Asi také máte téma, které je neodbytné, a máte pocit, že je, bohužel, vaše, že číhá hlavně na vás. A přepadne vás v nejméně vhodné chvíli, kdy i vám je úzko a máte svých problémů dost.

Náhorní plošina Slavkovského lesa, tvrdé klimatické podmínky ve výšce přes osm set metrů nad mořem, vichr, minus sedm stupňů. Lokalitě se říká Křížky, na jihozápadě se rozkládají rezervace Kladské rašeliny, které tvoří zásobárnu vod mariánskolázeňských pramenů, na východě se do masivu horské povahy vřezává řeka Teplá. Tři kříže se tyčí na hadcové skále, nechal je tu někdo postavit v roce 1859 jako poděkování za vyléčení z vážné nemoci. Současnou civilizaci tu připomínají pouze dráty vysokého napětí, které vedou odněkud od Sokolova. Ve velké dáli se na obzoru rýsuje špice kostela, jinak kol kolem pastviny, mokřadní louky, lesy a lesy. Silničku, která propojuje Novou Ves a obec Prameny, zavály duny sněhu. Náš řidič, dvaadvacetiletý kluk, obléká kola auta České televize do řetězů, vichr mu rve návod z rukou. Řetízky se mu všelijak motají, ó, jak jsem rád, že nejsem na jeho místě. Zachoval klid a rozvahu a za chvíli můžeme jet dále.

V Nové Vsi zastavujeme na návsi. Pan režisér si jde do místního konzumu koupit rohlík, kameraman zatím natáčí kostel s ulomenou špicí, v jeho zasněžené střeše zejí černé díry. Kostel má ale komín — z doby, kdy byl v padesátých letech přestrojen na kulturní dům a kino. Po převratu se leckdo snažil o jeho záchranu, ale jak vidno, stav je ještě horší. Dvacet let dalšího chátrání. Za kostelem jsou dvou- či třípatrové bytovky asi z šedesátých let, vedle kostela ruina nového kulturního domu, nebo čeho, z let sedmdesátých, nebo jakých. Jdu k obecnímu úřadu, čtu si na jeho úřední vývěsce. Samé exekuční výměry, soudní vystěhování z bytu. Chudáci lidi, kdo to jsou? Nu ano, samá cikánská jména. Dochází mi, že těm lidem, i když jsou třebas i věřící, je vskutku v tuto chvíli nejméně zapotřebí kostela. Ledaže by urvali jeho rezavý zámek, na dlažbu naskládali kavalce a ke komínu připojili veliká kamna.

Vracím se k televiznímu autu, s panem režisérem se baví nějaká babka. „A copak to budete filmovat,“ táže se. „Pořad o vodách Slavkovského lesa, o vodách posvátných i zkázonosných,“ odpovídá pan režisér zjednodušeně. „Ale to jste si, holenkové, vybrali moc špatnou dobu. Umrznete! Co vás to napadlo. Máte přijet na jaře, když tady všechno kvete. Víte, jak je tu krásně? Umrznete, chudáčkové,“ soucitně paní lomí rukama. Svatá slova, vím, že má pravdu — kameraman už stojí ztuhle, a na jaře tady opravdu všechno kvete. Když jsem tu před časem byl s Alenou Zemančíkovou, žasli jsme, že i strouhu vedle silnice, v níž tekla zurčivá jarní voda a rmutnější přebytky ze septiků, lemují žluté hlavičky upolínů.

Rozhovor poslouchal starší muž se psem střední velikosti, oblečeným do žluté antireflexní bundičky: „Jo, vody budete natáčet! Nafilmujte tady ten bordel, co voni dělají, neplatí, nedělají a smějou se nám do ksichtu. Ten vrak auta za bytovkou!“ „Ale pane, pane, pane, kluci ho na jaře odvezou do sběru,“ smířlivě se hlásí k odpovědnosti stará cikánka. „Neposlouchejte ty jejich kecy,“ durdí se muž, „kudy chodí, tudy lžou, co není zabetonovaný, ukradnou…“ soptí a pes věrně u jeho nohy. Pes má výraz jako jeho pán. Mně je to jasné. Cítím, že mě bolí v krku, mám trochu teplotu a chuť odpovědět za pana režiséra: „Ty debile, táhni do psí prdele.“ Prozradil tě tvůj pes, tak slušně zuby cenící. Upokojuje mě, že pan režisér si myslí totéž.

Tohle je druhá fáze. V té první jsme cikány vymístili z měst na zapadlý venkov do bytovek po jezeďácích, v té druhé je teď odtud vyháníme, ale kam? … Ještě že mají tolik příbuzných, z nichž mnozí ještě bydlí, takže se mohou nakýblovat k nim. Ale tam zase nad jejich přílivem starostové sbubnovávají domobranu. Co bude fází třetí? Kam v tom mraze? To je život na piču. Štěstí, že oni si to tak neberou, šťastné povahy. Tak proto jim ani nevadí, jaký nepořádek dělají.

O tomhle asi největším společenském problému neradno psát, protože okamžitě vás skoro všichni slušní lidé — a že nás je — zahrnou nekončícím výčtem alotrií, co všechno cikáni dělají a jak společnosti škodí, zejména, že se nám smějí. To nám fakt hrozně vadí. Tu kolotočivou mantru, která klidně může mít i pět stránek, všichni v duchu slyšíme a mnozí se teď k ní připojují. A přesto — i kdyby toho bylo deset stránek, není to argument. Na vidrholci jako ve Slavkovském lese jsou si totiž všichni rovni: jak ti, co pracovat nechtějí, tak ti, co by rádi pracovali, ale nemají žádnou příležitost. Kde, v těch pustinách? A tak my je také chceme vidět - všechny jako příživníky. To, že každý má příležitost, je stejný kec, jako když Varšavská smlouva byla pevnou hrází míru. Mohou se snad s dluhy znovu uchýlit za prací do města? Většina z nás se jen tak tak drží nad vodou, a jaké zázemí, ano, ba i ekonomické, a kulturní k tomu musíme mít. Zkuste s hnědou hubou a holýma rukama přijít třeba do Prahy, že chcete práci a bydlet.

Proti tomuto cikánskému problému „exodus“ lékařů není nic. Na „exodus“ vláda hledá záchranný plán. Co máme na cikány, kromě pletení bičů? Zdá se mi, a s tím vy teď strašně nebudete souhlasit, že když si nevíme rady, tak nejmenším zlem by bylo nechat je ve zbědovaných bytovkách bydlet i bez placení nájemného. Vám, slušní lidé, to možná bude znít strašně, ale já bych každému cikánkovi umožnil bydlet zdarma — jako malou kompenzaci za to, v jak pro ně nepřívětivé společnosti musí žít. Úředně by to nebyl takový problém — cikána dobře rozpozná i ten fašounův pes.

Zabavují jim i televizory, což je v mnohých případech cikánkovo poslední spojení s naším světem.

U Křížků roste vzácný rožec kuříčkolistý, malý, bílý a nenápadný kvítek, což je endemit — neroste nikde jinde než tady. Žasnu nad důsledností botaniků, kteří museli tu jeho endemitovitost dokázat.

Závěje, minus sedm stupňů, vichr duje, v krku bolí, tak oceňte aspoň ten rožec jako vítání jara.