Rozhovor s Pavlem Uhlem: Je příjemné si zvykat

Hana Holcnerová

Se zmocněncem nezletilé Natálie Kudrikové a jejích sester, advokátem Pavlem Uhlem, o společenských souvislostech soudního procesu s vítkovskými rasovými žháři, o němž říká, že je na něm pozoruhodné téměř vše.

Případ byl nebývale medializován, domníváte se, že tím mohl být soudní proces ovlivněn?

Je otázka, co rozumíme pojmem „ovlivnění procesu“. Pokud pod tím budeme rozumět ovlivnění rozhodnutí senátu v závěru líčení, tak ovlivněn nebyl. Z reakcí všech členů senátu, jejich postojů a způsobu vedení celého procesu mám za to, že soud rozhodl podle toho, co se dělo v jednací síni, a nikoliv podle toho, co běželo v televizi nebo co se psalo v novinách.

Naopak mám za to, že medializací byli velmi ovlivněni někteří aktéři procesu, kteří podlehli kouzlu používat média jako argumentační platformu, což platí především o některých obhájcích. Současná dominantní média jsou do značné míry založena na přijímání stanovisek účastníků událostí, čehož obhájci plnou měrou využívali. Do značné míry se jim podařilo vytvořit mediální dojem, že důkazy jsou nedostatečné, nezákonně získané, popřípadě že řízení vykazuje vady nebo že úmysl nebyl dokázán. Okouzleni touto ochotou médií pak svou strategii obhajoby v soudní síni podřídili logice zjednodušené mediální komunikace, což ovšem nevyvolalo patřičnou odezvu. V tomto směru, především v závěru procesu, k ovlivnění došlo.

Sledoval jste vývoj procesu z velké blízkosti. Co Vám připadá v souvislosti s tímto případem nejpozoruhodnější?

Proces byl neznámou krajinou pro všechny, kdo se jej účastnili. V tomto směru mi přišlo pozoruhodné téměř vše. Za jeden poměrně zajímavý rozměr lze považovat to, jak se soud, jenž doposud v tomto složení neřešil podobný případ, postupně vyrovnával se skutečností, že obžalovaní si do soudní síně se svým příběhem přitáhli poměrně dobře zdokumentovanou pomyslnou kouli na noze v podobě příslušnosti ke hnutí, jež veřejnosti není příliš známo.

Soud zpočátku musel proniknout do logiky širší společnosti neznámého neonacistického hnutí, aby pochopil „o  co šlo“. Senát soudu byl obsazen staršími lidmi; pro zběžně orientované příslušníky mé generace je základní znalost existence hnutí skinheads jasná věc. Pro starší generaci to automaticky neplatí. Myslím, že ke konečnému pochopení všech souvislostí se soud dobral až skrze poznání historické souvislosti a kontinuity. Lepší a bezprostřední znalost historie naopak typická pro starší generaci, včetně osobní zkušenosti s dobou poválečnou, pomohla soudu pochopit širší společenské souvislosti.

Jak vnímáte reakce českých politiků, kteří veřejně hodnotí výroky soudů, výši trestů?

Osobně si myslím, že po výroku soudu, kdy už se soud moc ovlivnit nedá, se k rozsudku může vyjadřovat i politik. Pokud se vyjádří v tom smyslu, že rozsudek prostě respektuje a omezí se pak třeba na hodnocení dopadu rozsudku na společnost, tak to svědčí spíše o noblese politika. Pokud se vyjadřuje k meritu rozsudku a hodnotí jej, tak to svědčí spíše o opaku.

Když už se vyjadřuje k meritu rozsudku, tak by tak měl činit alespoň se znalostí věci. Pokud tomu tak není, jsou dojmy z takových komentářů spíše rozpačité. Celé je to ovšem spíše otázka estetická než praktická. Myslím si totiž, že záruky nezávislosti soudní moci jsou takové, že i sebevětší konina pronesená politikem v médiích soudy v zásadě neovlivní.

Změnilo se podle Vás něco v justici, že došlo k zásadní proměně postoje soudu, potažmo tedy státu, k rasově motivovaným trestným činům?

To je otázka, jak vnímáme justici a co všechno do ní počítáme. V justici jako takové se nic moc nezměnilo. Po spáchání zločinu vede k trestu dlouhý pomyslný řetěz, jehož prvním článkem je pochůzkář a posledním článkem vězeňský dozorce. Součástí tohoto řetězu jsou specializované odbory policie a nepřímo i politická vůle, která ovlivňuje strategická rozhodnutí, kterým problémům se věnovat prioritně, a kterým ne. Soudy a do značné míry i žalobci představují spíše neměnnou kategorii. Určitou proměnu zaznamenaly právě ty jiné články řetězu. V řadách policie a jiných spolupracujících složek došlo nepochybně za posledních dvacet let ke změně k lepšímu.

Soud by nejspíš vždy rozhodoval stejně nebo podobně. Otázkou je, zda se to před něj dostane. Staré rčení „kde není žalobce, není soudce“ vyjadřuje totiž mimo jiné i nezbytnost kvalifikované žaloby. Žalobce pak potřebuje policii a všichni dohromady prostředky a podporu k nerušené práci.

Jaké klíčové momenty vedly podle Vás k tak jednoznačným závěrům soudu?

Nebyly klíčové momenty. Klíčová byla kvalita zpracování celého případu. Naprostá většina přelomových výsledků není založena na momentálních zvratech, ale na soustavné práci. V tomto případě policie a především státního zastupitelství. Podařilo se dokázat velmi mnoho okolností případu, například technické aspekty, odorologické stopy a taktéž se podařilo udělat přehled o ideovém zázemí obžalovaných a vyslechnout značnou část jejich okolí.

Výsledkem byla celkem nepochybná rasová motivace a celkem nepochybný úmysl vypálit barák, kde jsou lidi včetně malých dětí. S ohledem na způsob provedení, přípravu, obecné motivy a pozdější hodnocení samotnými obžalovanými pak nebylo pochyb, že cílem bylo i zabíjet lidi.

Velmi podstatný byl způsob provedení. Bylo zjevné, že technické provedení skutku směřovalo k minimalizaci možností obětí požáru uniknout. Nebyl to ovšem jediný důvod závěru, že úmyslem bylo zabíjet.

Co podle Vás tento rozsudek znamená pro českou justici?

Pro českou justici včetně policie a státního zastupitelství znamená rozsudek určitý emancipační zlom. Nyní je zjevné zhruba toto: když se to dobře zpracuje a zažaluje, tak se to i odsoudí. Každý si teď může říci: „Jsou zde zákony, ty stanoví pravidla a my je máme nezávisle na ostatních vymáhat. Záleží to na nás!“

Příjemné pro mě pak bylo, že justice jako celek, tedy včetně obžaloby a jiných orgánů činných v trestním řízení, ustála celkem bez jakékoliv vnitřní pochybnosti silný mediální zájem a jela prostě dál jako by tohoto zájmu nebylo.

Ivan Gabal o případu prohlásil: „My jsme zvyklí na organizovaný zločin, ale nejsme zvyklí na organizované rasové násilí. Toto byl jeho první posuzovaný případ." Souhlasíte s jeho tvrzením?

Ne tak zcela. Jsme dávno zvyklí na oboje. Teď si zvykáme jen na to, že to druhé se soudí. Osobně musím poznamenat, že si zvykám docela dobře. Je to dokonce poměrně příjemné zvykání.

    Diskuse