Jeden z diskutujících zde v Deníku Referendum se v předposlední den loňského roku vyslovil, že lidská práva — autor vyjadřuje odstup od nich tím, že je dává do uvozovek — jsou myšlenkovým konceptem, který se přežil. Zmíněný původce či spíše další tlumočník této myšlenky nad tím nejásá. To se ještě nesluší. Formuluje to jako obavu.

Jistě lidská práva napřed někdo koncipoval. Kdo, to by bylo na dlouhé povídání. Mohli bychom při tom sledovat antické, zejména stoické pojetí člověka. S ním se propojila biblická tradice, zdůrazňující jedinečnost člověka. Na to navázali renesanční humanisté od Mirandoly po Erasma a reformační obhájci lidských práv jako Tomáš Müntzer, jehož Dvanáct artikulů zahrnuje též zrušení nevolnictví, omezení robot, vykonávání zbylých robot pouze za náhradu a zamezení zvůli při trestech nebo Hugo Grotius. Je-li řeč o lidských právech dnes, nejde jen o koncept, nýbrž o skutečnost, totiž o právní skutečnost. Zákon není popisem skutečnosti, kterou bychom mohli libovolně relativizovat. Jeho vztah ke skutečnosti je jiný. Jeho jazyk tvoří skutečnost spíše než by jí zobrazoval. A má sílu se prosadit i proti těm, kdo ho zpochybňují.

Určitě může našeho diskutujícího trápit, že deklarovaná, a tedy zákonem chráněná lidská práva nejsou dodržována. Je však odpovědí na to prohlášení, že se koncept lidských práv přežil? Jako pohodlné řešení se to jistě hodí. Jen se nenamočit. Jen si neudělat nepřátele. Absolutní skepse noetická i právní se dnes nosí. U kavárenských stolků je absolutní pochybovač hrdinou. Je však také možné usilovat o to, aby se praxe státu a jiných veřejných institucí kryla s deklarovanými právy.

Autor diskusního příspěvku tvrdí, že se lidská práva, jako je například právo na život a bezpečí, nedotknutelnost osoby, soukromí a lidské důstojnosti, majetková práva nebo svoboda náboženského vyznání, pobytu a pohybu (Listina, čl. 5-15), stala ideologií. To je mnohoznačný výraz. Pravděpodobně míní Marxovo pojetí ideologie jako falešného vědomí. Tedy ideové vyjádření zprostředkující, resp. nepřímo vyjadřující a odůvodňující hmatatelné zájmy. Je za tím reálná obava, že se hodně mluví o právech, ale jde o ovládání pod touto záminkou. To je nutno připustit. Pak je přirozené položit otázku, kdo vlastně má lidská práva garantovat. Kdo má zaručit, aby nešlo o klam nebo sebeklam? Zde je nutno zdůraznit, že garantem je na prvním místě stát. Ten v dokumentech, jako jsou ústavy či naše Listina základních práv a svobod a také v různých mezinárodních dokumentech na toto téma zaručuje veškerá demokratická práva a občanské svobody. V dalších právních normách stanovuje možnosti kontroly jejich dodržování (ústavní soud, ochránce práv, vládní agenda lidských práv).

Zde narážíme na dvě z možných pojetí státu a já nevím, ke kterému se diskutující hlásí. Jedna z linií pravicové politiky prohlašuje stát za nepřítele občanů. Část roku prý občané pracují na stát (daně) a jen část na sebe (říkají tomu daňová svoboda). Státní orgány podle této koncepce stát údajně zeštíhlují, prakticky privatizují. Jak kdysi zaznělo ve slavných forbínách Wericha z Horníčkem, už hledají budovu pro úřad, který to bude mít na starosti. Tragikomické je, když na stát hartusí jeho nejvyšší představitelé, včetně jeho hlavy.

Druhé pojetí, které se zde v Deníku Referendum zřejmě vyskytuje častěji, počítá s tím, že stát to jsme my. Státem nejsou jen instituce jako parlament, vláda, soudy, ozbrojené sbory, výzvědné služby a jeden prý vědecký ústav, stát to jsme především my. Vrchnost nás netrápí ukládáním zákonů, nýbrž si je sami prostřednictvím volených zákonů stanovujeme. Stát nám peníze nebere, nýbrž mu je svěřujeme, a tím financujeme to, co sami od státu očekáváme.

Garantem lidských práv je v duchu tohoto druhého pojetí nejpodstatnější složka státu, a tou jsou občané. Ti zakládají iniciativy, které si pálí prsty a komplikují si život. Po svém zaměstnání se věnují hlídání mocenských složek státu a úřadů, protože jsou tak hrdí, že jim záleží na právech vlastních a tak solidární, že jim záleží na právech druhých. Můj diskusní partner ovšem tyto iniciativy pokládá za klacek na bližní. Možná ho mrzí, že obhájci lidských práv tak hrozně trápí své bližní policisty, vězeňské dozorce, ministerské úředníky, různé krajské a obecní úředníky. Možná by si přál, abychom k nim byli laskavější a měli pro jejich vrchnostenské chování větší porozumění.

Namítne-li se v polemice proti obhajobě jednoho z práv, totiž práva volit a být volen, že voliči skutečně nevládnou, je to projev intelektuálního rozvratu charakteristického pro tuto dobu. Autor diskusního příspěvku totiž, když to čteme pozorně, proti myšlence, že voliči by měli svou volbou reálně vyjadřovat svůj podíl na moci, klade polemicky myšlenku, že by voliči měli svou volbou reálně vyjadřovat svůj podíl na moci. Konstatování, že to tak ve skutečnosti není, vyvrací konstatováním, že to tak ve skutečnosti není. Svou argumentaci korunuje nonšalantním prohlášením, že zabývat se volebním právem je nedůležité. Zřejmě má v záloze jiný model. Parlament jako žvanírnu by bylo možno zrušit, nebo by poslance mohlo jmenovat představenstvo ČEZu.

V diskusi padl ještě jeden velmi závažný argument proti lidským a občanským právům. Že totiž jejich obhajoba vede „ke krvavé válce občanské“. To bych poněkud korigoval tak, že lidská práva se stala několikrát záminkou k agresi vůči státům daleko od našich hranic a hranic spojenců. Nedávno odhalené dokumenty z americké diplomatické korespondence ukazují, že krev teče z jiného důvodu. Teče kvůli jedinému právu, na které lze podle vládního ideologa Romana Jocha všechna práva redukovat, totiž kvůli právu vlastnit. Radikální porušování rovnoprávnosti mužů a žen a absence svobody vyznání v Saúdské Arábii nejsou kritizovány. Práva tamních obyvatel jsou samozvaným vůdcům „západního světa“ lhostejná. Tam, kde místní odhodlanost brání neomezenému šíření Impéria, stačí mnohem méně, např. vyvlastnění ropných firem za náhradu a země se stává kandidátem pro zařazení mezi darebácké státy.

Nutno uznat, že téma lidských práv je zneužíváno. To ale neznamená, že budeme hájit bezpráví a tyranii. Jako podstatná i pro letošní rok se mi jeví snaha politických subjektů a občanského sektoru udělat něco pro to, aby práva nebyla jen deklarována, ale i dodržována, aby se reálně netýkala jen některých, ale všech, a aby se práva s občanskými povinnostmi vyvažovala tak, aby to vedlo k ochraně lidství, péči o ně a pokud možno k jeho rozvoji.