Kdybych se měl zamyslet nad tím, proč se hlásím k levici, sociálně-demokratické levici, musel bych zapátrat ve vzpomínkách na hluboké dětství. Vždycky jsem byl vychováván k tomu pomáhat druhým. Bylo mi odmala vštěpováno, že jsou kolem nás lidé, kterým musíme pomáhat. Chudí, nemocní, staří. Že k těmto lidem je potřeba mít úctu a je nutné jim projevovat lásku. Tyto hodnoty, které mi moje rodina vštěpovala od útlého dětství dnes považuji za to nejlepší, čeho se mi zatím v životě mohlo dostat.

Byli to sociální demokraté, kteří začátkem minulého století stáli na straně těch, kteří tvrdě pracovali, a přesto byli nuceni žít v mizerných a nedůstojných podmínkách. Právě sociální demokraté tehdy stáli u zrodu osmihodinové pracovní doby či minimální mzdy. Byli to sociální demokraté, kteří světu dali veřejně dostupnou zdravotní péči. Byli to sociální demokraté, kteří ve třicátých letech dvacátého století zachránili miliony lidí před pádem do naprosté chudoby. Byli to sociální demokraté, kteří jako první otevřeli otázky lidských práv, kdo jako první otevřeně vystoupili proti rasové či jakékoli jiné diskriminaci. Právě oni napomáhali budování světa bez bariér, takového v němž klíčovou roli hrají charakter, myšlenky a dialog, nikoli národnost, barva pleti, náboženské vyznání či sexuální orientace. Právě to všechno je bezesporu úspěchem nejen sociálních demokratů. V konečném důsledku jde o úspěch celé civilizované společnosti.

Dnes jsme svědky naprosto neuvěřitelné, leč ne bezprecedentní snahy toto všechno zpochybnit. Pravice se snaží veřejnosti namluvit, že vlastně sociální demokraté zavinili současnou ekonomickou krizi a sama sebe pasuje do pozice té síly, která nám jako jediná může pomoci z krize ven. Přitom fakta jsou známá. Už ve třicátých letech se světová ekonomika zhroutila díky slepé a tupé víře, že trh si vždy poradí. Zásahy státu do ekonomiky byly nevítané, ba co více — byly považovány za nebezpečné. Lidé byli manipulováni politiky, bankami i monopoly podobně jako dnes.

Už tehdy lobbisté za mamutí zisky vyvoleným dokázali to, co poté ještě několikrát — položit svět na lopatky. Dnes jsme neustále přesvědčováni o tomtéž. Je nám vtloukáno, že řeckou krizi zavinili pouze a jen socialisté a už se nehovoří o tom, že řecká pravice nejenže podporovala naprosto nesmyslnou politiku investic, nejenže uměle nafukovala bublinu umělého boomu kvůli vlastním volebním preferencím, ale také naprosto vědomě a záměrně nepodnikla žádné kroky k ozdravení ekonomiky své země. Naopak podporovala přesně ono tunelářské a bezohledné prostředí, které Řecko přivedlo tam, kde je dnes.

Stejně neuvěřitelná je pravičácká euforie z vítězství Viktora Orbána jako člověka, který je zárukou prosperity pro Maďarsko. Odhlédnu-li od jeho nenávistné rétoriky vůči národnostním, etnickým a jiným minoritám, odhlédnu-li od jeho agresivního pojetí zahraniční politiky, je neuvěřitelné, naprosto neuvěřitelné, že tento člověk, je pravicí, včetně té české, pasován do role maďarské naděje, ačkoli brojil proti sebemenší reformní snaze socialistické vlády, zejména té poslední, Bajnaiovy, která vykonala mnoho dobrého a organizoval proti ní demonstrace, jaké u nás nepamatujeme od listopadu 1989.

Socialisté dnes stojí před úkolem ubránit se těmto demagogickým nepravdám a polopravdám. Ale já věřím, že nepodlehnou a dokáží jasně pojmenovat fakta. A to je bezesporu to, čeho se její kritici obávají nejvíce: že namísto politiky strachu, politiky vyloučení těch méně úspěšných, politiky bezohlednosti a cynismu, získá navrch lidskost, tolerance, inkluze a dialog. Já v to upřímně věřím.

Věřím v to, že každý má dostat stejné příležitosti i prostor, věřím tomu, že každý má právo být v životě šťastný, že každý má právo svůj život prožít důstojně a věřím také tomu, že každý má právo na to, aby s ním bylo v dnešním světě počítáno. Věřím v lidskost, proto se hlásím k sociální demokracii.