Úterní odborářská demonstrace byla nesporně nejslibnějším momentem ve vývoji české politiky od voleb. Pozoruhodná byla z celé řady hledisek.

Od nástupu Nečasovy vlády sice takřka nemine den, kdy by nám české politické dění nenabídlo nějaký surrealistický výjev, ale málokterý oplývá takovým starosvětským půvabem jako pohled na aktivisty iniciativy Ne základnám mašírující si po Mánesově mostě bok po boku s policisty. Právě v šíři, která sahá od typických představitelů středostavovských profesí přes odbory dělnické, jejichž solidaritu přišel na demonstraci ohlásit předák nejsilnějšího svazu Kovo, až po občanské aktivisty, tkví mimořádný potenciál vznikajícího odborářského protivládního hnutí; ale také jeho zranitelnost.

Naši odboráři si musí vštěpovat slavný slogan svých amerických předchůdců „People united won’t be defeated“, česky nejspíše V jednotě je síla. Konečně anglické slovo pro odbory „union“ to vystihuje přesně. Bohužel dnešní české politické myšlení není tolik vyspělé, takže nelze vyloučit, že by se vládě mohlo podařit odboráře rozdělit při obratném manévrování výběrovými ústupky.

Savonarolovský zápal Petra Nečase a jeho kolegů ovšem skýtá dobré naděje, že rozsah této příležitosti vláda ani neprozkoumá a svými sloními tanci v porcelánu odboráře nakonec přivede k pevnému a všemi sdílenému přesvědčení, že jediná cesta k záchraně elementárních sociálních vymožeností vede přes demisi vlády a předčasné volby. Česká společnost touto možností disponuje, dokáže-li uspořádat dostatečně silnou a vytrvalou generální stávku, pro niž ovšem musí dozrát předpoklady. Na tom vláda pracuje ze všech nejusilovněji.

Ponižující přezíravost, s níž Nečas a jeho družina odboráře častují, je sice zhola zbytečná, ale současně skutečně tím nejlepším způsobem, jak dodat odborářskému hnutí další energii. A tak sympatizanta odborů nemohl v úterý nepotěšit pohled na pravicové politiky, kteří jako by mezi sebou soutěžili v tom, kdo dokáže demonstranty v Praze vynalézavěji urazit. Kdyby odboráře rovnou povzbuzovali skandováním, nemohl by být účinek větší, než jaký přinesou jejich moudrá a uvážlivá slova.

Tak například Hrad nikdy nezklame: „Demonstrace věci neřeší. Myslím, že to všichni lidé vědí a tato demonstrace bude taková specificky česká. Včera jsem se dozvěděl, že v jednom podniku, kde půjdou na demonstraci, si berou všichni na ten den náhradní volno. Rozhodli se přijít, ale nechtějí naštvat,“ pokusil se odboráře inspirovat k větší odvaze Klaus. Na něj to není špatné, ale úterní primát v soutěži ve střelbě do vlastní nohy musí patřit Přemyslu Sobotkovi.

„Ta demonstrace je trochu zbytečně zviditelňovaná," řekl Přemysl Sobotka. „Zatím nic neleží na stole kromě desetiprocentního snížení platových tarifů. Možná, že nejvíce křičí ti, kteří nejsou tak kvalitní," uvedl Sobotka pro server Česká média. Takhle mluvil o občanech demonstrujících za svá práva naposledy Miroslav Štěpán.

Sobotka ani Klaus evidentně vůbec nevědí, s čím si zahrávají a o kom hovoří. Demonstrace měla, až na incident na ministerstvu vnitra, mimořádnou občanskou kulturu, většina sloganů, které si lidé prakticky bez výjimky psali sami, prokazovala jemnější cit pro mateřštinu a niternější kontakt s realitou, než kolik se ho vejde do sebraných spisů obou pravicových mudrců. Pokud jde o profil manifestujících, není beze symbolického smyslu, že demonstrace končila hraním Dvořáka.

Zpupná prostořekost Přemysla Sobotky je o to podivuhodnější, že patří k těm senátorům, kteří letos v půli října obhajují svůj mandát. Jeho střet s libereckým hejtmanem Stanislavem Eichlerem je přitom možná vůbec nejzajímavějším kláním letošních senátních voleb. Sobotka do něj vstupoval jako horký favorit. Eichlerovi sice výrazně pomohlo, jak zvládl na Liberecku povodně, ale i tak jeho šance zůstávají nižší.

Právě zde se nabízí odborářům jedinečná šance pokračovat s Přemyslem Sobotkou v rozhovoru o kvalitě lidí, tentokrát o kvalitě senátních kandidátů. Je do určité míry pochopitelné, že se odbory budou prozatím zdráhat vystoupit v senátních volbách plošně proti vládě, když se s ní posud pokoušejí dohodnout. Těžko tedy lze čekat, že podpoří nějakou masivnější kampaní paušálně všechny sociálnědemokratické senátní kandidáty. Je především na ČSSD, aby ukázala, že volba jejích kandidátů do Senátu niterně souvisí se zájmy, za něž v Praze manifestovaly odbory.

Ovšem výběrovou kampaň odborů vedenou čistě proti Přemyslu Sobotkovi, motivovanou tím, že je hrubě urazil, by i vládní strany musely akceptovat. Odborům se v tom nabízí jedinečná možnost ukázat svou moc politikům v řeči, které rozumí ze všech nejlépe, v řeči volebních výsledků. Ve Spojených státech i v jiných zemích, kde mají dlouhou tradici, odboráři ovlivňováním voleb upevňují svou moc ve společnosti běžně.

Přemysl Sobotka je symbol. Pokud prohraje on, prohraje pohrdání odborářským hnutím. Současně je ale také možné, že právě na tomto obvodě se bude většina v příštím Senátu lámat. Nelze snad ani přecenit, jakou pomoc by pro odpůrce současných vládních plánů představoval Senát kontrolovaný opozicí. Odbory by jí měly pomoct právě v libereckém obvodě.

České senátní volby se vyznačují nižší volební účastí, tím pádem o výsledku rozhoduje zejména to, které skupiny voličů k nim dorazí. Dostat Přemysla Sobotku ze Senátu by odbory nemuselo stát více úsilí než zorganizovat úterní demonstraci. Pak by i na Hradě zřejmě využili příležitosti k způsobnému mlčení, až by se příště mluvilo o smyslu odborářských demonstrací.