„Prožil jsem tady u vás zázračný, nádherný a důležitý den pádu monstra jménem Jiří Paroubek." — M. H.

V lázních, v nichž nyní pobývám, jsem poprvé vstoupil do lázeňské jídelny a očima vzápětí spočinul na otevřené knize hostů. Zápis toho znění v ní byl jako poslední. Velké, dobře čitelné, vypsané písmo muže, jenž se psaním živí a jehož jméno není neznámé. Fascinace a posedlost Paroubkem je jev, který si zaslouží zásadnější zamyšlení.

Špatného se o Paroubkovi řeklo a napsalo hodně, mnohem víc, než by i jen v skromné porci mohla být pravda. Monstrem se stal proto, že mediální pravice, která zahrnuje v různých podobách převažující část názorotvorných médií, se už na samém počátku, tedy před pěti lety, Paroubka polekala — nebývalá rozhodnost a přímočarost, žádná ochota k defenzívě, bystré myšlení obvykle následované činy a schopnost jasně a bez rozpaků popsat situaci. Natolik bez rozpaků a ostrými slovy, že mediální pravici ovanul děs, bez ohledu na to, kdy Paroubek pravdu měl a kdy ne. Je tomu už pět let. Ano, Paroubek je z pohledu pravé víry vinen především tím, že tak dlouho vzdoroval.

Pravo-věrná média vysvětlují výsledek voleb do sněmovny tím, že Paroubek byl výrazně neoblíbený. Inu, kdo by po takové pětileté masáži nebyl! Je naopak obdivuhodné, že odstupující předseda zůstal po takové době ještě duševně zdráv. Je to dokonce přímo tak, že být na jeho místě člověk měkčí, poddal by se dříve a byl by dávno zapomenut. Na muže takto odolného bylo třeba tlak zvyšovat a emoční vlnu ve společnosti posilovat. Vyvolaná nenávist PROTO byla mimořádně silná.

To, co si můžeme v některých pravo-věrných médiích přečíst, a to zejména na stránkách amatérských blogů připojených k internetovým verzím deníků, ale často i v denících samotných, stejně jako například v Reflexu, je tak neuvěřitelné (například

zde nebo zde), že kdybychom nežili teď a tady a neměli pro tak silné emotivní výlevy po ruce různá vysvětlení, nemohli bychom to vůbec pochopit.

Zkusme si představit, že se mezi námi objeví člověk mluvící česky, jenž deset let nesledoval sdělovací prostředky. Musel by nutně získat dojem, že jméno Paroubek skrývá něco tak strašného, že to novináři ani neumějí pojmenovat, lidé nedokáží pochopit a společnost se s takovým jevem nemá jak vyrovnat. Netvor. Monstrum. Živoucí neopravitelná chyba.

Jaký tedy je vlastně Paroubek? Je to především slušný člověk, v němž se směs idealismu a pragmatismu rozhodně neblíží k většímu podílu pragmatismu. Když se stal předsedou vlády, bylo povzbudivé jej pozorovat. Zvláště po Stanislavu Grossovi byl ten kontrast nadmíru zjevný — muž připravený na nejvyšší výkonnou funkci v zemi od první chvíle.

Žádných sto dnů hájení, žádné vyčkávání, nýbrž okamžitá orientace v problémech, v procedurách a ve vztahových sítích. A to přesto, že až do předchozích voleb nikdy nebyl poslancem a k malostranským partičkám tedy nepatřil, lecjaká neznalost či neorientace by se mu proto dala snadno odpustit. Vždy soustředěný na problém, vždy energicky hájící svoje vidění věcí.

Pak přišel Czechtek, dodnes studna hluboká protiparoubkovských útoků. Paroubek byl v té době v Rakousku na dovolené a jen politický diletant by mohl soudně očekávat, že by v dodatečné reakci na tuto událost destabilizoval svoji novou vládu podepíranou jen nejtěsnější většinou tím, že by se nepostavil za svého ministra vnitra. Jeho pozici proto hájil. Že by sám na někoho posílal obušky, je opravdu mýtus, klam a nepravda.