Šokující výsledky posledních voleb vzedmuly vlnu emocí. Jedním z překvapení byla naprostá neschopnost ČSSD. Nedokázala zareagovat na argumenty o řecké krizi, o nebezpečném a rostoucím zadlužení naší země, a především nedokázala představit vlastní pozitivní program. Snad proto, že jej vůbec nemá.

Ve svém pěkném článku ukázal Adam Votruba, jak sociální demokracie mohla argumentovat, a neargumentovala, podobný příklad s mezinárodním srovnáním státního dluhu je možné nalézt zde. Obávám se ale, že uvedení těchto faktů pro přesvědčení voličů samo nestačí. Emocionálně působivý je totiž jednoduchý argument o hrozbě zadlužování a nemožnosti utrácet více, než vydělám, příp. o hrozivých následcích opaku. Pro změnu tohoto pocitu by ČSSD musela nabídnout strategickou vizi rozvoje naší země, v níž by dluh byl investicí zakládající budoucí prosperitu. Místo toho nabízela třináctý důchod a jiné, pro jen trochu sebevědomé občany spíše urážlivé pobídky pro jejich volbu.

Avšak vážná překážka byla i na straně voličů ze střední třídy. Problémem je jejich postavení přibližně ve středu pyramidy sociální hierarchie. Dalším jejich charakteristickým rysem je historicky vzniklý pocit elitní menšiny, nadřazené níže stojící většině a nedoceněné nad nimi stojícími držiteli skutečné společenské moci.

A nejen, že se cítí nedocenění, oni především touží po tom, aby se sami stali příslušníky této vyšší společenské třídy. To ona je jejich referenční skupinou a právě tento fakt vysvětluje podivnost, na níž poukazuje Jan Keller, totiž že střední třída je ochotna jednat v rozporu se svými vlastními zájmy. Současně je však jejich mysl prosycena strachem z pádu mezi nižší společenské třídy. Jejich materiální postavení jim nedává dostatečné záruky pro případ dočasných potíží. Nemají totiž dost volných finančních prostředků na to, aby zvládli případnou dočasnou nezaměstnanost, potíže se splácením hypoték a leasingů apod.