Jedním z dnešních postulátů je, že svoboda patří za jakýchkoli okolností všem. A dál již netřeba o tom přemýšlet, přestože jedni „majitelé svobody“ usilují o to zbavit svobody majitele druhé, jak jsme se o tom mohli přesvědčit hned dvakrát v nedávné minulosti.

K totalitě demokratickou cestou

Německý Říšský sněm schválil 22. března 1933 tzv. zmocňovací zákon, který mu předložil kancléř Adolf Hitler. Zákon nesl název „K odstranění bídy lidu a říše“ a dával vládě na čtyři roky právo vydávat zákony bez souhlasu sněmu. Hitlerova NSDAP byla sice ve sněmu nejsilnější, ale neměla dostatečný počet hlasů, souhlasit s tímto návrhem tedy museli i někteří demokraté, což se týká především strany Centrum (Deutsche Zentrumpartei). Zmocňovací zákon měl charakter ústavního zákona a Hitler potřeboval dvě třetiny platných hlasů.

Proti hlasovalo pouze 94 přítomných poslanců SPD (sociální demokracie). 81 komunistických poslanců v té době bylo už uvězněno nebo se skrývalo, jejich mandáty byly zrušeny. Záminkou k prvnímu významnému omezení demokratických náležitostí byl požár Říšského sněmu.

Prezident Paul von Hindenburg dosadil koncem ledna 1933 na kancléřský post Adolfa Hitlera s tím, že jeho NSDAP nemá ve sněmu většinu, a ostatní proto mohou jeho politiku kontrolovat a usměrňovat. Odhlasování zmocňovacího zákona se tedy rovnalo sebevražednému aktu — německý výmarský pokus o demokracii tak skončil.

Po Hindenburgově smrti Hitler spojil úřad prezidenta a kancléře a nechal se oslovovat „vůdce“. Zakázal všechny politické strany kromě NSDAP a začal, tentokrát již oficiálně, pronásledovat ty, které označil za nepřátele. Platnost zmocňovacího zákona se samozřejmě prodlužovala až do konce druhé světové války.

Sebedestrukce demokracie

A co vedlo k souhlasu s Hitlerovou instalací na kancléřský post? Obyčejné lidské vlastnosti, respektive jejich vnější projevy: jedni Hitlera zlehčovali, pokládali jej za neškodného šaška, od nějž nic nehrozí, druzí volali, že má jako vítěz voleb právo na kancléřský post, třetí s ním chtěli spolupracovat, čtvrtým se líbilo, jak dokáže zatočit se svými nepřáteli, a další se domnívali, že napomůže jejich obchodním zájmům, což se minimálně u zbrojařských firem potvrdilo.

Nejen Hitler se dostal k moci víceméně demokratickou cestou — prostřednictvím voleb. Prakticky totéž se dá říci o způsobu, kterým českoslovenští komunisté uchopili moc v roce 1948. V obou případech došlo i k porušování demokratických pravidel (stranické bojůvky v ulicích, v továrnách apod., terorizování politických odpůrců tajnou policií atd.), nad čímž se jak v Německu, tak v poválečném Československu přimhuřovaly oči.

Co je však důležité: šlo především o zneužití demokratických mechanismů nacisty i komunisty. A o to, že ostatní politické síly v obou uváděných příkladech na základě demokratických mechanismů přistoupily k vlastní sebedestrukci — v Německu odhlasováním zmocňovacího zákona, v Československu to symbolicky vzato začalo podáním demise demokratickými ministry, které demokratický prezident Beneš nakonec přijal, a tím otevřel komunistům cestu k nastolení totalitního režimu.

Ideologizace svobody a naivita vedou k totalitě

Těžko soudit, odkud pochází víra, že demokracie je silná tím, že umožní totalitářům vždy a za každých okolností naprosto svobodně vystupovat. Nejde jen o naivitu či neuvěřitelnou hloupost, jejíž tresť nám nikoli poprvé předvedl hradní vicekancléř Petr Hájek, když došel k závěru, že stíháním extremistů podle zákona se nastoluje totalita. Motivů pro podobné uvažování je více.

Někdo při obhajobě co nejširšího pojetí svobody slova vychází ze zkušeností, které mají Spojené státy. Američané chápou svobodu slova jinak než Evropané, protože mají zcela odlišné historické zkušenosti. Na území Spojených států nikdy nevládli nacisté nebo komunisté, nepůsobily zde jako oficiální represivní složky gestapo, SS, KGB či Státní bezpečnost, nevyvražďovaly se zde miliony nevinných obětí v nacistických a komunistických koncentrácích. A přímo na území USA neprobíhala ani jedna ze dvou ničivých světových válek. Utrpení Američanů (civilního obyvatelstva) bylo oproti utrpení Evropanů minimální, takže mohou mít stále (mylný) dojem, že demokracie je silná tím, že nechá příznivce totality proti demokracii otevřeně vystupovat, a získávat tak další přívržence.

Svůj díl odpovědnosti za legitimizaci krajně pravicových myšlenek mají vedle většiny médií i někteří intelektuálové — například učitelé, kteří zvou extremisty na akademickou půdu, aby přednášeli studentům. Asi nejhorší jsou v tomto ohledu fanatici svobody, ideologičtí zabedněnci vyznávající extrémní podoby liberalismu. Fanatismus je vůbec největším problémem dneška — po celém světě. A je jedno, jakou podobu na sebe bere.

Pravidla jako ochrana koroze hodnot

Již delší dobu lze ve společnosti sledovat korozi základních hodnot (včetně lidských práv) na základě mravního relativismu a postmoderního třeštění, které při posuzování dění naleptávají dřívější jistotu v tom, co je špatné, a co nikoli. Z této jistoty, která vychází ze společenské shody, je patrné i to, že podle evropských zkušeností je demokracie tak silná, nakolik se dokáže totalitářům postavit a bránit.

Právě proto ve většině evropských států existují psaná i nepsaná pravidla a zákony na ochranu lidských práv, tedy i na ochranu svobody v duchu základní ideje, že svoboda jednoho nesmí omezovat svobodu druhého. V popředí stojí zákony, které omezují svobodu slova a shromažďování v případě hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, popírání holokaustu, nebo když dochází k podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.

Svoboda a rozpuštění Dělnické strany

Dobře to bylo vidět při rozpouštění Dělnické strany. Jak Nejvyšší správní soud ve zdůvodnění rozsudku sdělil, Dělnická strana vyznává hitlerovský nacionální socialismus i moderní neonacismus, je šovinistická v tom smyslu, že věří v nadřazenost vlastního národa, je rasistická, antisemitská a xenofobní vůči Romům a přistěhovalcům a je homofobní. Cílem DS je podle NSS odstranění demokratických základů státu a zavedení totalitního režimu.

NSS tak sdělil, že i svoboda projevu má své nepřekročitelné mantinely. A to mimo jiné i proto, že v projevech, které zazněly na shromážděních organizovaných DS nebo kterých se tato strana účastnila, a v názorech, jimž tato strana poskytuje prostor ve svém stranickém tisku, směřuje k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti a ve svém důsledku ke snaze o omezení základních práv a svobod určitých skupin. Soud tedy rozpustil DS proto, že svým svobodným vyjadřováním omezovala svobodu druhých.

Soud: demokracie potřebuje ochranu

Toto sdělení je velmi důležité. Dělnická strana či její pokračovatelka Dělnická strana sociální spravedlnosti (a další podobné subjekty a jednotlivci) se při šíření své nenávistné a násilnické ideologie na svobodu slova neustále odvolává. Vymezení tohoto pojmu soudem však nedává pro příště těmto a dalším totalitářům možnost se odvolávat na svobodu slova jako na ústavou zaručené právo, protože svým chováním ústavu a práva druhých sami porušují.

Nejvyšší správní soud tak dal jasně najevo, že demokracie a svoboda potřebují ochranu. Zdůraznil totiž, že dodržování a ochrana lidských práv menšin jsou důležitější ústavní hodnotou než svoboda projevu. Tedy — že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.