Dospívající děti občas cítí nepřekonatelnou nechuť ke škole (psychologové to mají zpracované, souvisí to s autoritami a tak). Některé to nezvládnou a ze škol utíkají, případně se nechávají vyhodit. Stalo se nám to v rodině také, a proto vím, jak strašně těžké je později, když dotyčný tvor dospěje a uzná potřebu nějakého ukončeného vzdělání, najít ústav, kde se dá dostudovat. Totiž — pokud se vzbouřenec stihne vyučit, má nabídek k maturitnímu studiu celkem dost. Ale pokud zdrhne ještě před vyučením (nebo před maturitou), způsobí si obrovský problém.

Naše dítě, které se nechalo vyhodit ze dvou středních škol a ze třetí uteklo samo, se pak muselo pěkně pokorně jít při zaměstnání vyučit (a to se těžko shání praxe v oboru), pak se přihlásit na večerní školu s maturitou a pak se mu teprve začalo vzdělávání líbit a teď by studovalo dál až k diplomu na vysoké škole. Toto dnes už dospělé dítě má ovšem samo dvě děti, celý ten proces dospívání trval asi tak patnáct let, odehrával se v nárazech a regresích a mnoho času bylo ztraceno (i když zisk životní zkušenosti má také svoji cenu). Děti, které odcházejí z nedokončené střední školy, dělají hroznou hloupost (kromě toho, že působí neméně hroznou starost svým rodičům), jejíž dosah pochopí až tehdy, kdy budou chtít své vzdělání uzavřít. To je jedna příhoda.

Po roce 1989 vyplnily první soukromé školy mezery ve vzdělávací síti. Jako první začaly vznikat všelijaké alternativní waldorfské a církevní školy a také školy umělecké, kterých bylo do té doby málo, a bylo skoro nemožné se na ně dostat. Tak vznikla v Plzni jedna soukromá střední výtvarná škola. Do té doby nebyla v plzeňském kraji toho druhu škola žádná a tahle nová, zaměřená na sochařství, malbu, divadelní technologie a některé technologie související s architekturou (jako například mozaiku nebo sgrafito) měla před sebou dobrou perspektivu a dostatek studentů. Také pedagogický sbor byl vynikající, skládal se z mistrů zmíněných oborů a jejich asistentů.