Právo na vodu
Jiří SilnýTřem miliardám lidí schází přístup k pitné vodě. Valné shromáždění OSN se velkou většinou vyslovilo pro uznání práva na vodu. Hádejte, jak hlasovala Česká republika.
Čisté pitné vody je málo. „Téměř dvě miliardy lidí žijí v oblastech s nedostatkem vody a tři miliardy nemají tekoucí vodu v okruhu jednoho kilometru od domova,“ uvádí Maude Victoria Barlowová, kanadská spisovatelka a aktivistka, která je spoluzakladatelkou organizace Blue Planet Project prosazující lidské právo na vodu. (Vysvětlivka pro Romana Jocha: nejde o právo vodu vlastnit a prodávat co nejdráž, ale o právo na přístup k pitné vodě.)
Zásobování vodou se zhoršuje. Podle zpráv Světové banky se do roku 2030 potřeba vody zvýší o 40 %, a lze očekávat, že nedostatkem vody budou při současných trendech trpět dvě třetiny rostoucí světové populace. Kromě přibývání obyvatel k hrozivému nedostatku přispívá především odlesňování a rostoucí spotřeba průmyslu a zemědělství, která právě v nejlidnatějších zemích jako jsou Indie a Čína, ale i Rusko a USA vede k poklesu hladiny spodní vody. Průmyslový způsob zemědělství spotřebovává 70 % ze světové spotřeby vody. Na vypěstování kilogramu obilí je potřeba tří kubických metrů vody, ale u kilogramu hovězího masa je to patnáct kubíků, protože se musí započíst i voda potřebná pro vypěstování krmiva.
Podle odhadů Světové zdravotní organizace odtéká 90 % komunálních odpadních vod a 70 % průmyslových odpadů v rozvojových zemích bez jakéhokoli čištění, a zamořuje nejen povrchovou, ale i podzemní vodu. Více než dvě a půl miliardy lidí nemají přístup ani k základnímu sanitárnímu zařízení. Když vezmeme v úvahu i sílící dopady klimatické změny, můžeme snadno sdílet obavy Maude Barlowové: „V roce 2010 není přeháněním říci, že nedostatečný přístup k čisté vodě představuje největší znásilňování lidských práv na světě.“
Jel jsem počátkem léta vlakem do Dánska a nedopatřením jsem si s sebou na průjezd Německem nevzal žádná eura, ani cent. Bylo horko, svou zásobu vody bych býval potřeboval doplnit už na Hlavním nádraží: nová nástupiště ještě nesou stopy toho, že byla vybudována s fontánkami na pitnou vodu, ale ani jedna z nich už dávno není v provozu. Ještě v Děčíně jsem z okna vlaku zahlédl na nádraží informační tabule se symbolem vodovodního kohoutku, v Německu ani později v Dánsku jsem už nic podobného neviděl.
V Berlíně jsem měl pět hodin na přestup, evropská železniční síť by zřejmě potřebovala hodně vylepšít, aby mohla vážně konkurovat letecké dopravě (anebo je skutečně energeticky a ekologicky výhodnější na velké vzdálenosti létat a vlakem jen popojíždět na letiště a z letiště?). Měl jsem tedy čas projít se z Ostbahnhof na Hauptbahnhof pěšky, ale že bych narazil na veřejný zdroj pitné vody, to ani náhodou. Kdo chce vodu, musí buď riskovat řeku, anebo zaplatit, nejlevněji 50 centů za vstup na pouliční WC (na Barlin Hauptbahnhof 80 centů, na Hamburg Hauptbahnhof 70). Bez centu v kapse jsem měl příležitost plně si uvědomit, jak pokrytecké jsou žvásty ústavního soudu o tom, jak poplatky u lékaře nemají účinek dusivý: Jakýkoliv poplatek, jakkoliv nízký, dělá příkrý rozdíl mezi tím, kdo peníze má, a kdo je nemá. Konkrétní cena už rozhoduje jen o tom, jak přesně bohatý musí člověk být, aby už nebyl nemajetný.
Ani Dánsko, natož Německo, jsem neprochodil křížem krážem, proto nevím, kolik volně přístupných zdrojů pitné vody by se tam našlo. V Dánsku jsem narazil na jeden, na opravdu luxusní veřejnou pumpu na Himmelbjergetu, která měla nejen fontánku pro lidi, ale i kohoutek s miskou pro psy. Přišlo mi to symbolické vzhledem k tomu, jak silně je právě Himmelbjerget svázán s dánskými demokratickými tradicemi.
U nás ubývá pump a kohoutků na nádražích, i pumpy na náměstích a návsích jsou za různých okolností a pod různými záminkami postupně likvidovány. Zbývají dobrovolníci pečující o studánky. Myslím, že bychom je měli podporovat a obecní pumpy bránit. Vzdáme-li se veřejných zdrojů pitné vody, smíříme-li se s tím, že voda je jenom za peníze, protože konec konců tu cenu vody si přece můžeme dovolit, nemá účinek dusivý, vzdáme se části veřejného prostoru. A pak se budeme divit, že naši mocipáni privatizují zdravotnictví, školství, penze a vůbec, co se dá. A že nepodporují rezoluce OSN.
Současným problémem ovšem je, že se prostě buduje zdrojů na vesnicích a v chudinských čtvrtích málo a voda je zneužívána např. agroprůmyslem.
Jak je prosím myšleno to „zcela zadarmo“? Podle mne veřejný statek v tomto případě znamená pro konečného spotřebitele, jedince, skutečně zadarmo. Platit by měl jen ten, kdo s vodou dále podniká. Obce by proto měly dotovat přednostně sítě vodovodů, než silnice, či třeba aqvaparky.
Privatizace vodního hospodářství do soukromých rukou a ještě k tomu skoro ve všech případech zahraničních, je jedním z neomluvitelných zločinů polistopadové éry. Ještě se nám to vymstí.