Petr Pospíchal uveřejnil 20. listopadu v Deníku Referendum zajímavou esej, která se pokouší o analýzu chování subjektů při vzniku pražské koalice ODS a ČSSD. Autor se pokouší zamyslet se nad vývojem událostí „spíše analyticky a pokud možno i s určitým odstupem“. Z jistého hlediska si však lze klást otázku, zda autorův odstup od událostí není příliš veliký, totiž, zda například neignoruje významné vnitrostranické procesy uvnitř pražské ČSSD.

Vcelku sdílím autorův pohled na politickou naivitu Zdeňka Tůmy a TOP 09 vůbec a do situace uvnitř ODS nevidím, takže se budu zabývat pouze autorovou kritikou postupu Jiřího Dienstbiera.

Zásadně sporné je už úvodní tvrzení, že „Jiří Dienstbier se dopustil bursíkovské chyby — paušálně vzápětí po volbách řekl, s kým v žádném případě a za žádných okolností ne. Z takové pozice se pak už obtížně ustupuje“. Autor tak prokazuje, že neví nic nejen o Dienstbierových motivech, ale ani o okolnostech, za kterých byl instalován na pozici lídra.

Na konci května (28.—29.) proběhly volby do Poslanecké sněmovny, ve kterých ČSSD v Praze dosáhla historicky nejhoršího výsledku od roku 1996 (15,17 %). Ve vedení pražské ČSSD vypukla následně panika (s ohledem na fakt, že výsledky komunálních voleb bývají tradičně pro ČSSD horší než voleb do PS). Otřesený předseda pražské ČSSD Petr Hulinský nejprve uvažoval o demisi, ale následně přišel s návrhem, že by kandidátku do ZHMP měla vést nějaká známá osobnost typu Miloslava Ludvíka, Michaely Marksové nebo Jiřího Dienstbiera.