135 otázek pro ty, kteří si zabrali newyorské panorama

Samuel Stein

Co je z té závratné výšky vlastně vidět? Lze vidět někoho z oněch 61 tisíc Newyorčanů v bytové nouzi? Takových a dalších více než sto otázek si klade esej z knihy Andi Schmied o světě luxusních mrakodrapů.

Kniha Andi Schmied nabízí vhled do elitního světa neworských výškových budov, představuje surrealistické strategie přesvědčování realitních makléřů a umožňuje čtenářům obejít vrátné těchto luxusních nemovitostí. Foto VI PER

Proč vůbec existují luxusní výškové budovy? Kdo si je žádá?

Jsou to jejich obyvatelé — směsice oligarchů, finančních velikánů, dnešních průmyslových magnátů, obscénních dědiců, postsocialistických privatizátorů, mafiánů, finančních podvodníků a vlastníků anonymních bankovních účtů —, kteří chtějí vidět více skleněných kvádrů tyčících se až ke hvězdám?

Jsou to developeři a jejich investoři, kteří pokukují po dostupných kouscích půdy i oblohy s cílem proměnit je — samozřejmě prostřednictvím práce nespočtu dalších lidí — v luxusní mrakodrapy a ty po částech rozprodat za miliony dolarů?

Jsou to městští, státní a federální politici, urbanisté a tvůrci politik, kteří podněcují stavbu těchto nemovitých investičních schránek sloužících pohyblivému kapitálu v naději, že si z nárůstu výnosných nemovitostí uzmou nějakou tu výhodu — daňový výnos, mediální ohlas či kýžené „příznivé investiční prostředí“?

Jsou to architekti a designéři, kteří se snaží otisknout do podoby města svou stopu, pokud možno o několik pater výš a stylověji (nebo naopak s větší strohostí, mají-li ji na své vizitce) než konkurence?

Je to snad pracující třída, která tyto budovy staví a udržuje je — a spolu s nimi odboroví předáci, kteří část z ní zastupují —, jež rozumí politické ekonomii města lépe než většina ekonomů a svou budoucnost vsadili na tuto finanční bublinu?

Kniha Private Views nabízí vhled to světa luxusních mrakodrapů

Kniha s názvem Soukromé výhledy: Panorama výškových budov na Manhattanu (Private Views: A High-Rise Panorama of Manhattan) je projektem maďarské architektky a umělkyně Andi Schmied. Prezentuje výhledy z 25 nejluxusnějších obytných mrakodrapů na Manhattanu, které Schmied dokumentovala, když se vydávala za maďarskou miliardářku kupující byt.

Kniha je rozdělena do čtyř hlavních sekcí: rozhovoru s autorkou a jejím alter egem, fiktivní miliardářkou Gabriellou, fotografií nemovitostí a přepisem dialogů s realitními agenty, informativních textů o světě luxusních nemovitostí a autorských esejí, z nichž jednu nyní v překladu publikujeme.

Knihu vydala v angličtině na sklonku minulého roku galerie VI PER. Stejnojmenná výstava je nyní až do 26. 11. 2021 k vidění v Galerii Architektury Brno.

Kolik lidí skutečně touží po tomto druhu zástavby? Může se snad jejich počet měřit s drtivou většinou, která vyžaduje, ba dokonce zoufale potřebuje zcela odlišný typ staveb, určených ke slušnému bydlení za náklady úměrné běžným, tedy dosti nízkým, příjmům?

Přichází poptávka po těchto ultra luxusních mrakodrapech od samotných lidí, anebo je to spíše otázka kapitálu jako celku? Jinými slovy, jde jen o vlivné jedince, kteří touží po absurdně drahém bydlení, nebo jde o kapitalistickou ekonomiku, jejíž současné nastavení vyžaduje další a další takovou výstavbu? (Je to obojí, že ano?)

Tak si říkám: kdyby se všechny peníze na světě, které se nyní investují do realit — což je zhruba 217 bilionů dolarů, z čehož sedmdesát pět procent jde do bydlení — poskládaly v jednodolarových bankovkách na sebe, jak vysoko by taková věž sahala? Kolik mrakodrapů naskládaných na sebe by se do ní vešlo? V jakém okamžiku by vzplála, protože už by byla příliš blízko slunci? Jaká by byla její váha ve zlatě ve srovnání s její váhou ve skle, oceli, betonu a cihle?

A proč se vlastně tolik globálního kapitálu soustřeďuje právě do realitního trhu ve městech?

Lidé samozřejmě potřebují bydlet, ale zajistí jim snad bydlení investice, které způsobují pokles jeho dostupnosti a narůst počtu lidí bez domova?

Jsou tyto investice důsledkem několika desetiletí deregulace finančního trhu, nízkých úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování — podmínek, které pohyblivý kapitál vehnaly do náruče lukrativního trhu s nemovitostmi? Jde o součást strategie (nazývané Davidem Harveym jako „prostorová oprava“) států, jež se snaží přilákat a zároveň udržet přebytečný kapitál? Mohou za ně dravé soukromé kapitálové fondy, které po celém světě vyhledávají tzv. podhodnocená aktiva a naše města označují za vhodné investiční cíle?

Je důvodem ekonomická polarizace, jež nadále uvrhává miliardy lidí do chudoby, zatímco pár vyvolených povyšuje na úroveň superboháčů, kteří potřebují někam uložit (či ukrýt) své zisky a nemovitosti mají za bezpečné, a možná dokonce zábavné, místo kam? Jde jen o předvídatelný výsledek globálního kapitalistického systému, kde kapitálové zisky rostou mnohem rychleji než ty v tradičních výrobních odvětvích?

Kolik veřejných prostředků se na výstavbu těchto luxusních věží vynaložilo? Foto Andi Schmied

A konečně, kdo ty budovy zaplatil?

Pomineme-li kupující, kdo jsou oni investoři? Jak moc se developeři a vlastníci museli zadlužit, aby vytvořili tento typ krajiny? Kdo jim dluh schválil? Představme si na chvíli, že by se musel celý nesplacený dluh na tyto ultra luxusní věžáky ze dne na den splatit; dokázal by to vůbec některý z developerů? Kolikrát už byl tento dluh sekuritizován a přeprodán? A komu?

Kam až sahá a jak dlouho trvá šňůra (chcete-li řetěz, změť, pavučina, síť či nástroj vzájemně zaručené destrukce) cenných papírů krytých hypotékami a zajištěných dluhových závazků? Investují se do těchto věžáků i mé ubohé bankovní vklady? A co ty vaše? Co veřejný penzijní fond mého města či státu?

Kolik veřejných prostředků se na výstavbu těchto luxusních věží vynaložilo? Jak velké daňové úlevy byly developerům „v souladu s právem“ nabídnuty, aby je postavili? Byly speciálně pro některý z těchto projektů vytvořeny zvláštní odvody či finanční programy? Jak si New York obhájí přibližně 2,5 miliardy dolarů v každoročních dotacích developerům, tzv. daňovou výjimku známou jako „421-a“, v době, kdy se radikálně snižují sociální výdaje a dluh na veřejném bydlení zde činí třicet miliard dolarů? Kolik prostředků nám tyto budovy přinesou na daních, budeme-li nadále podněcovat jejich výstavbu skrze daňové úlevy?

Kolik těchto staveb bylo povoleno jen díky změně pravidel toho, co, kde a v jaké velikosti může být postaveno, tedy změně územního plánu? Byla změna součástí plánu celé čtvrti, anebo šlo o záměrnou odlišnost u jedné parcely? Kolik musel developer zaplatit lobbistům, aby si zajistil změnu využití pozemku, daňové úlevy či jiné veřejné pobídky? Existoval nějaký odpor? Jaké využití si představovali odpůrci pro místa, jež tyto budovy v současnosti zabírají? Jak by město vypadalo, kdyby se štěstí otočilo — kdyby se uplatnily komunitní plány namísto těch developerských?

O co do budoucna přijdeme, vsadí-li město výhradně na ultra luxusní výstavbu jako na hlavní prvek svého urbanistického rozvoje?

Která mnohem podstatnější využití se odsunou na druhou kolej, jinam a na jinou dobu, budeme-li stále upřednostňovat tyto projekty? Mají YIMBY aktivisté („Yes In My Backyard“, tedy „ano, v mém sousedství“), kteří prosazují tržně orientované řešení gentrifikace měst, pravdu v tom, že nebudeme-li budovat další a další neuvěřitelně drahé příbytky, tak nás superboháči při současné nabídce jednoduše přeplatí? A pokud ano, jak to můžeme zvrátit? Jinými slovy, existuje třetí možnost mimo dvě variace statusu quo — tedy mimo nepřetržité množení vertikálních panských sídel na pozadí rostoucího bezdomovectví, anebo strnulé zakonzervování města v daném čase a místě?

Kdyby tyto budovy z ničeho nic zmizely, chyběly by někomu? Foto Andi Schmied

Mají budovy takových rozměrů vůbec jiné využití?

Pokud by trh velkých investic ochabl (nebo explodoval?), mohli bychom je využít k jinému účelu? Jak stárnou, budou schopny „proplouvat“ trhem tak, jako se to někdy děje s jinými typy bydlení? Kolik lidí pocházejících ze skromnějších poměrů by v nich mohlo žít, pokud by se byty upravily pro běžné Newyorčany — tak aby jejich velikost korespondovala s velikostmi domácností (rodiny, spolubydlící, samostatně žijící), které jsou typické pro zbytek města, a ceny odpovídaly běžným mzdám?

Jelikož je ve městě více prázdných bytů než lidí bez domova a poměrně velká část těchto bytů se nachází právě v těchto nejvyšších budovách, mohly by tyto prázdné jednotky sloužit těm, kteří to nejvíce potřebují? Mohly by se proměnit na jiné typy tolik potřebné infrastruktury — nemocnice, školy, skleníky, kulturní centra apod.?

Anebo jsou všechny mrakodrapy tak specificky navržené, a tak extrémně drahé a technicky náročné na údržbu, že nikdy nemohou sloužit jinému účelu? A je-li tomu tak, co se stane až současný trh zkolabuje, co potom?

Budeme je opatrně rozebírat, aby na jejich místě mohly vyrůst budovy pro společnost užitečnější? Nebo je s velkou pompou odpálíme, tak jako jsme z opačných třídních pozic demolovali veřejné bydlení — znovu a znovu a znovu a znovu ve městech napříč celou zemí od Atlanty přes New Orleans, Baltimore a Chicago až po mnoha další? Kdo by měl tentokrát tu čest zmáčknout červené tlačítko?

Ale teď vážně: pokud trh s luxusními nemovitostmi poleví a bude-li příliš nebezpečné je strhnout, a nepůjdou-li současně využít k jiným účelům, ani v nich snížit nájmy při zachování jejich infrastruktury, co pak? Budou rezivět? Chátrat? „Vezme si je příroda“? Jak dlouho potrvá, než praskne první trubka?

Kdyby tyto budovy z ničeho nic zmizely, chyběly by někomu? Kolik takových lidí existuje?

Dovolte mi položit otázku, s níž se radikální urbanista Mike Davis obrátil na své studenty v Institutu architektury v Jižní Kalifornii: kdybys měl bombardér B-52 a neomezené množství munice, jak bys dosáhl „optimálního zlepšení zastavěného území skrze destrukci těch nejošklivějších a nejvíce antisociálních budov“? Davis nakonec argumentoval, že skutečným cílem pro naše metaforické bombardéry musí být „samotná forma pozemku jako komodity“, ale jste si vědomi toho, že kdybyste tuto hypotetickou otázku položili mnohým Newyorčanům, vybrali by si domy podobné tomu vašemu? Proč si myslíte, že tomu tak je? Jak se cítíte, když tohle víte? Mimochodem, velice by mě zajímalo, co byste do povětří vyhodili vy, kdyby byly bombardéry ve vašich rukou? Jaké cíle máte na mušce?

Dokázali byste mi říct, kolik lidí se stále snaží o koupi jednoho z mrakodrapových bytů? Ceny na špici realitního trhu se začínají propadat a developeři byty blokují, dokud se podmínky pro jejich prodej nezlepší, mnoho Newyorčanů se tedy ptá: je Manhattan realitní bublinou, která musí každou chvíli prasknout? A navrch toho všeho, odradí status New Yorku z jara 2020 jako globálního epicentra pandemie nemoci COVID-19 budoucí potenciální kupce a investory? Budou si všichni budoucí kupci muset představovat, jak v těchto bytech tráví karanténu? Stane se tato možnost — a zároveň komfort těchto obydlí pro takový nedobrovolný pobyt — součástí standardního výkladu makléřů?

Běžný člověk může výhled na neworské panorama zažít pouze ze čtyř budov, třeba Empire State Building. Foto Andi Schmied

Kolik času tráví majitelé za normálních podmínek ve svých bytech? Kolik z nich je obydleno jen půlku roku? Jen pár víkendů? Jednou dvakrát o dovolené nebo na služební cestě? Kolik z nich je prázdných po celý rok? Kolik bytů zůstává neobydlených od doby nákupu až po prodej, během něhož se jejich užitá hodnota zcela propadne na směnnou?

Kolik energie, práce a investicí jde do jejich každodenní údržby? Kolik pracovníků je musí udržovat funkční podle standardů, jež vyžadují jejich majitelé? Co by se stalo, kdyby všichni tito pracovníci vyhlásili stávku? Zvládl by některý z obyvatel domu zastat takovou práci sám? (A pokud ano, udělal by to?)

Proč jsou ulice mnoha bloků, kde se tyto budovy tyčí, tak tiché — tak mrtvolně tiché? Procházejí se majitelé těchto bytů po vůbec nějakých newyorských ulicích? A pokud ano, po kterých? Existuje vůbec nějaká šance, že blok, kolem něhož se rádi procházejí, je zároveň tím, nad kterým žijí?

Co ty všudypřítomné skleněné fasády? Nezačnou člověka nudit? Chápu, že kupci si užívají výhledy, designéři mají v oblibě čisté linie, a technologie pro zpracování skla se výrazně zlepšily, ale seděli jste někdy ve skleněné věži s výhledem na další skleněnou věž, ze které se odráží sluneční paprsky přímo do očí? Co mají tyto zrcadlové fasády odrážet? Má to být staré město z cihel a hlíny, pokřivené a nafouknuté? Nebo město nové ze skla a oceli, kde se jedna budova odráží od druhé a tak dál až do nekonečna?

Co je z té závratné výšky vlastně vidět? Co je slyšet? Co je cítit? Lze vidět ulice pod sebou nebo je to kvůli hranám a úhlům budovy nemožné? Lze vidět někoho z oněch 61 tisíc Newyorčanů v bytové nouzi (oficiální údaj města) nebo někoho z přibližně 4 tisíc lidí, kteří noc co noc přespávají přímo na ulicích? Lze vidět komplexy veřejného bydlení, jejichž chabá údržba a nedostatečné investice představují hrozbu pro mnohé ze čtvrt milionu jejich obyvatel? Kdyby se přímo před budovou odehrávaly protesty, věděli byste o nich — vy, co obýváte ta nejvyšší patra? (A kdyby protestovali přímo proti vám, chtěli byste to vědět, anebo raději ne?)

Vidíte podobné mrakodrapy pro ty nemožně bohaté, které rostou ve vaší blízkosti? Ohrožují váš výhled, kterého si tolik ceníte? Dohlédnete až na některou z poloveřejných vyhlídek plnou turistů a zvídavých Newyorčanů, kteří zaplatili spoustu peněz za zběžný pohled na město, za pohled, který se vám nabízí, kdykoli se rozhodnete trávit čas ve vlastním bytě? Máváte na ně někdy s myšlenkou, zda vás vidí? A pokud ano, na co podle vás myslí?

Jak vypadají problémy všech těch dole z takové závratné výšky? Foto Andi Schmied

Co roste rychleji: manhattanské ultra luxusní panorama nebo hladina podél jeho břehů? Jaká je uhlíková stopa těchto budov — symbolů energetické šetrnosti, avšak zároveň domovů nejnenasytnějších spotřebitelů energie na této planetě?

Byli jste v bytě během hurikánu Sandy? Jak bouře vypadala z takové závratné výšky? Cítili jste se v bezpečí, vysoko nad stoupající vodou? Nebo vás celou noc trýznily myšlenky na hrůzu v podobě třesoucích se oken, výpadků elektřiny, nefungujících výtahů, nezpevněného povrchu či rozčilených Newyorčanů? Jste připraveni na další bouři?

Na jak dlouho dopředu plánujete? Tisíciletou vládu? Sedm generací? Třicetiletou hypotéku? Pár hospodářských cyklů? Pětiletku? Nebo možná jen do příštího krachu? (A víte-li, kdy nastane, můžete nám to prozradit?)

Zavřete-li oči a představíte si budoucnost newyorského panoramatu za pět, deset, padesát nebo sto let, co vidíte? Vypadá více méně stejně jako dnes, anebo přibylo spousta dalších mrakodrapů? Vytlačují se navzájem tak, že zaniká jejich smysl jakožto elitních objektů a prostorů, z nichž lze pozorovat nekonečné dálky? A pokud ano, budou se muset postavit budovy další, a tentokrát ještě vyšší, abychom opět dosáhli tohoto závratného úspěchu?

Kam až nás to dovede? Kde to skončí?

Z anglického originálu „135 Questions for Those Who Shape and Those Who (Sometimes) Occupy New York City’s” publikovaném v knize Private Views: A High-Rise Panorama of Manhattan přeložil Filip Staněk.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz
advertisment