Opozice v Paroubkových stopách
Jan GruberZákladní poučka pro hlasování o nedůvěře vládě zní: K jeho vyvolání lze přistoupit jen tehdy, když je naprosto jisté, že skončí neúspěchem. V opačném případě si opozice koleduje o to, aby následovala neblahý osud Jiřího Paroubka.
Poprvé a v dosavadní bezmála třicetileté historii samostatné České republiky také naposled Poslanecká sněmovna vyslovila nedůvěru vládě před dvanácti lety. Psal se rok 2009. Premiérem byl Mirek Topolánek, v čele sociální demokracie — tehdy nejsilnější opoziční strany s dvaasedmdesáti poslanci — stál Jiří Paroubek. A na Hradě svou druhou pětiletku načínal Václav Klaus.
Od té doby se představitelé sněmovní opozice pokusili svrhnout vládnoucí kabinety ještě osmkrát. Hned pětkrát hlasování o nedůvěře čelila skandály zmítaná vláda Petra Nečase, jejíž úřadování ve Strakově akademii ukončil až zásah plukovníka Roberta Šlachty, který se dnes v čele politického hnutí Přísaha pokouší o návrat na místo činu. Tentokrát ovšem nikoliv jako policista, ale jako politik.
Pád Topolánkovy vlády, která se od svého vzniku opírala o dvojici přeběhlíků z řad sociální demokracie, opoziční politikové nijak nezužitkovali. A Paroubka, jenž doufal, že jej znovu vynese do premiérského křesla, naopak poslal do politického důchodu v barvách obskurních národních socialistů.
Základní poučka pro hlasování o nedůvěře totiž zní: K jeho vyvolání lze přistoupit jen tehdy, když je naprosto jisté, že skončí neúspěchem. V opačném případě si opozice koleduje o to, aby následovala neblahý Paroubkův osud. Jakkoliv lidé svržení špatné vlády zpravidla ocení, nutně přijdou s otázkou, kdo ji má v úřadu vystřídat. A právě tohle není zrovna nejsnadnější cvičení.
Byla to zrada!
Po volbách se obvykle ujímá moci kabinet, který se může opřít o většinu v Poslanecké sněmovně. Pokud vláda — ať už vinou skandálů, fatální neschopnosti nebo vnitrostranických potyček — jde od válu, rozložení sil v dolní komoře Parlamentu se nijak nezmění. Nebyla-li s to opozice ustavit vládní kabinet bezprostředně po sečtení volebních lístků, těžko to dokáže o rok nebo dva později.
Není proto divu, že Paroubek, který neměl žádný plán, co po pádu vlády podniknout, dostal pěkně vyčiněno. Premiér v demisi tenkrát hovořil o „čiré nezodpovědnosti“ a jím vedená partaj pustila do světa video, v němž přirovnávala hlasování o nedůvěře k uzavření Mnichovské dohody, únorovému komunistickému převzetí moci a okupaci Československa „spřátelenými armádami“ Varšavské smlouvy.
„Český stát byl několikrát zrazen a poražen kvůli nenaplněným ambicím a vlastní malosti. Takovou porážkou je i vyslovení nedůvěry vládě v době, kdy Česká republika stojí v čele Evropy,“ říkal hlas ve videu na pozadí záběrů z neslavných období českých, respektive československých dějin. A tehdejší senátor za ODS Tomáš Töpfer k tomu podotkl, že největším nebezpečím pro Čechy jsou oni sami.
Zeman na tahu
Je proto s podivem, že si obdobně jako před lety Paroubek počínají dnes strany „demokratické“ opozice v čele s občanskými demokraty. Nejenže stejně jako on neumějí říct, co by se mělo stát, pokud kabinet Andreje Babiše důvěru nezíská, ale navíc jsou v zásadě smíření s tím, že vláda politického hnutí ANO a sociální demokracie povede zemi až do říjnových sněmovních voleb.
Jistě, důvodů, proč by premiér neměl být premiérem ani jeden další den, se najde celá řada, ale výsledky posledního volebního klání neumožňují v Poslanecké sněmovně bez Babišovy politické divize holdingu Agrofert ustavit žádnou smysluplnou většinu. Politické hnutí ANO před čtyřmi lety — i za pomoci nespravedlivého volebního systému — vyhrálo o parník. A změnit to mohou leda blížící se volby.
Vzhledem k tomu, že ty se uskuteční za méně než pět měsíců, z nichž nemalou část ukrojí letní prázdniny, kdy si vláda i Sněmovna berou dovolenou, postrádá vyvolání hlasování o nedůvěře hlubší opodstatnění. Jde toliko o šarádu, a nikoliv o zodpovědnou politikou, kterou se — zejména představitelé pravicové trojkoalice tradičních stran — tak rádi ohánějí.
Politiky si totiž neplatíme proto, aby se umně rozhořčovali nad zlořády, teatrálně bušili pěstmi do řečnických stolků nebo kupili frázi na frázi, ale proto, aby pracovali ve veřejném zájmu. A ten je v tomto případě minimálně sporný. Vyslovení nedůvěry vládě na běhu věcí nejspíše nic nezmění. Může být leda hůř. Na Hradě totiž stále dlí Miloš Zeman a nikdo si nemůže být jistý, jak se zachová.
Selhání vlády Andreje Babiše je docela masivní. A kromě zbytečných mrtvých -- odklad uzávěry za termín krajských voleb v říjnu nelze zdůvodnit, data byla známá, postoje všech expertních týmů také -- napáchaly rozhodnutí vlády kruté, nevratné a v tomto rozsahu zbytečné škody na školních dětech, který i dnes odmítá vláda přiznat a připravovat se na řešení; nasměrování ekonomické a sociální pomoci bylo přímo zhovadilé atd. V posledním měsících ovšem navíc zešílela menší koaliční strana -- její vedení se zjevně domnívá, že ministerské a veřejné funkce jsou v osobním vlastnictví pana předsedy. Množí se absurdní výstupy.
Pokud už není možné tuto sebranku do voleb odstavit, pak je alespoň třeba jasně delegitimovat její zlovolná rozhodnutí. Ano, prezident možná ohne ústavu a nechá dovládnout Babišovu vládu v demise, možná si jmenuje své své obludárium. Inu, půjde to jeho politický účet a mnoho škody tak nenadělá, oni ministerští úředníci nejsou tak hloupí, aby se kompromitovali s pochybnými panáky dosazenými na pár měsíců do funkce. Samozřejmě, půjde to lépe, když se odpor opozičních stran a rezistence úředníků bude moci opírat o mobilizovanou veřejnost -- a nějak cítím v kostech, že to nebude nesplnitelná podmínka.
Mimochodem pro méně vzdělané pisatele ideologických sloupků na DR: Po volbách se ujímá moci vláda, kterou jmenoval prezident. Nikoli ta, která se může opřít o většinu. A pokud se prezident urodil, má i půl roku na to, aby si zkorumpovala potřebné poslance či extrémistické partaje. Nikoli vláda, která se může opřít o většinu, ale vláda, která ji dokázala krátkodobě získat a nemůže se o ni opřít při vládnutí -- tak tomu od vzniku České republiky bylo jen někdy: nepěknosti jako opoziční smlouva, labilní většina vlády Vladimíra Špidly (která měla většinu jen tehdy, když se Marvanová dobře vyspala), vláda s tichou podporou extrémistických partají a sociálně demokratický politických prostitutů -- spíše pravidlo, než výjimka od roku 1992.