Vše, co nám přináší zkušenost, vše složené, vystavené přeměnám a rozdílům v čase a prostoru, všechno, co vzniká a zaniká, je vystaveno možnosti zkažení, tedy korupce (lat. corruptio — zkažení). Údiv nad korupcí nad zkažeností zrovna státních úředníků a politiků mi proto připadá licoměrný. Obvykle má funkci ukázat, jak je mravně čistý ten, kdo tato obvinění hlásá. My čistí novináři a vy zkorumpovaní politici. My čistí véčkaři a (do uzavření současné vládní koalice) vy zkorumpovaní političtí mastotodonti

Dnes se korupcí obvykle míní to, že vládní činitelé, poslanci, senátoři, hejtmani, zastupitelé a radní, soudci, státní zástupci a policisté jsou úplatní. Občanské iniciativy, sledující tento sociální jev, promýšlejí do detailů podmínky podporující korupci, jako je koncentrace politické moci a rozhodování. Je pozoruhodné, že podle jejich pozorování by korupce měla kvést v režimech nedemokratických, což nemusí být otevřené diktatury, ale i vláda „mocenských klanů“, a přitom Česká republika, která se honosí svou tradiční demokratičností, se ocitá v ostudných polohách v tabulkách sestavovaných každoročně iniciativou Transparency International.

Protipólem takové reálné nedemokratičnosti, a to může být jeden ze zdejších důvodů, je povolná veřejnost neochotná vyvozovat, padni komu padni, zejména prostřednictvím voleb důsledky ze zjevného korupčního chování politiků. Příznivou podmínkou korupce je rovněž absence legitimity státní moci. Státní moc je vnějškově legální, ustavená v procedurách podle ústavy a zákonů, ale vnitřně je neoprávněná, protože její zákonodárná a exekutivní složka a zejména orgány činné v trestním řízení (policie, státní zastupitelstva a soudy) slouží mocným a vlivným k prosazování jejich zájmů.

Ve zkorumpované společnosti se stát stává zajatcem nikým nevolených a nikomu neodpovědných mocných subjektů. Nejde jen o známé případy pro stát nevýhodných podplacených zakázek, ale nakonec i o ovládnutí legislativního procesu soukromými subjekty. Společnými ekonomickými zájmy propojené skupiny napříč politickým spektrem omezují politickou soutěž v tom smyslu, že soupeření politických programů ve volbách je předstírané. Střídání garnitur na reálný obsah politiky nemá vliv. Nečestné metody místo legitimního politického zápasu programů, jako užívání kompromitujících materiálů, vydírání a nátlak, jakož i zaplacené kompromitující mediální kampaně se používají mezi skupinami sice konkurenčními, ale nakonec se stejným zájmem. Slibovaná politická alternativa je v nedohlednu. Závislost volebních výsledků na neskutečně drahé a neprůhledně financované reklamní kampani činí z demokratických principů deklarovaných v ústavním pořádku státu holou fikci.

Kam korupce vede, to snad není ani nutno zvlášť připomínat. 2. prosince byla uveřejněna zpráva, že česká armáda nakoupila od firmy STV Group a.s. 445 kilometrů zápalných šňůr, takže spolu se stávajícími zásobami je v resortu ministerstva obrany zásoba na deset let za předpokladu, že by armáda provedla s touto pomůckou v rámci výcviku překvapivých 25 tisíc explozí ročně. Problém je, že trvanlivost šňůr je dva, maximálně čtyři roky. Výsledkem takto ztracených desítek milionů a v součtu miliard je státní deficit, jehož příčina se přehrává na sociální výdaje státu. Jako řešením se nám pak vnucují opatření rozšiřující sociální propast mezi ekonomickými elitami, které v poslední době přesvědčivě popsal sociolog Jan Keller, a sociálně slabými, k nimž se připojují někdejší „střední vrstvy“. To pak vede k poklesu kupní síly a zpomalení chodu ekonomiky. Nepřekvapí, že dalším důsledkem je růst nezaměstnanosti a hrozivé sociální a kulturní dopady chudoby.

Právo se s korupcí utkává a definuje různé její podoby. V paragrafech 331—333 trestního zákona se rozlišuje uplácení a podplácení a nepřímé úplatkářství. Justice je však nakonec bezzubá a některé rafinované formy korupce jí unikají, nemá na ně nástroje, není možné takové jednání podezřelému prokázat. Tím jsme se posunuli od náhodného drobného úplatkářství, které zřejmě najdeme všude, k situaci, kdy korupce přestává být výjimkou a postupně se stává pravidlem. Možnost jejího omezování se zmenšuje, protože už by bylo nutno pečovat o nezkorumpovanost těch, kdo mají korupci omezovat a tak libovolně dál. Organizované korupční řetězce jsou stále odolnější a sahají do nejvyšších míst státní správy a politiky. Pozvolna se korupce stává všudypřítomnou a je srostlá s ekonomickými a politickými institucemi. Je malou úlevou, že snad na rozdíl od některých notoricky známých států ještě nelze říct, že by korupce byla garantovaná a podporovaná státem a že bychom tu měli to, čemu se říká korupční stát, za jaký jsou považovány např. Súdán, Turkmenistán, Uzbekistán, Afghánistán nebo Somálsko.

Množná není náhoda, že za nejméně zkorumpované se pokládají země, ve kterých se pojí tradiční kultura se silnou sociální odpovědností. Jsou to země vesměs bohaté, v nichž kvete obchod a přece tam není vše bez výjimky zbožím. Toto dogma tam není oficiálně vyznáváno. Na nejvyšších příčkách z hlediska čistoty politického rozhodování se umisťují severské sociální státy a spolu s nimi např. středostavovsky slušné Švýcarsko. Od významných českých politických činitelů při různých příležitostech slýcháme, že zdraví je zboží jako každé jiné. Pokud jde o vzdělání, posouváme se rychle od situace, kdy například na Karlově univerzitě se od jejího vzniku roku 1348 nikdy za vzdělání neplatilo, k pozici, kdy například vysokoškolské a vyšší odborné vzdělání a zřejmě postupně i školství střední a základní budou občané muset pro své děti kupovat.

Velká Británie navzdory masovému hněvu obyvatelstva udělala v těchto dnech v parlamentu v tomto směru rozhodující krok. O likvidaci proslulé britské vzdělanosti je rozhodnuto. Je nahrazeno technickou průpravou manažerů. My jsme jen o pár kroků pozadu. Chudí tedy budou nevzdělaní, bohatým se dostane vzdělání nebo aspoň potvrzení o něm. Proč by v této situaci nemělo i politické rozhodování být zbožím? Proč by politika neměla být zvláštním druhem podnikání? Systém, ve kterém od kandidátů např. do Sněmovny vyžaduje zaplacení předepsaných částek nejen stát, ale i politická strana, vyžaduje počáteční investici a je pochopitelné, že se očekává její návratnost.

Stát našeho typu, když bojuje proti korupci, jedná proti principům, na něž se v neoficiální státní ideologii přísahá. Univerzalitou tržního principu systém tohoto a příbuzných států stojí a padá. I když nejde o systémovou zkaženost politické sféry jako ve státech na spodních příčkách tabulky vnímání korupce, je tento systém sám korupcí. Je to nominální demokracie přivlastněná nebo postupně přivlastňovaná v různých sektorech strukturami stojícími mimo demokratickou kontrolu. Je to zkažená demokracie. Zápas proti korupci vyhlašovaný bez výjimky všemi politickými subjekty v takové situaci je buď pouhé simulacrum, nebo je pro systém sebevražedný. I když pro stát a jeho obyvatelstvo by v případě nečekaného úspěchu byl záchranou.