Proč je demokracie v ohrožení
Jiří PeheČeská politika je latentně vysoce nestabilní jak kvůli důsledkům expanze globálního kapitalismu, tak z důvodů specificky domácích. Řešení krize v rámci zmafianizovaného systému spočívá v nabídce koncepčních řešení, která přesahují hranice české kotliny.
Demokratická politika, nejen u nás, se ocitá pod rostoucím tlakem. Obvykle se uvádějí důvody jako je nezájem voličů, úpadek politických stran či vliv peněz na politiku. V pozadí těchto jevů lze ovšem najít hlubší příčiny.
Privatizace státu a politiky
O privatizaci politiky, k níž dochází pod tlakem globálního kapitálu, jehož mluvčím je neoliberální ideologie, mluví například právní filosof Jiří Přibáň. Odehrává se zejména dvěma způsoby: srůstáním politických stran s ekonomickými zájmy, z čehož plyne systémová korupce; a privatizací státních funkcí (bezpečnosti, penzijních systémů, školství, zdravotnictví) do rukou soukromých skupin.
Novým typem privatizace politiky a potažmo státu je pak situace, kdy — s pomocí nových komunikačních technologií a sofistikovaných marketinkových postupů — vznikají politické strany, které nejsou v podstatě klasickými politickými stranami, ale soukromými firmami podnikajícími v politice (například Věci veřejné u nás).
Privatizace politiky i státu vytváří potenciálně nestabilní situace, protože vzniká jistý typ korporativistického modelu, v němž soukromý kapitál používá svou roli v zajišťování dříve státních funkcí k ovlivňování nebo přímo k vydírání politiky.
Navíc jakmile soukromý kapitál není schopný privatizované funkce zajišťovat, například během recese, přenáší odpovědnost zpět na stát, který je nucen fungovat jako jakási poslední pojistka.
Privatizace veřejného prostoru
Veřejný prostor je jednou z podmínek existence demokratického systému. Klasický kapitalismus, popsaný nejlépe Maxem Weberem, měl řadu nedostatků, ale ideově vyrostl z protestantské etiky, a byl založen na jistých ctnostech. Stejně tak byl formou občanské společnosti, čímž napomáhal k vytvoření veřejného prostoru tak, jak tento proces popisuje například Jurgen Habermas.
Globální kapitalismus má naopak tendenci privatizovat nejen veřejné statky, čímž se snadno dostává k tzv. měkkým penězům, ale i veřejný prostor. Vzniká tak tlak na zrušení veřejnoprávních médií a komercionalizaci občanské společnosti.
V obecnější rovině konzum jako životní postoj nahrazuje uvědomělé občanství. Kapitál má též tendenci privatizovat, jak už bylo řečeno, politické strany, čímž oslabuje jejich poslání coby veřejných institucí.
Mafianizace státu
„Od konformismu k reformismu...“?! – inu, jak kdosi poznamenal, kapitalismus na svou perestrojku ještě čeká...
„Politická integrace, například v podobě posilování regionálních organizací, jako je Evropská unie, je pomalá...“(Pehe) – srv. článek Petra Schnura „Evropská unie teď působí jako oběť uvízlá ve vlastní pasti“ (Právo, 25. ledna 2011): „Evropskými smlouvami, Maastrichtem počínaje a Lisabonem konče, Unie odzbrojila národní stát a jeho pracně vybudované ochranné sociálněpolitické mechanismy. Tím, že tyto dokumenty Evropu definovaly v prvé řadě jako prostor „trhu bez hranic s jednotnou měnou“...“
Myslím že mi současná situace pomohla pochopit, proč musely národy projit monsterprocesy, a za současné situace bych jejich strůjce již neodsuzoval. Byly to produkty společenských problémů, a neschopnosti demokratické společnosti včas a adekvátně reagovat.
O to méně chválihodný je jejich zájem o destrukci demokratických hodnot. Prohlubování demokracie - vznik originelních etických protihodnot a jejich prosazení v celospolečenské rovině, je pro právě resocializovanou posttotaliterní společnost obtížnou, ale velmi sympatickou utopií.
Členství v politické straně je stigmatizované. Jedná se asi o dědictví po komunismu.
V práci v parlamentních politických stranách se angažují pár desítek tisíc občanů (ODS a ČSSD mají každý cca 25.000 členů - asi polovina černých duší, TOP a VV mají pár tisíc členů, KSČM má své členy z období okupaci).
Pokud by se počet členů politických stran zvýšil na, řekneme 300.000 členů (cca 5% všech voličů), tak už budou problémy s korupcí a mafianizací státu mnohem menší a hlavně se stanou řešitelné.
Důvod ohrožení demokracie je tedy nezájem občana se na její fungování aktivně podílet, s výjimkou hlasování ve volbách.
Jinou hlavní příčinu pro mizerného fungování české demokracií nemohu najít.
Řešení spočívá tedy v popularizaci členství v politických stranách a v hromadným vstupem občanů do politických stran.
Alternativně se může podporovat přímá demokracie, podle Švýcarského modelu, která obchází stranickou struktůru (občané vyhlásí referendum a mohou zamítnout zákony nebo měnit ústavu, rozhodovat o členství v EU, NATO atd.).
Domnívám se, že tak nějak zevnitř se měla rozložit KSČ. Nikdy jsme neměli budovat systém více stran, měli jsme si nechat jedinou státostranu, nechat ji zcela pohltit i její přívesky z Národní fronty a skoro povinné takřka všeobecné členství transformovat ve zcela povinné a stoprocentně všeobecné. Odstranit jsme neměli její vedoucí úlohu, ale její „demokratický centralismus‟. Po demokratizaci stranických struktur, po mocenském přesměrování uličních a závodních výborů, aby nepřeváděly moc shora dolů, ale vůli občanů zdola nahoru, měla být státostrana rozpuštěna jako zbytečný mezičlánek mezi takto vybudovanými občanskými strukturami řízení a státem.
Tuhle příležitost jsme zahodili. Zmateně zlé Věci veřejné a jejich propojení s Internetem na tak velkou šanci nevypadají, ale něco by z nich být mohlo.
Kromě toho soudím, že Jiří Pehe by si opravdu měl poctivě nastudovat, co ve skutečnosti znamená jeho zamilované slovní spojení „komparativní výhoda‟.
Tradičním politickým stranám zvoní hrana. Nejsou schopné zvládat veřejný prostor, který se zásadně rozšířil o kyberprostor. Musí si podle mého udělat jasno, kdo je v tomto kyberprostoru aktivním občanem a všechny takové musí získávat na svou stranu. Následně pak musí vytvořit mechanismy vnitrostranické demokracie, které zajistí uplatnění zmíněných person v reálné politice od obcí po nadstáty. Vidět proto ve VV pouze podnikatelský projekt, je staromilským pomýlením. Jí nastolených organizačních principů se totiž může chopit a dokonce poměrně za laciný peníz, každá veřejná aktivita.
Mafiánství v politice ČR není o nic větší, než kdekoliv jinde. Je pouze zatím nestabilní, protože je příliš mladé, takže podléhá chuti „rychlého zbohatnutí“ angažujících se struktur.
Globálně nesouměřitelná převaha korporací je nejvýznamnějším výsledkem realizování tezí neoliberální ideologie, jejímž smyslem byla od samého počátku světovláda. Troufám si dokonce tvrdit, že neoliberální ideologie měla odůvodnit tak neomezenou koncentraci bohatství, která by vytvořila reálný fundament globální nadvlády finanční oligarchie. Z čehož plyne, alespoň v mých očích, že to, co musely od devatenáctého století vyřešit národní státy, to dneska musí vyřešit globální instituce.
Již jsem napsal, že dlouhodobé průzkumy dokazují, že v politickém prostoru se angažuje tak desetina občan, více ne. Já navíc tvrdím, že v dobách stability jenom jedno procento. Není to dáno jejich leností, ale reálnou možností. Občanská angažovanost totiž neobsahuje jen prostor „úzkého“ pojetí politiky.