Demokratická politika, nejen u nás, se ocitá pod rostoucím tlakem. Obvykle se uvádějí důvody jako je nezájem voličů, úpadek politických stran či vliv peněz na politiku. V pozadí těchto jevů lze ovšem najít hlubší příčiny.

Privatizace státu a politiky

O privatizaci politiky, k níž dochází pod tlakem globálního kapitálu, jehož mluvčím je neoliberální ideologie, mluví například právní filosof Jiří Přibáň. Odehrává se zejména dvěma způsoby: srůstáním politických stran s ekonomickými zájmy, z čehož plyne systémová korupce; a privatizací státních funkcí (bezpečnosti, penzijních systémů, školství, zdravotnictví) do rukou soukromých skupin.

Novým typem privatizace politiky a potažmo státu je pak situace, kdy — s pomocí nových komunikačních technologií a sofistikovaných marketinkových postupů — vznikají politické strany, které nejsou v podstatě klasickými politickými stranami, ale soukromými firmami podnikajícími v politice (například Věci veřejné u nás).

Privatizace politiky i státu vytváří potenciálně nestabilní situace, protože vzniká jistý typ korporativistického modelu, v němž soukromý kapitál používá svou roli v zajišťování dříve státních funkcí k ovlivňování nebo přímo k vydírání politiky.

Navíc jakmile soukromý kapitál není schopný privatizované funkce zajišťovat, například během recese, přenáší odpovědnost zpět na stát, který je nucen fungovat jako jakási poslední pojistka.

Privatizace veřejného prostoru

Veřejný prostor je jednou z podmínek existence demokratického systému. Klasický kapitalismus, popsaný nejlépe Maxem Weberem, měl řadu nedostatků, ale ideově vyrostl z protestantské etiky, a byl založen na jistých ctnostech. Stejně tak byl formou občanské společnosti, čímž napomáhal k vytvoření veřejného prostoru tak, jak tento proces popisuje například Jurgen Habermas.

Globální kapitalismus má naopak tendenci privatizovat nejen veřejné statky, čímž se snadno dostává k tzv. měkkým penězům, ale i veřejný prostor. Vzniká tak tlak na zrušení veřejnoprávních médií a komercionalizaci občanské společnosti.

V obecnější rovině konzum jako životní postoj nahrazuje uvědomělé občanství. Kapitál má též tendenci privatizovat, jak už bylo řečeno, politické strany, čímž oslabuje jejich poslání coby veřejných institucí.

Mafianizace státu

Termín použitý nedávno Martinem Škabrahou je možné použít i k popisu vývoje, v němž v extrémnějších podobách, zejména v mladých demokraciích, které nemají vypěstovány protilátky v podobě silného veřejného prostoru, veřejnosti a občanské společnosti, jakož i v podobě na politice ústavně skutečně nezávislých institucí, dochází k tak silnému prorůstání politiky a ekonomických zájmů, často podporovaných globálním kapitálem, že stát i demokratickou politiku ovládají politicko-ekonomické mafie.

Jinými slovy, míra organizovanosti korupce, například v podobě přikrádání ze státních zakázek a neoprávněných provizí, dosahuje míry, kdy lze legitimně mluvit o rozdělení teritoria mezi různé politicko-ekonomické skupiny, které z pozadí ovládají politické strany i některé státní instituce.

Ambivalentní charakter moderních komunikačních technologií

K tlaku na demokratickou politiku přispívají i moderní komunikační technologie. Ty mají na jedné straně demokratizační potenciál, jako to vidíme nyní v Tunisku nebo Egyptě, a mají také mobilizační potenciál, doprovázený potenciálem radikálně měnit zaběhnuté vzorce voličského chování, jak jsme to viděli v České republice v loňských volbách.

Vytvářejí ale také, jak se zdá, poměrně efemerické struktury a politické situace, kdy například takto vytvořené politické strany nemají skutečné organizační zázemí či identitu, a jsou tudíž snadno zneužitelné různými politickými podnikavci či populisty. Mohou tak v konečném součtu demokratickou politiku spíše destabilizovat.

Rozevírající se nůžky mezi ekonomickou a politickou globalizací

Národní státy, dokonce i ty největší, jsou stále více bezmocné proti globálně operujícímu soukromému sektoru. I nejmocnější země světa, USA, se v ekonomické krizi přesvědčila, že některé nadnárodní společnosti jsou „too big too fail“ (příliš velké na to, aby mohly padnout), protože ponechat je neviditelné ruce trhu v podobě bankrotu by mohlo stáhnout ke dnu celou ekonomiku nebo mezinárodní finanční systém.

Reakce na tento jev jsou různé, ale zatím neúčinné.

Politická integrace, například v podobě posilování regionálních organizací jako je Evropská unie, je pomalá, takže i ona se ukazuje být příliš slabá v boji s nadnárodním kapitálem. Útok na euro je toho dobrým příkladem.

Krize začala v soukromém sektoru, napůl zprivatizované státy byly ovšem nuceny ztráty sanovat, čímž se ještě více zadlužily, načež pak byly vystaveny brutálnímu útoku neoliberální ideologie coby mluvčího globálního kapitálu a soukromých ratingových agentur, aby škrtaly a omezovaly sociální a další výdaje. Zejména irská krize je příkladem.

Renacionalizace je druhou reakcí, podobně neúčinnou jako pomalá integrace. Vidíme ji v pokusech některých států sabotovat další integraci a stavět nové bariéry. Je také přítomna ve volání po silném národním státu, národních zájmech či odmítání EU.

Paradoxní je, že volání po renacionalizaci politiky a do jisté míry i ekonomiky vychází zejména z řad pravice, která se tak dostává do neřešitelného dilematu. Na jedné straně podporuje co nejméně regulovaný globální kapitalismus, na straně druhé ale v mnohých případech volá po posílení národních států, které globální kapitalismus utržený z řetězu nemilosrdně oslabuje.

Česká situace

Politika u nás je nestabilní z důvodů, z nichž mnohé souvisí s výše popsanými jevy, ale přidávají se k nim ještě další, specificky české jako je tradiční slabost politických elit či „postkomunistické“ jako je nevyzrálost demokratické kultury, takže lze mluvit s nadsázkou o „demokracii bez demokratů“.

Jedním z konkrétních důvodů nestability současné vládní koalice je skutečnost, že přinejmenším jedna z nových stran není skutečnou stranou, je to produkt komunikačních technologií, internetová bublina. Je tudíž nepředvídatelná.

Druhým zdrojem nestability je vysoká míra mafianizace státu, tedy vysoká míra prorostlosti ekonomických zájmů parazitujících na státu a politice. Nestabilita, kterou sledujeme v rámci vládní koalice, je tak působena bojem o území nikoliv primárně mezi politickými stranami, které se nějak dohodly v podobě koaliční smlouvy, ale mezi ekonomicko-politickými skupinami, jejichž dříve přehledný systém parazitování na státních zakázkách byl narušen výsledky voleb. Odtud různé diskreditační kampaně namířené proti klíčovým figurám jednotlivých stran.

Třetím zdrojem nestability je zjevná propast mezi nároky neoliberální ideologie (škrty, reformy omezující sociální stát, privatizace veřejných statků) a apely vlády na veřejnost, aby si konstruktivně, v jakémsi veřejném zájmu (který neoliberalismus de facto neuznává), utáhla opasky. Na tento jev nedávno upozornil filosof Michael Hauser.

Názorně se tento rozpor projevil v akci „Děkujeme, odcházíme“, organizované částí českých lékařů. Ve své podstatě tato akce zcela naplnila logiku neoliberální ideologie, podle které je demokracie především střetem individuálních a skupinových zájmů, v jehož rámci každý usiluje o maximalizaci zisku a komparativních výhod.

Ve společnosti s vysokým sociálním kapitálem v podobě společenské solidarity, která nadřazuje společenské zájmy individuálnímu sobectví, by byly odsudky akce srozumitelné a chování lékařské lobby odsouzeníhodné. Ve společnosti ovládané neoliberální logikou lékaři jen logicky využívají svoje výhody na úkor jiných. Je zajímavé, že proti akci lékařů nejvíce přitom brojili právě politici, jako například prezident Klaus, jejichž neoliberální poučky de facto naplňuje.

Zdrojem nestability také je a bude rozpor mezi voláním po ekonomické odpovědnosti v podobě šetření, škrtů a reforem na jedné straně a vysokou mírou systémové korupce, která souvisí s výše zmíněnou mafianizací státu. Většina občanů bude shledávat politiku utahování opasků zcela nelegitimní v situaci, kdy ze státních prostředků ročně mizí stamiliardy v podobě zmanipulovaných státních zakázek. Toto byl i jeden z argumentů doktorů.

Závěr

Česká politika, ač se zdá být ostrovem politické stability, je latentně vysoce nestabilní jak kvůli důsledkům obecnějších patologických dopadů expanze globálního kapitalismu, jež byly popsány výše, tak z důvodů specificky domácích. Zavedeným politickým stranám hrozí oslabení, nebo dokonce rozpad, pokud se nevymaní z chapadel systémové korupce.

Řešení nenabízejí zatím ani nové politické subjekty, které nejsou už kvůli způsobu svého vzniku příliš stabilní, jakkoliv mohou v prvních fázích své existence hrát užitečnou roli v rozrušování zavedených korupčních sítí mafiánského kapitalismu. Současná série korupčních skandálů je i výsledkem tohoto vpádu nových subjektů do zavedených vzorců systémové korupce, což vyprovokovalo jakousi válku politicko-ekonomických mafií, jež se snaží jedna druhou zdiskreditovat.

Jediným způsobem, jak českou politiku stabilizovat, je začít přemýšlet v delším horizontu a pokusit se programově reagovat na nové výzvy jak na pravici, tak na levici. Řešení naší krize v rámci zmafianizovaného systému není primárně v tom, kdo s kým po volbách (neboť jak tomu je v případě pražské koalice, občané se po právu obávají, že jde jen o zacementování korupčních schémat), ale v nabídce koncepčních řešení, která přesahují hranice české kotliny.

Zejména demokratické levici se nabízí možnost odvrátit se od konformismu se zkorumpovaným systémem, vytvářeným v posledních desetiletích nadvládou neoliberální ideologie, a vrátit se k reformismu. Tedy šance obnovit vlastní identitu na základě idejí svobody, rovnosti solidarity jako etických hodnot, jak argumentuje ve své knize Ill Fares the Land například Tony Judt. Zůstane-li levice uvězněná v pragmatické koexistenci se současným v podstatě zkorumpovaným systémem, je dost pravděpodobné, že ji jako alternativu vůči současnému systému nahradí nějaká populistická formace.

Text je pro tisk upravenou verzí poznámek přednesených na diskusním semináři Masarykovy demokratické akademie v Brně 31. 1. 2001.