Není pravda, že noviny milují jen špatné zprávy, které jak praví otřelý mediální mýtus, jsou zprávami v pravém smyslu slova. Dobré zprávy také přitahují, ale téměř výhradně ve chvílích, kdy s sebou nesou silnou emoci: zvolení prvního Afroameričana do pozice prezidenta Spojených států, vítězství Barbory Špotákové na mistrovství světa, záchrana topícího se mimina rukama šestiletého chlapce, dobytí nejvyšší hory světa nohou pražského primátora. A dnes nejnověji příběh dvouapůlroční Natálky, která se díky lékařům a vlastní touze po životě dostala z ohrožení života, přestože měla popáleniny na čtyřech pětinách těla.

Záměrně mluvím familiárně o Natálce. Všimli jste si, že tato malá romská holčička, která se stala obětí rasistického útoku, už nemá příjmení? Média si ji přivlastnila jako svého miláčka, objekt touhy a podklad čistých pozitivních emocí publika. Je to přece „naše“ Natálka, součást velké lidské rodiny. Koho tento příběh nedojímá, jako by ani nebyl člověk. Vydírají nás média a zneužívají lidské (ne)štěstí? Anebo zkoušejí diváky, čtenáře a posluchače z lidskosti? A jakou známku jsme z tohoto zvláštního předmětu dostali?