Právo na vodu

Jiří Silný

Třem miliardám lidí schází přístup k pitné vodě. Valné shromáždění OSN se velkou většinou vyslovilo pro uznání práva na vodu. Hádejte, jak hlasovala Česká republika.

Čisté pitné vody je málo. „Téměř dvě miliardy lidí žijí v oblastech s nedostatkem vody a tři miliardy nemají tekoucí vodu v okruhu jednoho kilometru od domova,“ uvádí Maude Victoria Barlowová, kanadská spisovatelka a aktivistka, která je spoluzakladatelkou organizace Blue Planet Project prosazující lidské právo na vodu. (Vysvětlivka pro Romana Jocha: nejde o právo vodu vlastnit a prodávat co nejdráž, ale o právo na přístup k pitné vodě.)

Zásobování vodou se zhoršuje. Podle zpráv Světové banky se do roku 2030 potřeba vody zvýší o 40 %, a lze očekávat, že nedostatkem vody budou při současných trendech trpět dvě třetiny rostoucí světové populace. Kromě přibývání obyvatel k hrozivému nedostatku přispívá především odlesňování a rostoucí spotřeba průmyslu a zemědělství, která právě v nejlidnatějších zemích jako jsou Indie a Čína, ale i Rusko a USA vede k poklesu hladiny spodní vody. Průmyslový způsob zemědělství spotřebovává 70 % ze světové spotřeby vody. Na vypěstování kilogramu obilí je potřeba tří kubických metrů vody, ale u kilogramu hovězího masa je to patnáct kubíků, protože se musí započíst i voda potřebná pro vypěstování krmiva.

Podle odhadů Světové zdravotní organizace odtéká 90 % komunálních odpadních vod a 70 % průmyslových odpadů v rozvojových zemích bez jakéhokoli čištění, a zamořuje nejen povrchovou, ale i podzemní vodu. Více než dvě a půl miliardy lidí nemají přístup ani k základnímu sanitárnímu zařízení. Když vezmeme v úvahu i sílící dopady klimatické změny, můžeme snadno sdílet obavy Maude Barlowové: „V roce 2010 není přeháněním říci, že nedostatečný přístup k čisté vodě představuje největší znásilňování lidských práv na světě.“

×
Diskuse
September 28, 2010 v 16.19
Tradice a současnost
U nás máme tradici v pojetí pitné vody jako veřejného statku. Nejde jen o pohádku Jak chtěl Trautenberk prodávat vodu, jde i o spoustu studánek, studní, obecních pump a stará železniční nádraží, kde bývaly pumpy nebo moderněji vodovodní kohoutky. Přinejmenším ta nádraží jsou možná evropský unikát -- anebo jejich soudobými přestavbami, při nichž volně přístupné zdroje pitné vody mizí, doháníme to, co se v Evropě, přinejmenším té západní, stalo už dřív.

Jel jsem počátkem léta vlakem do Dánska a nedopatřením jsem si s sebou na průjezd Německem nevzal žádná eura, ani cent. Bylo horko, svou zásobu vody bych býval potřeboval doplnit už na Hlavním nádraží: nová nástupiště ještě nesou stopy toho, že byla vybudována s fontánkami na pitnou vodu, ale ani jedna z nich už dávno není v provozu. Ještě v Děčíně jsem z okna vlaku zahlédl na nádraží informační tabule se symbolem vodovodního kohoutku, v Německu ani později v Dánsku jsem už nic podobného neviděl.

V Berlíně jsem měl pět hodin na přestup, evropská železniční síť by zřejmě potřebovala hodně vylepšít, aby mohla vážně konkurovat letecké dopravě (anebo je skutečně energeticky a ekologicky výhodnější na velké vzdálenosti létat a vlakem jen popojíždět na letiště a z letiště?). Měl jsem tedy čas projít se z Ostbahnhof na Hauptbahnhof pěšky, ale že bych narazil na veřejný zdroj pitné vody, to ani náhodou. Kdo chce vodu, musí buď riskovat řeku, anebo zaplatit, nejlevněji 50 centů za vstup na pouliční WC (na Barlin Hauptbahnhof 80 centů, na Hamburg Hauptbahnhof 70). Bez centu v kapse jsem měl příležitost plně si uvědomit, jak pokrytecké jsou žvásty ústavního soudu o tom, jak poplatky u lékaře nemají účinek dusivý: Jakýkoliv poplatek, jakkoliv nízký, dělá příkrý rozdíl mezi tím, kdo peníze má, a kdo je nemá. Konkrétní cena už rozhoduje jen o tom, jak přesně bohatý musí člověk být, aby už nebyl nemajetný.

Ani Dánsko, natož Německo, jsem neprochodil křížem krážem, proto nevím, kolik volně přístupných zdrojů pitné vody by se tam našlo. V Dánsku jsem narazil na jeden, na opravdu luxusní veřejnou pumpu na Himmelbjergetu, která měla nejen fontánku pro lidi, ale i kohoutek s miskou pro psy. Přišlo mi to symbolické vzhledem k tomu, jak silně je právě Himmelbjerget svázán s dánskými demokratickými tradicemi.

U nás ubývá pump a kohoutků na nádražích, i pumpy na náměstích a návsích jsou za různých okolností a pod různými záminkami postupně likvidovány. Zbývají dobrovolníci pečující o studánky. Myslím, že bychom je měli podporovat a obecní pumpy bránit. Vzdáme-li se veřejných zdrojů pitné vody, smíříme-li se s tím, že voda je jenom za peníze, protože konec konců tu cenu vody si přece můžeme dovolit, nemá účinek dusivý, vzdáme se části veřejného prostoru. A pak se budeme divit, že naši mocipáni privatizují zdravotnictví, školství, penze a vůbec, co se dá. A že nepodporují rezoluce OSN.
TT
September 28, 2010 v 21.09
Přístup neznamená zadarmo
Je asi namístě poznamenat, že přístup k pitné vodě neznamená, že je zcela zadarmo. Ale musí být dostupná jak vzdáleností i cenou. Pokud budujeme studny v Africe, vždy se nejprve dohodne, jak se bude za vodu platit, protože studna, pumpa, nebo solární čerpadlo, potřebují údržbu a tu je nutno platit. Buď z veřejných zdrojů, nebo se na tom musí domluvit komunita.
Současným problémem ovšem je, že se prostě buduje zdrojů na vesnicích a v chudinských čtvrtích málo a voda je zneužívána např. agroprůmyslem.
September 29, 2010 v 20.38
Pane Silný, díky za Váš článek. Nedávno jsem se čistě náhodou dověděla, že brněnské vodárny vlastní francouzská firma - a uvědomila jsem si, že mi to vadí. Proč? Voda je strategický zdroj a měli by ho mít pod kontrolou místní lidé. Nehledě ke skutečnosti, na kterou upozorněte, že daně za tuto činnost neplatí u nás.
SH
October 1, 2010 v 9.32
Voda je život.
Nechlubme se. Vodu na nádražích jsme měli a někde ještě pořád máme, díky zákonodárství ještě z Rakousko-Uherska. A byla kupříkladu za „socialismu“ i v Rumunsku, zatím co dneska už ani u nás většinou není.
Jak je prosím myšleno to „zcela zadarmo“? Podle mne veřejný statek v tomto případě znamená pro konečného spotřebitele, jedince, skutečně zadarmo. Platit by měl jen ten, kdo s vodou dále podniká. Obce by proto měly dotovat přednostně sítě vodovodů, než silnice, či třeba aqvaparky.
Privatizace vodního hospodářství do soukromých rukou a ještě k tomu skoro ve všech případech zahraničních, je jedním z neomluvitelných zločinů polistopadové éry. Ještě se nám to vymstí.
October 1, 2010 v 11.11
Zcela zadarmo
Třeba by to šlo zase koupit zpět do obecního vlastnictví? I tak tam ale bude muset sedět nějakej týpek co ten kohoutek otevírá a zavírá. A teď je otázka, jestli je lepší věřit nějakýmu podržtaškovi přes vodovody nebo majiteli firmy "Městské vodárny". Ale úplně nejzajímavější asi je, jestli by se ta funkce měla volit nebo dědit :-).