V minulých dnech jsem při odchodu z oslav výročí 17. listopadu potkal Jiřího Dienstbiera mladšího. Sympatie k němu — a k jeho zásadovosti — mám velké a známe se převelice dávno. Ale spěchal jsem na vlak, a tak jsem mu jen řekl, že bych měl co kritizovat, kdybychom měli čas na rozhovor. Řekl mi, ze ještě není dobojováno, a že se uvidí, jak to všechno nakonec dopadne.

Četné emotivní komentáře a jiné veřejné reakce, počítaje v to i odsudky významných veřejných postav, jako například Václava Havla, ukazují, že pražské volby vzbudily velmi silná očekávání a že další povolební vývoj je nenaplnil alespoň v takové míře, aby mohl být všeobecně akceptován.

Spektrum nesouhlasných reakcí je dost široké, jen si nejsem jist, jestli vždy dostatečně věcné. Zkusme se zamyslet nad pražskými událostmi posledních týdnů a nad formálním zhmotněním těchto událostí spíše analyticky a pokud možno i s určitým odstupem.

V okamžiku zveřejnění výsledků voleb bylo zřejmé, že TOP 09 a její nezkušený a neobratný kandidát Zdenek Tůma kampaň a z ní plynoucí očekávání značně přepálili. Zdůrazňováním nezbytné a čisté pravicovosti a současně stejně tak energickým zdůrazňováním nutnosti „vyčistit pražskou radnici" se nemohli dostat nikam jinam než do kouta. Dosáhnout bylo možné buďto prvního, a tím snížit naději na to druhé, anebo toho druhého, ale smířit se s tím, že pražská koalice nebude pravicová.

Místo toho se začali chovat jako ti, kteří nic nepochopili. Nabídku sociálním demokratům dát odmítali (velkorysá nabídka poslední den před koncem všech vyjednávání spíše připomínala slevový kupón po doprodání zboží, než vážně míněnou nabídku), a tím otevřeli velký prostor Občanské demokratické straně. Tůma dával naivní a politicky nekompetentní vítězné rozhovory médiím v domnění, že volby jsou jakýmsi závodem v běhu, po němž se závodníci seřadí na stupně vítězů podle dosaženého času.

Politické procesy ale fungují jinak a i když právem očekáváme, že v nich zbude dost prostoru pro cest, principy a velkorysost, pražský volební výsledek srovnal všechny tři velké strany do téměř stejné pozice, která zcela smazala rozdíly v zisku voličských hlasů. Že Tůma nebude primátorem, začalo být vzápětí úplně jasné. Se vzniklou situací nedokázal pracovat a každým dalším krokem už jen ztrácel. Jeho první nabídka pro ODS nejenže nemohla být přijatá dobře, Tůma v ní výslovně odhalil své politické neumění a druhá strana pochopila, že ve vyjednávání nebude vážným soupeřem.

Tůma tehdy navrhl sebe jako primátora a poměr v radě šest ku pěti ve prospěch TOP 09. Šance by si zachoval jedině v případě, že by občanským demokratům nabídl většinu v městské radě a oslabení svých vlastních kompetencí jako případného primátora, a to výměnou za požadavek výrazných personálních změn v nominacích ODS. Namísto toho pak přišla školácká snaha vyvzdorovat si koalici s ODS přes vedení politických stran. Lékař Svoboda, hlavní volební postava ODS, sice původně vypadal jako králík vytažený za uši ze stejného klobouku jako Tůma, svoji vyjednávací roli vsak zvládl a jistý politický talent je u něj patrný.

Zde je místo pro kritiku určenou sympatickému Jiřímu Dienstbierovi mladšímu. Jeho předvolební rétorika byla silně zaměřena proti ODS, ale v převazujícím kontextu personálním a ve spojitosti s konkrétními kauzami.

Absolutistům, zdůrazňujícím, že pravda se má říkat za všech okolností a že Jiří správně po volbách opakoval nezměněně to samé, mohu namítnout, ze život bývá složitější a že strategie a taktika v politice bývá orientována na dosahování cílů, aniž by proto nutně vylučovala principialitu. Není nic nemorálního na tom, když budeme pravdu zjevovat v dávkách a po strategické rozvaze s ohledem na modality politického vývoje, jeho dynamiku a průběžnou konkretizaci svých politických cílů.

Od obecnějších deklarací v předvolební kampani se postupuje ke konkrétům a detailům v průběhu povolebního vyjednávání. Tím nemusíme nutně znehodnocovat nic z toho, co jsme prohlašovali dříve. Přímočarost je jistě hodna ocenění, ale nemusí vést k naplnění vyvolaných nadějí a očekáváním.

Jiří Dienstbier se dopustil bursíkovské chyby — paušálně vzápětí po volbách řekl, s kým v žádném případě a za žádných okolností ne. Z takové pozice se pak už obtížně ustupuje. Potíž je v tom, že okolnosti bývají značně běhuté a ovšemže také v tom, že ani kluk z plakátu nejedná sám za sebe, nýbrž jménem své politické strany, jejíž reálné momentální vnitřní uspořádání musí umět odhadnout. Reakce zevnitř byly nepřiměřené a odsouzeníhodné.

Ale odrážely situaci, s níž měl jako hlavní volební postava počítat a pokusit se ji jemnějšími nástroji uvnitř strany zvládnout. Jenže Jiří si tímto prohlášením opravdu uzavřel některé z variant, zúžil vyjednávací potenciál sociální demokracie a neměl přitom připravenou odpovídající alternativní nabídku. A to byla chyba vážná. Takovou nabídkou mohlo být třeba separátní jednání s Tůmou, s nímž měl dobré předpoklady se na základních východiscích rozumně dohodnout. Za takových okolností nabízel sociální demokracii jediné řešení, čili odchod do opozice. Můžeme si dobře myslet, že by to byla čestná varianta, pro budoucnost navíc i nadějná, ale má to svá ale.

Považme, že v letošní předvolební situaci v Praze měla ČSSD takřka neopakovatelnou výhodu — většina voličů měla dojem, ze horší už to s vedením Prahy být nemůže, že radikální změna je nezbytná. Mediální ohlas Dienstbierovy kandidatury byl slušný, vizuální propagační přítomnost dost silná, vyhrocení problému v kampani skutečně odpovídalo náladám voličů. Témata kampaně byla všeobecně sdílená a unikátně konkrétní.

Protiparoubkovská hysterie byla už opadlá, hlavní kandidát Dienstbier nebyl spojován s ničím pochybným a kampaň vedl vcelku zdařile. Přesto však výsledek sociální demokracie nijak zázračný nebyl, takže lze říci, že podpora levicové strany má v Praze zatím své limity a bude trvat dlouho a bude také dost pracné tyto limity posouvat znatelně výše. Kde bychom tedy měli brát rozumnou víru, že odchodem do opozice — v dané konstelaci početně dost slabé — by sociální demokracie v Praze významně získala? Pražský volič, a nechť si to žádný z nich nebere osobně, je také dost cynický a zřejmě slyší na jiný typ argumentu, než se tvůrcům kampaní jeví.

Jak jinak si vysvětlit, že nejvyšší podporu získali sociální demokraté v obvodu, v němž kandidátku vedl Petr Hulinský, a to o 3,32 procenta více, než získali v obvodu vedeném Dienstbierem, kde byla v rámci výsledku strany podpora podprůměrná?

Rozložení sil se navíc dalo poměrně dobře odhadnout už před volbami, snad s výjimkou nečekaného neúspěchu Věcí veřejných. Možných koaličních uspořádání tedy nebyl široký vějíř a Jiří Dienstbier se v kampani prezentoval jako kandidát na primátora, nikoliv na vůdce městské opozice. Také proto se domnívám, že měl jednat a taktizovat. Myslím, že to bylo možné, aniž by u toho ztrácel tvář a zrazoval principy.

Odstoupit z jednání mohl i později, kdy by se mu jevilo, že koalice s TOP je nevyjednatelná a personální obměna ODS nedostatečná. To by ovšem musel své kroky od počátku rozvinout jinak.

Dienstbierova pozice v zastupitelstvu nebude snadná. Svoji ohlášenou ambici stát se předsedou pražské organizace bude moci uskutečnit jenom v případě, že se mu zdaří velmi komplikovaný manévr — svůj nesouhlas s nastalým uspořádáním vyjadřovat jen u tak přesvědčivých konkrétních kauz, které mu mohou zajistit veřejnou podporu a zároveň je bude umět vysvětlit spolustraníkům. Pro ně se nesmí stát rebelem, který pro vlastní principy, ostatními málo sdílené nebo třeba i nepochopené, vytváří napětí ve vlastní straně. K tomu bude mít jako řadový zastupitel mnohem méně informací, než jeho kolegové, kteří budou členy městské rady. Hlasovat proti vlastní politické straně je sice možné, nikoliv však dlouhodobě.

A zpravidla to mívá své důsledky, solitéři to prostě mívají politicky těžké. Nabízí se ovšem i varianta jakéhosi obchvatu — opustit pražskou scénu a najít si v krátké době, dokud povědomí o jeho principiálních postojích nevyprchá, zázemí jinde. A na jarním sjezdu se pokusit stát se součástí stranického vedení.

V posledních dnech je oblíbeným sloganem zrada na voličích. Inu, jak na kterých. Všichni jistě spokojeni být nemohou, zejména voliči TOP budou muset s nevolí strpět důsledky rozdělení pravice, která v součtu výsledků TOP a ODS získala právě tolik procent hlasů, jako před čtyřmi lety pod jedinou značkou ODS. Právě na tomto příkladu je patrné, jak absolutní volební zisk je veličinou v politice zrádnou a nejistou.

Nakonec je přece zřejmé, že největší vyjednávací obratnost a největší zisky z něj osvědčila ODS. Ale i ona za to zaplatila nemalou cenu, jistě mnohem větší, než jakou si byla na počátku ochotna připustit: personální obměna je výrazná (byť i přesto leckteré její nové tváře nejsou nepoznamenané), primátorem bude muž s motýlkem, který do ODS vstupoval koncem léta, koaliční kompromis je rozsáhlý jak v počtu míst, tak v rozdělení kompetencí a nakonec i v programu. A protože je tato zaplacená cena výsledkem veřejného tlaku, má svoji hodnotu a neměla by být bagatelizována zjednodušenými výroky o tom, že je to jen hra, že se ODS proměnit beztak nechce a že noví lidé budou stejní, jako byli ti předchozí, kteří ostatně budou z povzdálí tahat za provázky.

Jistě, toto všechno se může stát vždycky, byla by ale škoda propadat takové beznaději právě v situaci, která ukázala, ze veřejný tlak může nést dobré plody. Považoval bych za krátkozraké tyto dobré plody bagatelizovat, protože to může snižovat odhodlání k podobnému veřejnému tlaku příště, a posilovat tak nákazu bezradnosti, nihilismu a protestu proti politice vůbec. Politika je opravdu v jistém smyslu uměním možného, a to bez jakékoliv pejorativní konotace.

Démonizování ODS jako celé politické strany nesdílím a domnívám se, že vytváří předpolí pro zpochybňování celého politického systému. Ne že by byl kdovíjak skvělý, jistě by lecjakou nekosmetickou reformu snesl, ale rizika jeho destabilizace jsou velká. Opakovaně se probouzí idealistické očekávání, že každá nová politická parta je jakousi letkou nebeských andělů, zatímco ti, které už známe, jsou pak toutéž optikou bez rozdílu považováni za korupční špinavce, které je třeba vymést, vyhnat, sebrat jim odstupné a navždy je znectít. Navracet důvěru správě veřejných záležitostí jistě znamená navracet do politiky principy a zásadovost.

Ale také to znamená přijmout platnost demokratických procedur a sklonit se s jistým respektem k jejich výsledku. Prohrávat či vítězit na život a na smrt bývá zdrojem nenávisti, která rozvrací veřejný život. Pokusím se v blízkém čase popsat tento jev na příkladu současného politického vývoje v Polsku.

Je jistě možné, že pražská sociální demokracie svým vstupem do koalice část kreditu ztratí, ale je sporné, byla-li k dispozici jiná realistická varianta, která by podobné riziko nepřinášela v míře alespoň srovnatelné. V konečném důsledku bude daleko spíše záležet na konkrétním výkonu moci v Praze a na schopnosti vysvětlovat politická rozhodnutí a politické kompromisy voličům. Sociální demokracie může ovšem také získat.

Nesouhlasné mediální a veřejné reakce posledních dní jdou chtě nechtě na ruku TOP 09 a jejímu vidění situace. TOP je totiž tím jediným opravdu poraženým. Očekávání velká, výsledky žádné.

Při vší skepsi, kterou leckterý ze čtenářů nad situací pociťuje, bych prosil povšimnout si dobré zprávy: samotný reklamní marketing, spočívající ve výběru nové, nadějné a z jiného oboru už známé tváře, společně s výraznou propagační podporou spřízněných sdělovacích prostředků, provázenou plánovitě moderovanou rozhořčenou hysterií prostého lidu nakonec nemusí vést k naplánovanému cíli. Pro mne osobně to opravdu je dobrá zpráva. A andělé z TOP, tím andělštější, oč méně o nich víme, se třeba politicky vyučí v opozici pražského zastupitelstva, budou-li trpělivě politicky pracovat.

Městská rada v Praze bude složena kompletně z lidí v této funkci nových, což zdaleka neznamená, že jde ve všech případech o lidi důvěryhodné, to by byla otázka pro jinou analýzu. Budou ale pod velkým veřejným tlakem a budou mít jistě možnost tuto příležitost promarnit.

Ale možná ji také nepromarní. A ještě replika k pojmu nevkus, který se v této souvislosti nejednou objevil. Je jistě možné chtít a očekávat naprostou revoluci, jenže v rámci současného volebního systému a jeho letošních výsledků v Praze nevím, která z jiných variant byla by výrazně vkusnější. Tím spíše, že Zdeněk Tůma udělal všechno pro to, aby k dohodě jeho soupeřů nakonec došlo.