Jedním z dnešních postulátů je, že svoboda patří za jakýchkoli okolností všem. A dál již netřeba o tom přemýšlet, přestože jedni „majitelé svobody“ usilují o to zbavit svobody majitele druhé, jak jsme se o tom mohli přesvědčit hned dvakrát v nedávné minulosti.

K totalitě demokratickou cestou

Německý Říšský sněm schválil 22. března 1933 tzv. zmocňovací zákon, který mu předložil kancléř Adolf Hitler. Zákon nesl název „K odstranění bídy lidu a říše“ a dával vládě na čtyři roky právo vydávat zákony bez souhlasu sněmu. Hitlerova NSDAP byla sice ve sněmu nejsilnější, ale neměla dostatečný počet hlasů, souhlasit s tímto návrhem tedy museli i někteří demokraté, což se týká především strany Centrum (Deutsche Zentrumpartei). Zmocňovací zákon měl charakter ústavního zákona a Hitler potřeboval dvě třetiny platných hlasů.

Proti hlasovalo pouze 94 přítomných poslanců SPD (sociální demokracie). 81 komunistických poslanců v té době bylo už uvězněno nebo se skrývalo, jejich mandáty byly zrušeny. Záminkou k prvnímu významnému omezení demokratických náležitostí byl požár Říšského sněmu.

Prezident Paul von Hindenburg dosadil koncem ledna 1933 na kancléřský post Adolfa Hitlera s tím, že jeho NSDAP nemá ve sněmu většinu, a ostatní proto mohou jeho politiku kontrolovat a usměrňovat. Odhlasování zmocňovacího zákona se tedy rovnalo sebevražednému aktu — německý výmarský pokus o demokracii tak skončil.

Po Hindenburgově smrti Hitler spojil úřad prezidenta a kancléře a nechal se oslovovat „vůdce“. Zakázal všechny politické strany kromě NSDAP a začal, tentokrát již oficiálně, pronásledovat ty, které označil za nepřátele. Platnost zmocňovacího zákona se samozřejmě prodlužovala až do konce druhé světové války.

Sebedestrukce demokracie