Ústavní soud (ÚS) v poslední listopadový den rozhodne o tom, zda lidé mohou získat informace o členství českých soudců v předlistopadové Komunistické straně Československa (KSČ). Stížnost podal aktivista Tomáš Pecina, který podle zákona o svobodném přístupu k informacím neúspěšně žádal o údaje, jež se týkaly soudců Vrchního soudu v Olomouci.

Tvrdil, že veřejnost má právo znát minulost představitelů justice. ÚS svolal veřejné vyhlášení nálezu na 30. listopadu prostřednictvím internetové úřední desky.

Soudy Pecinovy nároky dosud zamítaly s vysvětlením, že politické postoje náleží do soukromé sféry člověka a informační zákon se na ně nevztahuje. Prosté členství v předlistopadové KSČ prý není překážkou pro práci v dnešní justici.

Naposledy Pecina neuspěl u Nejvyššího správního soudu (NSS). Podle NSS údaj o členství v KSČ přestává být soukromou záležitostí jen v individuálních případech, kdy se politické postoje prolnuly do profesní činnosti veřejně činných osob — jinak je minulý politický postoj nadále citlivým údajem.

Pecina má jiný názor. „Odpor soudců i jejich profesní solidaritu celkem chápu. Postavení soudce je ale tak mimořádné, že tyto ohledy musejí jít stranou: minulost soudců v demokratickém státě musí být absolutně transparentní — soudce, který musí tajit informace o své minulosti, by neměl být soudcem," uvedl ve čtvrtek Pecina v tiskové zprávě.

Podle Pecinovy stížnosti je právo veřejnosti na informace o tom, jak se soudce „zachoval tváří v tvář nedemokratickému předlistopadovému režimu", nadřazeno právu soudců na ochranu soukromí. „Politický režim, který by odmítl zveřejňovat informace o totalitní minulosti svých soudců, by byl zcela nedůvěryhodný, a takový stát by nebyl demokratickým právním státem v materiálním smyslu," stojí ve stížnosti zveřejněné na internetu.

O problematice „rudých knížek“ soudců se diskutuje také na serveru Jiné právo, kam přispívají převážně mladí právníci. Do debat se zapojuje i Tomáš Pecina. Michal Bobek z Evropského univerzitního institutu ve Florencii vidí dvě roviny problému. Jednou je otázka přístupu k informaci, druhou otázka smysluplnosti využití podobné informace v dnešní době.

Dvacet let po revoluci je podle Bobka informace o členství v KSČ nepodstatná: „Je to k ničemu s ohledem na dnešní schopnosti, kvality a výkon konkrétního soudce, kterého by se měla daná informace týkat.“ A dodává, že naše, stejně jako jiné justice v post-komunistické Evropě, jsou postaveny na personální kontinuitě.

„Komunistická (ne)minulost soudce se nicméně najednou stává vítaným zástupným cílem a odpovědí na to, proč justice nefunguje,“ píše Bobek. Informace o členství by podle jeho názoru poskytnuta být měla, pro současnost a budoucnost české justice ji ale nepovažuje za klíčovou.

Pecina chtěl konkrétně získat seznam soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. listopadu 1989 členy KSČ. Neuspěl na ministerstvu spravedlnosti ani u Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud pak mimo jiné upozornil na to, že údaje o členství soudců v KSČ nejspíš nikdo ani neeviduje, a tak není jasné, kdo by je podle zákona o svobodném přístupu k informacím vydával.

Tento argument vyvrací na serveru Jiné právo v diskusním příspěvku Jiří Kroupa, který upozorňuje: „Informace jsou dostupné v archivu KSČ, a určitě jsou dostupné v archivu stranické organizace ministerstva spravedlnosti. Protože mandát soudce se obnovoval každé čtyři roky, jsou životopisy dostupné v archivu České národní rady a Federálního shromáždění. Každý soudce navíc musí být schopen vyplnit formulářový životopis s kolonkou byl jsem nebyl jsem v KSČ."

Pokud se při posuzování této věci Ústavní soud přidrží své dosavadní judikatury, spis se vrátí nazpět k Nejvyššímu správnímu soudu či přímo k Městskému soudu v Praze.