Nevěřil bych, jak pestré a živé diskuse rozpoutá vstup Jiřího Dienstbiera mladšího do vrcholné politiky. Na jedné straně fanatické zbožštění, komorně laděné uznání, respekt, na straně druhé obvinění z naivity, individualismu, oblékání dresu soupeře. Je tak blbej, nebo najatej?

Na neokoukané tváře s neokoukanými přístupy bychom přitom měli být zvyklí. Zpravidla se uvedou úderným heslem. Pryč s dinosaury! Konec vlády korupčníků! S dobytkem si poradím! Pak se podrobí mediálnímu rentgenu: s kým se rozvádí, jakému fotbalovému klubu fandí, co poslouchají za muziku… Časem můžeme podle dlouhé řady indicií odhadnout, s kým, s jak profilovaným a uvažujícím člověkem máme tu čest.

Jiří Dienstbier ml. má výhodu i handicap v jednom: je nositelem známého jména a ještě dlouho bude srovnáván se svým otcem, signatářem Charty 77, prvním polistopadovým československým ministrem zahraničí a současným šéfem zahraničního výboru Senátu. Jablko nepadá daleko od stromu. „Říkám, co si myslím,“ vetknul si do politického štítu Dienstbier starší. Načež prohrál několikero voleb, ať už s Občanským hnutím (Svobodnými demokraty), nebo sám za sebe. Na politické výsluní se vrátil až po šestnácti letech.

Syn léta kráčel po boku otce. Jeden vedl nepříliš úspěšnou partaj, druhý její mládežnickou organizaci. Mladí liberálové byli mimochodem zajímavou politickou „přípravkou“: mezi nemnoha členy se mihli například Miroslav Poche (pražský zastupitel za ČSSD) nebo Klára Slámová (advokátka druhdy kandidující do Sněmovny za ODS, letos pak za Suverenitu). V jejich řadách jsem i já mohl osobně poznat, jak moc politickou, ale zároveň zásadovou (paličatou?) bytostí Jirka je.

Staří i mladí levicoví liberálové časem sladili krok se sociální demokracií. Jiří Dienstbier ml. to dotáhl na předsedu Mladých sociálních demokratů (a proslavil se tehdy hlasitě projevovaným nesouhlasem s politikou Miloše Zemana), Miroslav Poche na místopředsedu. Zatímco ale Poche časem — a se vším, co s tím souvisí — vyrazil na standardní dráhu stranického funkcionáře a pražského radního, Dienstbier se držel zpátky. Upřednostňoval advokátní praxi a v politice si vystačil s rolí opozičního zastupitele Prahy 2.

Zvrat nastal v polovině letošního roku. Miroslav Poche navrhl Jiřího Dienstbiera ml. za lídra pražské komunální kandidátky ČSSD, Bohuslav Sobotka si jej o pár týdnů později vybral do stínové vlády ČSSD, aby pokrýval resort spravedlnosti. Všechno ostatní je velmi čerstvá minulost či přítomnost.

Dokud zurčela předvolební kampaň a primátorský adept Jiří Dienstbier ml. mluvil o potřebě očisty hlavního města a odstavení zkompromitované ODS od moci, bylo vše v nejlepším pořádku. Komplikace nastaly, když předvolební principiálnost převedl i do časů povolebních. Cožpak takto se chová profesionální politik? Mezi sociálními demokraty, kteří se mezitím v metropoli dohodli za Dienstbierovými zády na koalici s ODS, to začalo vřít. Ale nejen mezi nimi.

Nepsal bych tyto řádky, nebýt textu „Pražská trojčlenka trochu jinak“, který pro Deník Referendum připravil Petr Pospíchal. Polemizovat by šlo s dojmy, pocity i fakty.

„Ani kluk z plakátu nejedná sám za sebe, nýbrž jménem své politické strany,“ poznamenává kriticky autor. Příliš ho ale neudivuje, že tato pravda platila před volbami (ČSSD si Dienstbiera zvolila, protože jej a jeho stanoviska dobře znala, a stála za ním), ale neplatí po nich, ačkoli lídr názory nezměnil.

Dienstbier podle Pospíchala „zúžil vyjednávací potenciál sociální demokracie a neměl přitom připravenou odpovídající alternativní nabídku.“ O tom, že vyjednávací potenciál zúžen nebyl, nejlépe vypovídá dohodnutá koalice oranžových s modrými. A alternativa? Copak alternativou není koalice stran dosavadním pražským vládnutím nezdiskreditovaných (TOP 09) nebo zdiskreditovaných jen lehce (ČSSD)? Copak alternativou není důsledná opoziční práce, jež po čtyřech letech může být po právu voliči oceněna?

Petr Pospíchal zmiňuje, že „nejvyšší podporu získali sociální demokraté v obvodu, v němž kandidátku vedl Petr Hulinský, a to o 3,32 procenta více, než získali v obvodu vedeném Dienstbierem, kde byla v rámci výsledku strany podpora podprůměrná.“ Na to nejlépe odpověděl sám Dienstbier v Otázkách Václava Moravce: „Pak se musíme podívat na to, kdo v jakém obvodu kandidoval. A já na začátku před kampaní jsem dobrovolně požádal, abych byl zařazen do nejslabšího obvodu, kde jsme dlouhodobě měli nejhorší výsledky s tím, že bude-li kampaň vedena hodně na moji osobu, je šance, abychom právě v tomto obvodě výsledky zlepšili. A porovnáte-li, jak narostly naše výsledky ve srovnání se sněmovními volbami, tak zjistíte, že jsem vůbec horší výsledek neměl. Zatímco Petr Hulinský měl poměrně málo preferenčních hlasů ve srovnání s ostatními kandidáty, tak já měl 14 % nad průměr. Takže ono se na to lze vždycky dívat různou optikou.“

A ještě jednu Pospíchalovu tezi vyvrací sám život. „Reklamní marketing, spočívající ve výběru nové, nadějné a z jiného oboru už známé tváře“ totiž k cíli bohužel vedl: ČSSD oslovila nemalou část voličů, mezi nimiž klíčovou roli hráli ti, co v minulosti sociální demokracii nepodporovali, především zásluhou do popředí vystrčeného lídra s jeho pohledem na svět. Po volbách byl „stažen z nabídky“.

Tím se dostávám k tomu podstatnému, o čem jsem chtěl psát. Ne o pražských volbách, ne o (ne)úspěchu Jiřího Dienstbiera ml. nebo článku Petra Pospíchala. Ten mne pouze zdravě vyprovokoval. Petr Pospíchal uvádí: „Absolutistům, zdůrazňujícím, že pravda se má říkat za všech okolností a že Jiří správně po volbách opakoval nezměněně to samé, mohu namítnout, že život bývá složitější a že strategie a taktika v politice bývá orientována na dosahování cílů, aniž by proto nutně vylučovala principialitu. Není nic nemorálního na tom, když budeme pravdu zjevovat v dávkách a po strategické rozvaze s ohledem na modality politického vývoje, jeho dynamiku a průběžnou konkretizaci svých politických cílů.“

A já se ptám: Není právě tento přístup stěžejní příčinou stoupající nedůvěry občanů v politiku a politiky? Není právě toto hybnou silou petic, demonstrací, nástupu nových stran (než se ukáže, že fungují stejně jako ty staré)? Skutečně musí politika stát na taktizování, zjevování pravdy po částech a rozporu mezi slovy a činy?

Nejsem naivní. Je mi jasné, že takto lze k cíli také dospět. Dokonce snáze a rychleji. Jenže na pásce bude nejspíš potlesk chybět: otrávení diváci do té doby vyklidí své pozice. Kromě toho, demokracii bychom měli chápat jako proces, jako cestu k dosažení našich představ. Proto je nutné dbát o čistotu, etiku, ale i estetiku zvolených postupů. Není pravda, že účel světí prostředky.

Nadšení z Jiřího Dienstbiera ml. u mnohých dosahuje až komické podoby. Pouliční analýze koaličního svazku ODS a ČSSD zase schází nadhled, na rozdíl od přebytečné hysterie. Klaďme si ale otázku, proč tomu tak je. Kde jsou kořeny nespokojenosti lidí s politikou a politiky? Proč ČSSD uhrála ve sněmovních volbách jen nějakých dvaadvacet procent, přestože je její potenciál podstatně vyšší? Proč byla dokonce i SPD v Německu předběhnuta zelenými? Není cosi shnilého ve fungování samotného stranického systému a jeho jednotlivých součástí? Nepřevažuje v partajích technologie moci nad ideovým, hodnotovým ukotvením? Neovládají je úzké zájmy mocenských skupin? Proč tak často politické špičky vysvětlují třeba i pražskou koalici zájmy svých stran a nikoli všech Pražanů, potažmo města samotného? A proč je tolik zastánců „tradičního“ pojetí české polistopadové politiky už unaveno, ba znechuceno podobnými otázkami?

Trade mark (™) čili ochranná známka nebo obchodní značka je cosi spojovaného spíše s trhem výrobků, produktů. Máme zkrátka rádi zboží, na které je spoleh. Soukromý pocit, že jméno Dienstbier je zárukou zásadové, poctivé politiky, ale i zásadového, poctivého přístupu k životu, mám dlouhá léta. V posledních měsících patrně totéž napadlo také spoustu dalších lidí, naštěstí i uvnitř stran, nejvyšší patra nevyjímaje. Jistý nestor českého politického myšlení prý Dienstbiera juniora označil za politika „kennedyovského střihu“.

Nevzdávejme se naděje, že politiku lze provozovat i jinak než jen jako cynické kupčení s vlivem, jinak než jak jsme si zvykli. Ti vysmívaní naivkové a blázni mají zpravidla delší výdrž než nafoukaní suveréni, co se tak snadno zaplétají do vlastních sítí. Odpovědná politika není sprint od voleb k volbám, od funkce k funkci. Více se podobá maratónu nebo orientačnímu běhu. Na takové trati pak vydrží jen ti, kteří umějí správně rozvrhnout síly a mají to v hlavě srovnané.