„Prožil jsem tady u vás zázračný, nádherný a důležitý den pádu monstra jménem Jiří Paroubek." — M. H.

V lázních, v nichž nyní pobývám, jsem poprvé vstoupil do lázeňské jídelny a očima vzápětí spočinul na otevřené knize hostů. Zápis toho znění v ní byl jako poslední. Velké, dobře čitelné, vypsané písmo muže, jenž se psaním živí a jehož jméno není neznámé. Fascinace a posedlost Paroubkem je jev, který si zaslouží zásadnější zamyšlení.

Špatného se o Paroubkovi řeklo a napsalo hodně, mnohem víc, než by i jen v skromné porci mohla být pravda. Monstrem se stal proto, že mediální pravice, která zahrnuje v různých podobách převažující část názorotvorných médií, se už na samém počátku, tedy před pěti lety, Paroubka polekala — nebývalá rozhodnost a přímočarost, žádná ochota k defenzívě, bystré myšlení obvykle následované činy a schopnost jasně a bez rozpaků popsat situaci. Natolik bez rozpaků a ostrými slovy, že mediální pravici ovanul děs, bez ohledu na to, kdy Paroubek pravdu měl a kdy ne. Je tomu už pět let. Ano, Paroubek je z pohledu pravé víry vinen především tím, že tak dlouho vzdoroval.

Pravo-věrná média vysvětlují výsledek voleb do sněmovny tím, že Paroubek byl výrazně neoblíbený. Inu, kdo by po takové pětileté masáži nebyl! Je naopak obdivuhodné, že odstupující předseda zůstal po takové době ještě duševně zdráv. Je to dokonce přímo tak, že být na jeho místě člověk měkčí, poddal by se dříve a byl by dávno zapomenut. Na muže takto odolného bylo třeba tlak zvyšovat a emoční vlnu ve společnosti posilovat. Vyvolaná nenávist PROTO byla mimořádně silná.

To, co si můžeme v některých pravo-věrných médiích přečíst, a to zejména na stránkách amatérských blogů připojených k internetovým verzím deníků, ale často i v denících samotných, stejně jako například v Reflexu, je tak neuvěřitelné (například

zde nebo zde), že kdybychom nežili teď a tady a neměli pro tak silné emotivní výlevy po ruce různá vysvětlení, nemohli bychom to vůbec pochopit.

Zkusme si představit, že se mezi námi objeví člověk mluvící česky, jenž deset let nesledoval sdělovací prostředky. Musel by nutně získat dojem, že jméno Paroubek skrývá něco tak strašného, že to novináři ani neumějí pojmenovat, lidé nedokáží pochopit a společnost se s takovým jevem nemá jak vyrovnat. Netvor. Monstrum. Živoucí neopravitelná chyba.

Jaký tedy je vlastně Paroubek? Je to především slušný člověk, v němž se směs idealismu a pragmatismu rozhodně neblíží k většímu podílu pragmatismu. Když se stal předsedou vlády, bylo povzbudivé jej pozorovat. Zvláště po Stanislavu Grossovi byl ten kontrast nadmíru zjevný — muž připravený na nejvyšší výkonnou funkci v zemi od první chvíle.

Žádných sto dnů hájení, žádné vyčkávání, nýbrž okamžitá orientace v problémech, v procedurách a ve vztahových sítích. A to přesto, že až do předchozích voleb nikdy nebyl poslancem a k malostranským partičkám tedy nepatřil, lecjaká neznalost či neorientace by se mu proto dala snadno odpustit. Vždy soustředěný na problém, vždy energicky hájící svoje vidění věcí.

Pak přišel Czechtek, dodnes studna hluboká protiparoubkovských útoků. Paroubek byl v té době v Rakousku na dovolené a jen politický diletant by mohl soudně očekávat, že by v dodatečné reakci na tuto událost destabilizoval svoji novou vládu podepíranou jen nejtěsnější většinou tím, že by se nepostavil za svého ministra vnitra. Jeho pozici proto hájil. Že by sám na někoho posílal obušky, je opravdu mýtus, klam a nepravda.

Událost to ovšem byla celkově nezvládnutá dost zručně a tehdejší ministr vnitra Bublan, jehož opravdu nelze podezírat z toho, že by nařizoval tlouci mládež jen pro samu radost z bití, neumí být tak energický, obratný a mediálně svižný, aby postoj policie uměl obhájit. Byla to jeho úloha, právě o něm měli mluvit ti, kteří se vrhli na Paroubka. Ale Bublan pro ně nebyl zajímavý cíl.

S Czechtekem souvisí ještě jeden detail, o němž je třeba se zmínit. Jak si pamětníci snad vzpomenou, nedlouho po Czechteku vystoupil na trutnovském hudebním festivalu aktivista Stanislav Penc s ohnivou řečí proti Paroubkovi a nadiktoval několikatisícovému publiku Paroubkovo mobilní telefonní číslo.

V tu dobu jsem s Paroubkem občas komunikoval, tak jsem se ho hned v dalších dnech zeptal, jestli si bude telefonní číslo měnit. Odpověděl mi s rozhodností a důrazem, který mu je vlastní, že to ho teda ani nenapadne. Tak jsem se ptal, jestli Penc a další volají a píšou. V klidu odpověděl, že jo, ale že to časem snad pomine.

Když se řekne Paroubek, linou se z jistých kruhů slova jako normalizační aparátčík, hospodský, kolotočář a kdovíco podobně pokleslého. Aťsi je Paroubek třeba divnej chlápek, když ho tak někdo nutně chce vidět, ale tyhle historizující výlevy jsou opravdu směšné. Že jako mladý muž byl členem Československé strany socialistické, to může dojmout a rozbělit jen osoby tehdejšími souvislostmi nedotčené, lhostejno, že Paroubek tehdy doprovodil nějaký svůj projev dvouvětím o Vítězném únoru.

To tedy máme v dnešních politických elitách lepší terče, jen chtít na ně mířit! Kdo tehdy za žádných okolností nepronesl kladnou větu o Vítězném únoru, má našlápnuto k blahořečení, a klidně ať si hodí kamenem. Kamenů by se sešlo hodně málo. A že tehdy Paroubek pracoval jako nějaký vedoucí právě v Restauracích a jídelnách? Inu, národ je plný hrdinů, všichni jistě úctyhodně bojovali, zejména ve svých koupelnách při puštěné vodě, proti lité sani komunismu, mnohým to ostatně vydrželo dodnes, takže si teď mohou dopřát sladkou porci pohrdání. Skoro jim to závidím...

Nekonkrétní náznaky o Paroubkově minulosti nikdy nepřešly ani do úrovně podezření, protože kdyby někdo něco věděl, jistě by to byl dávno sdělil.

Z populární soupravy bičů na Paroubka má smysl snad ještě okomentovat dva: V poslední době mimo jiné padlo mnohokrát mezi obláčky z jedné známé dýmky, že Paroubek nedrží slovo. Inu jistě, je marné na něj tlačit, protože je dobře ustrojen k odolávání tlakům a to mnohé jeho protivníky nemile překvapuje, tím spíše, že je to vlastnost po lučinách i po skalinách řídká.

Proto také mohou mít problém s interpretací některých situací. Moje zkušenost, a zdaleka nejen moje, je jiná — není snadné Jiřího Paroubka přesvědčit, aby něco slíbil, ale jednou dané slovo drží. Jako politik ovšem vždy hledal řešení pro svoji stranu optimální, zodpovědnost měl především vůči ní. Interpretovat proto například loňské podzimní odložení voleb, ostatně nakonec velmi neprozřetelné, jako nedržení slova, je proto mylné a záměrně matoucí.

K definici netvora, jakého některá média vytvářela, nutně náleží i popis tělesného vzhledu. Pocit zraňující trapnosti jsem měl pokaždé, když jsem čítal nebo byl nucen vyslechnout zmínky o různých jednotlivostech vzhledu Jiřího Paroubka. Značku ubohosti si vylepovali na čelo autoři takových výroků sami a já jen doufám, že si to o nich všichni budou ještě hodně dlouho pamatovat. Mně nestojí ani za jízlivou poznámku.

No a máme tu ještě pověstnou víru v průzkumy veřejného mínění! Ano, dá se říci, že jeho přístup k sebereflexi v politice je velmi osobitý, což není zdrobnělina slova zavrženíhodný. Důvěra v ohlas mezi lidmi je mu měřítkem, korektivem politického provozu, jeho zpětnou vazbou. Tato důvěra v průzkumy veřejného mínění byla jeho protivníky vydávána za důkaz pokleslosti a představována jako protiklad idealismu vylučující se s hodnotovým zakotvením.

Vytvářeli proto obraz muže posedlého ďáblem veřejného mínění, jehož názory mají krátký dech a zůstanou platné jen do vydání dalších průzkumů. A přitom je to prosté, Paroubek vždy hledal zpětnou vazbu ve veřejném mínění právě proto, že diktátorem nebyl a není. Ráznější mužové mívají se zpětnou vazbou problém, ale nakonec si svou zpětnou vazbu většinou najdou. Diktátoři z nich zpravidla nebývají, těch se mnohem více v dějinách vyklubalo ze slabochů.

Svůj přístup Paroubek kdysi vysvětlil na příkladu amerického radaru. On sám, jak nejednou řekl, je pro radar, ale musí brát ohled na mínění jiných, jednak na převažující názor ve své politické straně, jednak na veřejné mínění té části společnosti, jejíž zájmy jeho strana hájí. V politické rozpravě tedy radar odmítal. Myslím, že je to srozumitelné.

Radar je sice otázka vážná, ale není otázkou lidského charakteru nebo základních hodnot a Paroubek jej správně chápal jako součást těch postojů, které je povinen integrovat do širšího politického proudu. Radar z politického provozu vyňali jeho zastánci, když jej hájili jako symbol, který překračuje oblast správy veřejných věcí, protože pro ně byl vším — symbolem vztahu k minulosti i k budoucnosti, ke světové politice i k základním politickým hodnotám. Radar zdaleka tak důležitou otázkou nebyl, ale svým přívržencům se stal vírou a také symbolem zrady těch ostatních.

Proto se také stal jedním z klíčových důkazů neopravitelné špatnosti svých protivníků. A tudíž i základním prvkem vyhroceného misijního politického postoje — radar byl dobro a neradar zlo.

Poposkočme blíž k podstatě věci. V politickém zápase nemohl věcný a velmi pracovitý Paroubek proti misijnímu pojetí politiky obstát právě proto, že pravo-věrná média vedla falešný boj dobra proti zlu, zatímco věcnou rozpravu nikdy nevedla a vést nechtěla, jejich optika jim to ostatně ani neumožňovala. Dívat se na správu věcí veřejných jako na zápas dobra se zlem je svůdné, ale nepřiměřené a v demokracii nepřijatelné.

Zlo se jim samozřejmě ztělesnilo v soupeři nejobávanějším, v Jiřím Paroubkovi. A další důkazy o množících se aspektech zla sídlících v něm se už pak jen hrnuly. V tomto vidění byl Paroubek nikoliv špatným politikem nebo nedobrým mužem, nýbrž opravdu monstrem, tedy bytostí, která je sídelní adresou pro všechna zla, která společnost potřebuje ze sebe vypudit.

Pravo-věrná média jej tak zaháněla do kouta, který pro něj sama postavila. Měl snad Paroubek šanci se v očích těchto pravo-věrných očistit? Inu jedině jako vlk v pohádce o kůzlátkách, dokonce spíš jako v té parodické verzi, v níž vlk stále znovu se vracející s tenčím a tenčím hláskem začíná tušit, že broušení jazyka nepovede k cíli a kůzlátka mu nakonec řeknou: ty nejsi naše maminka, naše maminka má totiž klíče.

Kůzlečí požadavek estetizace vlka přitom není jen žertovným příkladem. Paroubek je přece také odpudivý, lidem v kdejaké hospodě a některým novinářům v leckterém baru se z něj chce zvracet. Tak koncentrované seskupení špatných, ba až hnusných vlastností v jednom lidském těle se jen tak nevidí. A toto odpudivé nakupení hnusu samozřejmě pohoršení také vyzařuje: I já jsem byl verbálně pozvracen, když jsem se nedávno mezi známými viděnými po dlouhé době zmínil, že budu volit sociální demokracii.

Jedna má známá, úctyhodná žena v mém věku, přišla týden před volbami večer domů s oranžovou čepičkou s logem ČSSD na hlavě. „Mami, tebe zbijou!", vítaly ji nevesele dospívající děti ve dveřích.

Paroubek napadaný, ale nenapravitelný. Nebyl totiž nikdy napadán především jakožto jistý pan Paroubek, tím byl jen malou tělesnou částí své monstrózní bytosti. Ve svatém zápase dobra se zlem totiž reprezentoval především zlo institucionální, tedy levicové. V myšlenkovém světě, v němž pravo-věrné argumenty jsou logické a správné, musejí být jiné názory nelogické a nesprávné. Někteří lidé mají prostě to neskonalé štěstí, že pravda a dobro je vždycky na jejich straně. Takové vidění světa značně poškozuje demokratické prostředí ve společnosti a rozpravu o věcech společných jako způsob dohody o společné správě zcela vylučuje.

Demokracie není jen soubor formálních pravidel a početních úloh, nýbrž právě ochota, odhodlání k rozpravě, z níž můžu vyjít jiný, než jaký jsem do ní vstoupil.

Ale to bychom nebyli teď a tady, že? Česká politická levice tak má nyní jedinou možnost, jak být vzata akcionáři Pravdy, a.s. na milost. Být jako oni, nabízet jen o trochu sociálnější řešení, ale jinak říkat prakticky totéž. Neotvírat témata, nevnášet pochybnosti, nemít vizi. Neboli být přívěškem logiky, rozumu, a také správnosti. Být jakýmsi lajtdobrem. Autor jízlivější než já by třeba napsal, že by stačilo uznávat vedoucí úlohu kapitalistických stran.

Vystihuje to Martin Komárek na iDnes z 31.května v článku Svět bez Paroubka: „Pád modly je ale šancí i pro ně. Modernější vůdcové typu Sobotky, Onderky nebo Haška či někoho z druhé linie mají možnost převzít zodpovědnost a přeměnit českou sociální demokracii ze zastaralé nabubřelé žvanivé a pro mladé lidi zoufale nepřitažlivé strany v novou levici. Ta sice víc než pravice akcentuje sociální stát, ale jinak se s ní na řadě věcných řešení shodne."

Citátem započato, citátem ukončím. Z diskuse na blog.idnes.cz pod jedním z povolebních protiparoubkovských článků: „Teď se jednotně nenávidí netvor Sobotka, ty troubo!"