K čemu jsou humanitní vědy?

Jan Chromý

V diskuzi o vysokém školství chybí hlas společenských vědců, který by jasně ukázal, k čemu jsou humanitní vědy vlastně užitečné. A to tak, aby to bylo srozumitelné i ne-humanitně orientované společnosti.

S kolegy na Filozofické fakultě často diskutujeme nad situací humanitních věd v České republice a také nad rolí humanitních věd v současné české společnosti. Nezřídka nás přitom překvapuje, jak (ne)jsou humanitní obory reflektovány v diskusích o připravovaných reformách vysokého školství. O tom, že je třeba reformovat současné české vysoké školství, pochybuje málokdo. Na tom, jak to udělat, se málokdo shodne. Objevují se různé nápady, ať už veřejné (zejména na úrovni ministerstva či vlády), nebo spíše individuální (v rámci české akademické obce). V tomto textu bych se chtěl zaměřit na specifika humanitních oborů, tedy na významnou oblast vysokého školství, jež dosud nebyla tematizována tak, aby to mohla širší veřejnost postřehnout. Budu zde prezentovat své osobní stanovisko (předesílám, že se v některých věcech se svými kolegy z FF UK neshodnu) a budu rád, když tento text přispěje k širší diskusi nad tématem humanitních věd.

Humanitní obory mnohdy představují pro nehumanitně orientovanou veřejnost obory, kde se bezobsažně řeční a člověk je za to placen. Humanitní vědy tak musí společnost přesvědčit, že jsou důležité, že jsou potřeba a že by byla chyba, kdyby nebyly dále podporovány. Klíčovou věcí pro humanitní vědy tak je, smysluplně vysvětlit, „k čemu jsou“.

V nedávné době se této věci věnovala publikace K čemu dnes humanitní vědy? (2008), u které je dobré se krátce zastavit. Jedná se o knížečku složenou z textů sedmi významných humanitně orientovaných badatelů působících v České republice. Dalo by se tak předpokládat, že odpovědi na otázku z titulu knihy půjdou do dostatečné hloubky a nabídnou široké veřejnosti skutečně přesvědčivé vysvětlení toho, proč je podpora a uchování humanitních věd v jejím zájmu. To však kniha nesplňuje.

Dva autoři, Miloslav Petrusek (FSV UK) a Miroslav Verner (FF UK), pojali své texty úzce oborově, tj. informovali o sociologii, resp. egyptologii. To jistě má své opodstatnění, je to i důležité, avšak vzhledem k otázce vytčené v titulu knihy jde spíše o vyjádření nepřímá.

Bez kontaktu s položenou otázkou jsou pak texty Jiřiny Šiklové (socioložka, dříve FF UK), Františka Šmahela (historik, Historický ústav AV ČR) a Rudolfa Chmela (slovakista, FF UK). Nejkratší text v knize z pera Františka Šmahela je lamentací nad nízkým bodovým ohodnocením jeho 2300stránkové monografie a poukazuje na to, že by se kritéria aplikovaná při hodnocení přírodních věd neměla aplikovat na hodnocení věd humanitních. Text Rudolfa Chmela si stěžuje na finanční poddimenzovanost humanitních věd, pro zvýšení objemu financí pro tyto obory však neposkytuje žádné argumenty (pokud za argumenty nepovažujeme apriorismy). Esej Jiřiny Šiklové pak kritizuje především převahu kvantity nad kvalitou a rovněž kritizuje aplikování přírodovědných kritérií na humanitní vědy — úkol humanitních věd je zde zmíněn pouze nepřímo; patrně jde podle Šiklové o to, že humanitní vědy mají usilovat o „vnášení hodnot“, objevených v humanitních vědách, „do širší veřejnosti“.

.

Jediné dva texty, které se snaží otázku položenou v titulu knihy řešit, jsou eseje Tomáše Halíka (religionista, FF UK) a Miroslava Petříčka (filozof, FF UK). Halík ve svém textu na otázku z titulu knihy odpovídá takto:

„Bez důkladných filozofických, sociologických, psychologických, etnologických, religionistických, politologických, uměnovědných a historiografických studií neporozumíme ani vlastní kultuře a nebudeme moci převzít odpovědnost za uchování její identity v globalizujícím se světě, ale nepochopíme ani civilizační trendy a nedokážeme dostatečně věcně a empaticky vnímat specifika dosud vzdálených kultur a mentalit, s nimiž budeme stále intenzivněji konfrontováni.“

To považuji za solidní obecné zdůvodnění smyslu humanitních věd: Bez humanitních věd nebudeme — obecně řečeno — vědět, jak se chovat k odlišným kulturám, a to nejen společensky, ale dokonce ani ekonomicky — i tržní chování je závislé na znalosti kultury, nikoliv pouze na prosté nabídce a poptávce.

Text Miroslava Petříčka ční vysoko nad všemi ostatními, a to jak tím, že skutečně a plně odpovídá na danou otázku, tak tím, že čtenáře nutí k zamyšlení nad vztahem humanitních a přírodních věd, jejich provázanosti a principiální podmíněnosti jedněch věd druhými. Text má však jeden háček — jeho modelovým čtenářem je mnohem spíše humanitně (možná dokonce filozoficky) orientovaný jedinec než jedinec přírodovědného, technického vzdělání ba snad člověk bez vysokoškolského vzdělání vůbec. Otázkou tedy zůstává, jestli Petříčkova esej může pro člověka neškoleného v humanitním způsobu uvažování být čitelná, resp. přesvědčivá.

To mě přivádí ke klíčovému problému: „Jak prezentovat smysl humanitních věd lidem, kteří je neznají?“ Můžeme totiž předpokládat, že člověk humanitní orientace o smyslu humanitních věd sice pochybuje (absence pochybnosti je cestou do pekel v jakékoliv oblasti lidského myšlení), těžko si však představit, že by humanitní obory odsuzoval jako zbytečné a naopak absolutizoval obory přírodní či technické. Budeme-li se ne-humanitně smýšlejícímu člověku snažit vysvětlit, že humanitní vědy „poskytují poznání naší kultury“ nebo že „vnášejí hodnoty do společnosti“ (jak to činí např. Šiklová), nejenže pravděpodobně neuspějeme, ale navíc ho ještě utvrdíme v tom, že humanitní vědy spočívají v bezobsažném blábolení. A to i proto, že tato tvrzení lze aplikovat na leccos, co za vědu vůbec nepovažujeme.

Jsem přesvědčen, že humanitní vědy nesmí ve vlastním zájmu u takto bezobsažných sebezdůvodnění zůstávat — jejich jedinou šancí na to, aby byly v přemýšlení různých reformátorů vůbec zohledňovány, je vysvětlit svůj smysl takříkajíc „smyslu-plně“ a tak, aby to pochopil a přijal i člověk, který se v humanitních oborech nepohybuje. Do té doby, než humanitní vědy vysvětlí smysl své existence, jsou bezprostředně ohroženy. Pokud na toto vysvětlení rezignují, lezou hrobníkovi na lopatu.

Humanitních oborů je řada, každý má svůj předmět zkoumání, své metody, svá východiska atd. Najít spojitosti mezi filozofií, lingvistikou, dějinami umění, psychologií, sociologií atd. je velice obtížné a vyžaduje to jednak důkladnou znalost všech těchto oborů naráz (kterou — dovolím si tvrdit — nemá v České republice a možná i na světě nikdo), jednak promyšlenou metodologii srovnávání. Navíc se při řešení takového úkolu ocitáme v nebezpečí, že naše závěry budou natolik obecné, že nebudou přesvědčivé. Věřím, že je třeba na to jít jinak — představovat jednotlivé konkrétní obory, způsob jejich provozování a to, co nám tyto obory přinesly/přinášejí. Jedině tak můžeme veřejnost o smysluplnosti humanitních věd přesvědčit.

O smyslu existence mého humanitního oboru, lingvistiky, se vyslovím příště.

    Diskuse
    July 15, 2010 v 7.17
    Dichotomie
    Je dělení na humanitní (a přírodní, jiné?) vědy stále aktuální?
    Nejsou jiné (empirické X formální) případně (normativní X deskriptivní) dichotomie přehlednější?
    Dobrý den, naopak bych zůstala u dělení humanitní x přírodní, neboť , jak se mi zdá, popisuje hranici, na níž dochází k rozdělení. Návrh je hezký, může z něj vzejít mnoho cenných úvah a textů, ale co se týká jádra problematiky, mám obavu, že bychom museli začít o jedno patro výš - obětí podceňování je sama humanita a smysluplnost je nahrazována užitečností. Ale i kdyby to vedlo jen k lepšímu vzájemnému propojení a pochopení souvislostí mezi jednotlivými obory, bylo by to vykročení na smysluplnou cestu.
    July 15, 2010 v 15.27
    Pane magistře
    Snažně Vás prosím o vysvětlení výrazu „přemýšlení různých reformátorů“.
    IJ
    July 15, 2010 v 18.29
    Vědy rozdělené a otázka pro pana Lobpreise?
    Hranice mezi vědami "humanitními" a "přírodními" může být spíše imaginární. K jejich vzájemnému propojování dochází odedávna, byť na pověstné špičce ledovce.
    Rozlišování věd na empirické a formální (tomu rozdělení věd na normativní a deskriptivní moc nerozumím, můžete se o tom trochu rozepsat?) má své úskalí: lze vůbec pěstovat "empirickou vědu" bez formálního náhledu?.
    July 16, 2010 v 5.23
    Kategorie
    @Ivan Jirka: Asi ne, co? :-)
    Ptal jsem se právě proto, že mi není jasná ta dělící čára mezi přírodními (hard?) a humanitními (soft?) disciplínami. Těch možných dělení je ještě víc, takže jsem chtěl ověřit, zda to vnímám alespoň tochu podobně jako autor.
    JC
    July 16, 2010 v 9.04
    přemýšlení různých reformátorů
    Měl jsem na mysli to, jakým způsobem se o humanitních vědách vyjadřují lidé, kteří mají tak či onak snahu reformovat VŠ. O humanitních oborech toho obvykle moc neříkají. Zdá se navíc, že se kritéria reforem nastavují především podle na základě přírodovědných, resp. technických oborů.
    JC
    July 16, 2010 v 9.17
    dělení oborů
    Myslím, že v české společnosti je rozdělení na humanitní a přírodní obory tak nějak obecně přijímané. Jinými slovy se o vysokém školství uvažuje v těchto dvou pojmech (přičemž se přidávají ještě společenské a technické vědy), takže má smysl se toho ve veřejných diskusích držet.

    Souhlasím s tím, že jiné rozlišení by mohlo být trefnější, ale to je spíš na odbornou debatu než na novinový článek...
    July 16, 2010 v 10.47
    Díky !!!
    ... a mudrujte dál ...
    July 20, 2010 v 11.46
    Pravda o uplatnitelnosti absolventů humanitních oborů
    Dobrý článek, ale proč tak defenzivně. I kdybychom přijali logiku reformátorů a rezignovali na smysl, nedopadli bychom špatně. Kdybychom totiž na odpověď k čemu hledali odpověď na trhu práce, měli bychom se ptát spíše některých technických oborů a většiny soukromých škol. Více o tom píši zde:

    http://sladek.blog.respekt.cz/c/147729/Pravda-o-uplatnitelnosti-absolventu-humanitnich-oboru.html

    July 21, 2010 v 8.46
    dobré téma, nezapomínat na sociální vědy
    Je dobře, že autor zde tuto otázku otevírá. Měli bychom ji vyjasňovat sobě i veřejnosti a nejen ve vztahu k přírodním a technickým vědám. Nemělo by se však zapomínat na sociální či společenské vědy, jako jsou sociologie, politologie, ekonomie, kde lze v každé z nich najít obě varianty, jak tu humanitní, "měkou", filosoficky orienovanou či kvalitativní, tak tu "tvrdou", kvantitativní, empiricky-analytickou, která má blíže k postupům přírodních věd. V podstatě tyto vědy jsou humanitní, protože jsou zaměřeny na člověka a na lidskou společnost, touha po vědecké exaktnosti je ovšem sbližuje s přírodními či technickými vědci. A o otázkách reforem se sice mluví od revoluce, ale v podstatě všechny pokusy o reformy byly dosud pouze rétorické či byrokratické či ekonomické. Tedy otázku: K čemu jsou humanitní vědy bychom se měli položit společně s otázkami: K čemu jsou univerzity? K čemu jsou vědecké ústavy? K čemu je vzdělání? Ekonomická odpověď sama o sobě je rozhodně nedostatečná.