Dobrý den, pane docente,

děkuji za pěkný článek!
Chtěl bych se zeptat, jak to vidíte s proklamovanou univerzalitou lidských práv (tuším, že už jste na to nejméně v jedné eseji narážel). Dají se v historii jiných kultur, než těch západních (s jejich postupně se množícími Magna chartami, Deklaracemi práv člověka a občana apod.) vystopovat podobné procesy prohlašování nezadatelných a nezcizitelných (neřkuli přirozených) lidských práv a svobod, nebo ne? Muslimští politici často rádi tvrdí, že je tento koncept zcela západní, a při přistupování k různým mezinárodním lidskoprávním paktům následně prohlašují neaplikovatelnost některých nepohodlných článků (týkajících se např. práv žen).
Je však naše myšlení opravdu tak diametrálně odlišné? A pokud ano, proč? (Jsou snad základním problémem nějaké menší či větší nuance mezi Biblí a Koránem či jejich vládnoucími interpretacemi?)

Díky a pěkný den!

Ivan David (ml.)

(Kupř. Starý zákon zákon zdá se mi - jakožto laikovi - být zásadním popřením významného množství toho, čemu říkáme lidská práva, a přesto se k němu "naše" církve oficiálně hlásí. Je tedy pomyslná výhoda nás na Západě při konstruování lidských práv, že jsme více pokrytečtí? Že vybíráme ze svých posvátných textů jenom to, co se nám líbí? - Nevím a proto se Vás táži.)

S kolegou Štampachem se domnívám, že lidská práva jsou základní a nosnou koncepcí západní liberální demokracie. Běžně se vede spor v zavedených liberálních demokraciích mezi liberálním a sociálně demokratickým pojetím lidských práv a demokracie. V liberálním pojetí je větší důraz položen na práva a svobody jedince, stát má zabezpečit právní a bezpečnostní minimum, v sociálně demokratickém pojetí je větší důraz položen jednak na participaci, občanskou společnost a solidaritu. V běžném liberálním pojetí, jak se s ním setkáme např. v pojetí Rawlse či Dworkina, je stát upozaděn, není však na něj nahlíženo jako na nepřítele, i prádelná či noční hlídač jsou pro společnost užiteční. K tomu dochází až v neoliberálním pojetí, který je v zásadě liberální úchylkou či dokonce liberálním extrémismem, v mnohém se podobá svému opaku, tedy antidemokratickému, stalinskému a neostalinskému normalizačnímu marxismu, který lidská práva nectí a nerespektuje. Neoliberální úchylka se dostala v západní politice ke slovu s M.Thatcherovou, u nás bohužel s V.Klausem a dominuje dodnes, v poslední době dokonce nabývá na síle prostřednictvím pitoreskních postav jako je R.Joch, P.Hájek apod. Neoliberalismus hraje roli i v dnešní Evropě, ale myslím, že bychom museli dlouho hledat, abychom tam našli někoho srovnatelného s naším prezidentem.

Dovolte mi ve spěchu jen pár reakcí na dosavadní diskusi k článku:

Sama lidská práva považuji za univerzální, připisuji je všem lidem, u všech lidí bych je chtěl respektovat, ode všech očekávám, že je budou uplatňovat. Na druhou stranu nemyslím, že bychom měli právo je agresivně prosazovat a tím popírat např. právo obyvatel vybraných národů na život a zdraví.

Idea lidských práv v té podobě, jak vznikla v západní civilizaci, univerzální není. Různé kultury formulují i v kontaktu s kulturou naší toto pojetí různě. Řekl bych, že v některých konkrétních právech přidávají a v některých ubírají. Zde je např. současná islámská formulace lidských práv: http://www1.umn.edu/humanrts/instree/cairodeclaration.html. Tuto různost je možné respektovat.

Zcela cizí není myšlenka práv žádné kultuře. Tady udělal rozsáhlý průzkum Hans Kung se svým týmem. Zjistil podobné principy sociální etiky v archaických náboženstvích, v čínské tradici, v hinduismu a buddhismu i v abrahámovských náboženstvích Západu. Není to jen Kungův názor. Společně to několikrát potvrdili představitelé těchto náboženství na zasedáních Parlamentu náboženství světa ( http://www.parliamentofreligions.org).

Pokud se kanonické texty některých náboženství berou příliš doslovně, může z toho vzejít zpochybnění nebo i popření lidských práv. Činí to fundamentalisté a fanatici všech náboženství. Je nutné kritické čtení pramenů.

Děkuji za zajímavé odpovědi!
Islámská deklarace lidských práv, na kterou odkazujete, je pozoruhodná. Zaujal mne např. článek 6, z něhož nadále vyplývá nerovnoprávnost mezi mužem a ženou (obdobně formulovaná jako na úrovni zákona v Československu do roku 1950).
Rovněž se jeví jako kuriózní časté odkazy na jedno konkrétní náboženství (které dokonce článek 10 označuje za jediné nezkažené), které jasně naznačují, že někteří lidé jsou si dle této deklarace rovnější než jiní.
Jiné články zase v rozporu s naším pojetím znějí spíše jako čistě morální proklamace, než státem vynutitelné právní normy (článek 17, písm. A: "Každý má právo žít ve zdravém životním prostředí, mimo hřích a morální zkaženost...")
Článek 22, písm. A je roztomile bizarní: "Každý má právo na svobodu vyjadřování, je-li uskutečňováno způsobem, jenž není v rozporu s principy Šaría".

Mám z toho takový pocit, že lidská práva mohou být skutečně univerzální pouze za předpokladu, že přistoupíme na univerzální sekulárnost států, které je mají formulovat a ochraňovat.

Pokud se kanonické texty náboženství neberou doslovně, není zde nebezpečí zcela neohraničené interpretace? Dle jakého klíče je vykládat?

Prosím o chvíli posečkání. Děkuji

Ivan David:"... není zde nebezpečí zcela neohraničené interpretace? Dle jakého klíče je vykládat?"

Vyjádřil bych to tak, že v rakovém případě je tu výhoda neohraničené interpretace. Řekl bych že klíčů je tolik, co výkladů.

Myslíte, že je možnost v oblasti lidských práv vyžadovat rovnost? Tedy, že pokud někdo (jedinec, organizace, stát, církev či jiná entita či skupina entit) tvrdí, že má nějaké právo, musí to právo automaticky přiznat i mě?
Protože jestli jsem dobře pochopil zvěst pana Štampacha, tak stát jsem já :-)

Pane Lobpreisi, subjekty práv v demokracii jsou jen jednotlivci. A ti mají všechna práva shodně. Pokud se analogicky mluví o právech nějakých skupin, dejme tomu církví, je to formulováno jako právo jednotlivců, např. v čl. 16 Listiny základních práv a svobod tak, že "každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu." O právech státu nelze mluvit souměřitelně s právy občana. O občanovi totiž platí, že každý má právo konat vše, co mu zákon výslovně nezakazuje, zatímco o státu platí, že smí konat jen to, co zákon výslovně ukládá.

Vy, pane Lobpreisi, vy nejste stát, stát jsme my, tj. Vy, já a s námi ještě asi deset milionů dalších, ale ani to nestačí. Ještě k tomu potřebujeme území a státní instituce, jimiž projevujeme, že jsme stát.

Pane Štampachu, přestože s Vámi nesouhlasím, obávám se, že Vám nejsem schopen kvalitně oponovat v té otázce příslušnosti ke státu.
Rozhodně si ale myslím, že povinnosti a práva (oprávnění) mohou mít i právnické osoby což je činí právními subjekty (i když přeneseně). Takže pokud se může svého např. vlastnického práva domáhat např. firma, určitě mě zajímá, zda jsem z pohledu státu subjekt stejného typu (resp. kdy ano a kdy ne).
Myslím, že zrovna v DR se velmi řeší otázky vlastnictví, lichvy, atd. a domnívám se (ale neověřoval jsem to), že v některých oblastech práva je jedno, zda jde o osobu právnickou či fyzickou. Navíc teď se začíná uvažovat o trestní odpovědnosti právnických osob.
A přiznám se, že pro mne jestát vždy nejdříve právnickou osobou a až potom tím "My".
Možná že je to tím, že než se myšlenkově dokážu stát součástí tak komplexního systému jako je současná ČR, musím nejdřív prožít skutečnost, že jsem členem i jiných komunit (rodina, obyvatel města, člen různých klubů, student, atd) a většinou mě zajímá v jaké z toho vyplývají povinnosti a práva pro mne a jaké pro tu komunitu - právnickou osobu.

Davide, obávám se, že dohromady mísíte různé právní kategorie.
Za prvé, ne každé sdružení více osob je jako takové způsobilé mít práva a povinnosti, a tedy právnickou osobou. (Např. Vámi zmiňovaná rodina právnickou osobou není. Přesto - byť zprostředkovaně - požívá ochrany, a rovněž z příslušnosti k ní plynou různé právní důsledky. Aby byl určitý spolek právnickou osobou, musí to vyplývat ze zákona, a ten zpravidla požaduje naplnění řady podmínek, např. povinnost registrace.)
Za druhé, některé práva upravená v lidskoprávních dokumentech platí zcela shodně jako pro fyzické, tak pro právnické osoby (např. právo na vlastnictví dle článku 11 Listiny), jiná pouze pro fyzické osoby (právo na život, článek 6 Listiny) nebo pouze pro právnické osoby (právo na samosprávu církví dle čl. 16, odst. 2 Listiny).
Za třetí, jde-li o stát, jedná se o nejvýznamnější právnickou osobu veřejného práva. Z pohledu práva je stát odlišnou entitou od svých občanů a je na nich existenčně nezávislý. Fakticky je ale zřejmé, že stát bez svých občanů fungovat nemůže (a že tedy existence státu je jako u jiných právnických osob toliko užitečnou právní fikcí). V každém případě lidskoprávní dokumenty se nezabývají ochranou států, ale jejich obyvatel, resp. některých ochrany-hodných (z hlediska zákonodárce) právnických osob nestátního (byť někdy i veřejnoprávního) charakteru.

Jasně, já psal, že ta má odpověď nebude moc kvalitní.
Zdá se mi, ale že Váše rozbor právě lépe formuloval ty argumenty, které jsem nebyl schopen předložit panu Štampachovi.
Jinak k těm státům... I ty vznikají, zanikají, slučují se a procházejí různým vývojem, takže sice chápu tu konstrukci, že to je vyjímečná právnická osoba, ale není pro mne zase tak vyjímečná, abych se nemohl zajímat o to, jak funguje a zda se nedá nějak optimalizovat. (Zejména s použitím těch magických technologií, jako jsou ty internety :-)

To, co já jsme podal formou politické publicistiky, doplnil pan David stručnou právní informací a mého vysvětlení už není třeba. Můj článek ani odpovědi v diskusi nevylučuje Váš zájem k fungování státu a o možnosti optimalizace tohoto fungování. Beru na vědomí, že se mnou nesouhlasíte, a snad se časem ukáže v čem.

Pane Štampachu, mám pocit, že Vaše tvrzení:
"Pane Lobpreisi, subjekty práv v demokracii jsou jen jednotlivci. A ti mají všechna práva shodně."
je v rozporu s tvrzením pana Davida, že:
"Za druhé, některé práva upravená v lidskoprávních dokumentech platí zcela shodně jako pro fyzické, tak pro právnické osoby"
Ale to je snad jen můj formalismus nebo špatné chápání významu některých použitých slov.

Rozcházím se s Vámi ale v názoru na státy jako garanty lidských práv. Vycházím z myšlenky (kterou mi vštípili kolegové z amnesty international), že porušování lidských práv se dopouštějí právě hlavně státy (například tím že v rámci své legislativy umožňují mučení, či trest smrti, či zaměstnávání dětí: http://www.zakazdoucenu.cz/). A podle mne není možné zároveň být subjektem i garantem.

Pokud Vám dobře rozumím, vnímáte opozici občanů směřující proti některým krokům státu (např. protesty proti zavádění školného, exodus lékařů, ) právě jako snahu o zlepšení. A protože tato optimalizace probíhá zevnitř nepovažujete za dobré stavět tu vnitřní část do protikladu s celkem?
Když o tom, znovu přemýšlím, moje názory asi nejsou zas tak odlišené od těch, které jste vyjádřil v tomto článku.
Takže díky za příležitost si to trochu lépe srovnat.

pokusím se reagovat v bodech, snad Vám to nebude vadit :
a) Jeden z diskutujících jsem asi já
b) Sousloví: lidská práva jsem do uvozovek nedal, tedy jsem nemohl tímto vyjádřit odstup ( v uvozovkách bylo sousloví „sama o sobě“, snad je to rozdíl)
c) Nejsem ničí tlumočník, to bych si, pane kolego diskutující, nezasloužil, píši sám za sebe
d) Ideologie –lidských práv-, tak třeba Aron v roce 1944 ve stati Budoucnost sekulárních náboženství, těmito nazývá „…ta učení, která v duších našich současníků zaujímají místo víry, jež se vytratila, a spásu lidstva umísťují do tohoto světa, do daleké budoucnosti, v podobě společenského řádu, jejž je třeba vytvořit“. Na otázku, jestli je možné mluvit o náboženství tam, kde chybí transcedence, odpoví Aron:
1) psychologicky, že totiž běží o podobnou „odevzdanost vůle“ jako u náboženství a
2) tím, že tato učení si rovněž „stanovila nejvyšší, posvátný cíl, a ve vztahu k němu vymezují dobro a zlo“. Ve struktuře těchto učení se opakují charakteristické rysy starých dogmat, vytvářejí bratrské společenství, v němž nacházejí jednotlivci naději.

e) Otázka motivace - Voegelin: „Patří k nim třeba vyslovení otevřeného nesouhlasu či morální odsouzení, deklarace záměru, rezoluce, různé apely na mínění světové veřejnosti, označování nepřátel za agresory, anebo snaha prohlásit válku za nezákonnou, propaganda za světový mír a celosvětovou vládu...“
f) Že jde o právní skutečnost. s tím nepolemizuji, mohu být jen smutný: přirozená práva a právní skutečnost zajisté ne jedno jsou.
g) Že stát jsme my, občané, v tom se plně shodujeme.
h) Jestli předpokládáte, že mne mrzí, že „si občané pálí prsty…“, jste, pane kolego, na omylu, myslím, že si je pálíme zatím nedostatečně….ke zbytku odstavce se nechci vyjadřovat, chci zůstat slušný a rozumím stavu zjitřených emocí.
i) Nepodsouvejte mi, prosím, Gottwaldovu tezi. To, že sleduji 20 let, jak volič REALNĚ ovlivňuje či může ovlivnit moc, mne vede ke skepticismu. Jsem raději příjemně překvapený skeptik než optimista. Možná, že Vaše pozorování Vás vede k jiným závěrům, respektuji to.
j) Bohužel, myslím, že nemůže být dodržováno, co není v lidské přirozenosti, ale Vaši poznámku o odpovědnosti vítám – vůbec není častá – i když jste ji Váš článek zakončil, a ne začal.

S přáním hezkého dne, DS

Pane Lobpreisi, slovo "právo" není jednoznačné. Znamená:

a) právní normy státu (u nás Ústava, Listina, ústavní zákony a zákony);

b) právní vědu, která se studuje a o které se bádá na univerzitách;

c) práva ve spojení "lidská práva" a "občanská práva", někdy též v podobném významu "občanské svobody" - to jsou určité možnosti přiznané jednotlivci jako člověku a jako občanovi státu jen z toho titulu, že je člověkem nebo občanem.

Různé právní subjekty (tj. právnické a fyzické osoby) vstupují do různých prvních vztahů vymezených prvem ve smyslu a), tedy právními normami.

Můj článek se týkal lidských a občanských práv ve smyslu c). To není jen téma právní vědy, ale je to politické téma. Můj článek nebyl právním rozborem, ale politickou publicistikou. V diktátorských, despotických, tyranských či totalitních režimech sice obvykle právo ve smyslu a) funguje, právní normy se produkují, vše šlape jako hodinky, ale nedodržují se tam lidská a občanská práva (c).

Opozice v minulém režimu usilovala o to, aby lidská a občanská práva (c) byla součástí státního práva (a) a pokud tam uvedena jsou, aby se dodržovala.

Můj článek polemizuje s myšlenkou, že lidská práva jsou překonána, resp., že koncept lidských práv se přežil.

Pane Sekanino, v diskusi 30. prosince se Vám myšlenky ohledně lidských práv nepodařilo v diskusi vyslovit srozumitelně, takže vyzněly jako opak, toho, co píšete teď. Jsem rád, že teď jste se pokusil to upřesnit a rozvinout. Děkuji Vám za to a beru to tak, že platí spíše to, co čtu teď. Konstatuji, že se v principu shodujeme.

Vedle lidských práv je stát ale také garantem lidských povinností (občanů či právních subjektů vůči sobě i vůči státu), a to se mu možná daří lépe, ale také vlastně dosti nevyrovnaně. Zatímco třeba pojišťovna je chráněna před úvěrovým či pojistným podvodem, neb se jedná o výslovně uvedené trestné činy, jakož i poškození věřitele, s právní ochranou dlužníků je to složitější - trestný čin lichvy se (vzhledem k věřitelům) neuplatňuje, takže zbývá insolvenční zákon, který je opět v tomto smyslu problematický.

Už se v tom snad pomalu začínám orientovat. Asi jsem se omylem víc zaměřil na ten bod (a). S konceptem lidských práv dle bodu (c) nemám problém. Jen doufám, že neplynou z občanství, ale z příslušnosti k druhu homo sapinens.

a) myslím, že jsem jen "rozvinul" své teze z 30, prosince
b) a , Bohu-žel, musím konstatovat, že se s Vámi ve většině věci a ve věci neshoduji.
c) jestli to takto vypadá, musí být chyba v mých formulacích - pravděpodobně.
d) a také je možné, jak píšete, že jsem nesrozumitelný.
Hezký čtvrtek, ds

P.S. napadlo mne , zda Vaše ješitnost myslitelská není přespříliš velká-tím se nepokouším Vás urazit, jen hledám jiné vysvětlení, než vlastní formulační schopnost/neschopnost.
Hezký den a veselý čtvrtek, ds