Opozice v Paroubkových stopách
Jan GruberZákladní poučka pro hlasování o nedůvěře vládě zní: K jeho vyvolání lze přistoupit jen tehdy, když je naprosto jisté, že skončí neúspěchem. V opačném případě si opozice koleduje o to, aby následovala neblahý osud Jiřího Paroubka.
Poprvé a v dosavadní bezmála třicetileté historii samostatné České republiky také naposled Poslanecká sněmovna vyslovila nedůvěru vládě před dvanácti lety. Psal se rok 2009. Premiérem byl Mirek Topolánek, v čele sociální demokracie — tehdy nejsilnější opoziční strany s dvaasedmdesáti poslanci — stál Jiří Paroubek. A na Hradě svou druhou pětiletku načínal Václav Klaus.
Od té doby se představitelé sněmovní opozice pokusili svrhnout vládnoucí kabinety ještě osmkrát. Hned pětkrát hlasování o nedůvěře čelila skandály zmítaná vláda Petra Nečase, jejíž úřadování ve Strakově akademii ukončil až zásah plukovníka Roberta Šlachty, který se dnes v čele politického hnutí Přísaha pokouší o návrat na místo činu. Tentokrát ovšem nikoliv jako policista, ale jako politik.
Selhání vlády Andreje Babiše je docela masivní. A kromě zbytečných mrtvých -- odklad uzávěry za termín krajských voleb v říjnu nelze zdůvodnit, data byla známá, postoje všech expertních týmů také -- napáchaly rozhodnutí vlády kruté, nevratné a v tomto rozsahu zbytečné škody na školních dětech, který i dnes odmítá vláda přiznat a připravovat se na řešení; nasměrování ekonomické a sociální pomoci bylo přímo zhovadilé atd. V posledním měsících ovšem navíc zešílela menší koaliční strana -- její vedení se zjevně domnívá, že ministerské a veřejné funkce jsou v osobním vlastnictví pana předsedy. Množí se absurdní výstupy.
Pokud už není možné tuto sebranku do voleb odstavit, pak je alespoň třeba jasně delegitimovat její zlovolná rozhodnutí. Ano, prezident možná ohne ústavu a nechá dovládnout Babišovu vládu v demise, možná si jmenuje své své obludárium. Inu, půjde to jeho politický účet a mnoho škody tak nenadělá, oni ministerští úředníci nejsou tak hloupí, aby se kompromitovali s pochybnými panáky dosazenými na pár měsíců do funkce. Samozřejmě, půjde to lépe, když se odpor opozičních stran a rezistence úředníků bude moci opírat o mobilizovanou veřejnost -- a nějak cítím v kostech, že to nebude nesplnitelná podmínka.
Mimochodem pro méně vzdělané pisatele ideologických sloupků na DR: Po volbách se ujímá moci vláda, kterou jmenoval prezident. Nikoli ta, která se může opřít o většinu. A pokud se prezident urodil, má i půl roku na to, aby si zkorumpovala potřebné poslance či extrémistické partaje. Nikoli vláda, která se může opřít o většinu, ale vláda, která ji dokázala krátkodobě získat a nemůže se o ni opřít při vládnutí -- tak tomu od vzniku České republiky bylo jen někdy: nepěknosti jako opoziční smlouva, labilní většina vlády Vladimíra Špidly (která měla většinu jen tehdy, když se Marvanová dobře vyspala), vláda s tichou podporou extrémistických partají a sociálně demokratický politických prostitutů -- spíše pravidlo, než výjimka od roku 1992.