Nevěřil bych, jak pestré a živé diskuse rozpoutá vstup Jiřího Dienstbiera mladšího do vrcholné politiky. Na jedné straně fanatické zbožštění, komorně laděné uznání, respekt, na straně druhé obvinění z naivity, individualismu, oblékání dresu soupeře. Je tak blbej, nebo najatej?

Na neokoukané tváře s neokoukanými přístupy bychom přitom měli být zvyklí. Zpravidla se uvedou úderným heslem. Pryč s dinosaury! Konec vlády korupčníků! S dobytkem si poradím! Pak se podrobí mediálnímu rentgenu: s kým se rozvádí, jakému fotbalovému klubu fandí, co poslouchají za muziku… Časem můžeme podle dlouhé řady indicií odhadnout, s kým, s jak profilovaným a uvažujícím člověkem máme tu čest.

Jiří Dienstbier ml. má výhodu i handicap v jednom: je nositelem známého jména a ještě dlouho bude srovnáván se svým otcem, signatářem Charty 77, prvním polistopadovým československým ministrem zahraničí a současným šéfem zahraničního výboru Senátu. Jablko nepadá daleko od stromu. „Říkám, co si myslím,“ vetknul si do politického štítu Dienstbier starší. Načež prohrál několikero voleb, ať už s Občanským hnutím (Svobodnými demokraty), nebo sám za sebe. Na politické výsluní se vrátil až po šestnácti letech.

Syn léta kráčel po boku otce. Jeden vedl nepříliš úspěšnou partaj, druhý její mládežnickou organizaci. Mladí liberálové byli mimochodem zajímavou politickou „přípravkou“: mezi nemnoha členy se mihli například Miroslav Poche (pražský zastupitel za ČSSD) nebo Klára Slámová (advokátka druhdy kandidující do Sněmovny za ODS, letos pak za Suverenitu). V jejich řadách jsem i já mohl osobně poznat, jak moc politickou, ale zároveň zásadovou (paličatou?) bytostí Jirka je.

Staří i mladí levicoví liberálové časem sladili krok se sociální demokracií. Jiří Dienstbier ml. to dotáhl na předsedu Mladých sociálních demokratů (a proslavil se tehdy hlasitě projevovaným nesouhlasem s politikou Miloše Zemana), Miroslav Poche na místopředsedu. Zatímco ale Poche časem — a se vším, co s tím souvisí — vyrazil na standardní dráhu stranického funkcionáře a pražského radního, Dienstbier se držel zpátky. Upřednostňoval advokátní praxi a v politice si vystačil s rolí opozičního zastupitele Prahy 2.