My děti ze stanice zoo, seriál, ve kterém je špatně úplně všechno
Nina AdlerováSeriálová adaptace ikonického textu My děti ze stanice Zoo se své předloze zpronevěřila. Špínu a šeď nahradila hýřením a barvami, a naturalistické zobrazení drogové scény tak zaměnila reprezentací užívání drog coby bezvadné zábavy.
Na konci února představila streamovací platforma HBO Go novou interpretaci příběhu mladičké Christiane F., jehož knižní předlohu z konce sedmdesátých let četl během dospívání snad každý. Sama jsem se ke knize dostala zhruba ve věku, kdy Christiane získává první drogové zkušenosti. Ani moje rodinné zázemí nebylo idylické, byť s násilnickým otcem, který tyranizoval celou rodinu, se to srovnávat nedá.
Rychle jsem se tedy s jejím strachem, nejistotou a touhou tomu všemu utéct ztotožnila. Její příběh mě fascinoval. Na pozadí drog a prostituce mi před očima vyvstávala pevná pouta, která během své cesty po drogové scéně navazovala, náhradní „rodina“ vrstevníků i její vztah s Detlefem, na kterého se mohla spolehnout za všech okolností. A především to, že našla svůj únik z hnusné a smrduté reality berlínského sídliště.
Kniha ale klade velký důraz na neustálé připomínání toho, kam takový drogový útěk vede a jak nevyhnutelná všechny čeká zkáza. Informovat veřejnost a představit svět mladých toxikomanů v jeho celistvosti bylo také hlavním mottem vydání příběhu Christiane. Na mě to tehdy zafungovalo.
O to víc jsem se na novou adaptaci knihy těšila. Pomiňme fakt, že českému divákovi těžko unikne, kde je seriál natáčen, a žádný zázračný přesun do Berlína se tedy nekoná. Knižní vydání doprovází série dobových černobílých fotografií. Stejně jako realita zachycená na fotografiích byl i svět Christiany F. šedivý, ušmudlaný, prosycený pachem moči a prázdné budoucnosti.
Naopak seriál praští do očí především přebujelou záplavou barev a světel, které evokují spíše spokojenost, skvělou zábavu a radost ze života. Seriálová Christiane se navíc nepřestává smát. A proč by taky ne, rodinné vztahy jsou sice trochu napjaté, ale rozhodně ji nikdo netýrá, ve škole se jí daří, kamarády si také najde celkem snadno.
Proč tedy začne utíkat z domu, užívat drogy a postupem času skončí závislá na heroinu, na který shání peníze prostitucí? Nevíme. Uniká nám motivace postavy, pokud tedy nemá být motivací pouhá nuda a rozmar. Zatímco skutečná Christiane trpěla s tyranským otcem, seriálová Christiane je hvězdou večírků, a přesto má ve škole skvělý prospěch. Ani o Babsi, nejlepší kamarádce Christiane, se toho moc nedozvíme. Občas promlouvá se svým otcem, který spáchal sebevraždu, ale nevíme proč a nevíme ani, jaký dopad to na Babsi mělo, kromě toho, že ji vychovává její bohatá babička žijící v honosném sídle. Babička, která by pro Babsi udělala první poslední. Potřebu utéct od této „fúrie“ seriál ilustruje tím, že babička platí Babsi hodiny klavíru.
Příběhy chlapeckých postav nám také nejsou příliš jasné, byť jejich dějovým linkám seriál věnuje mnohem více prostoru než kniha. Snad jediná Stella stála autorům za námahu a její zkušenost s alkoholickou matkou a explicitním znásilněním dovoluje divákovi jí porozumět.
Babsi, dvanáctileté děvčátko, zde hraje dvacetiletá Lea Drinda, která se sice vehementně snaží o naivní výrazy ve tváři, ale dvanáct let ji bohužel neuvěří nikdo. Christiane, které je na začátku příběhu třináct let, zase dvaadvacetiletá Jana McKinnon. To má jednak za následek zmatení diváka, protože věk postav je velmi nejednoznačný, jednak absurdní až humorné scény, kdy dospělá žena předstírá, že netuší, co je menstruace, nebo prosí o balonek na pohřeb.
Díky za zajímavou recenzi. Seriál jsem sice neviděl (a ani bych se na něj nedíval, kdybych o něm věděl; už jenom ten fakt že se z natolik dějově sevřeného původního příběhu udělá jakási seriálová "nudle" nutně musí předem budit krajní podezření), ale autorce recenze je možno naprosto věřit přesnost jejích hodnocení. - Už jenom ten náhledový obrázek je skutečně vysloveně kýčovitý.
Co k tomu dodat? - Svého času se konstatovalo, že hudební komerce si dokáže nakonec podřídit a k obrazu svému přizpůsobit i to, co bylo původně zaměřeno přímo proti ní, jako byl punk. A ve filmu či v televizní tvorbě tomu není samozřejmě nijak zásadně jinak, komerce nakonec sáhne po všem, z čeho se - u průměrného masového diváka - dají vytřískat nějaké peníze.
Dnes už to v drtivé většině případů u mladých není o píchání do žíly a heroinu, ale spíš o hulení (ať už trávy nebo hůř pervitinu "z plechu"), nebo různých tabletkách. -- v tom možná seriál - zajisté nechtěně - lépe zobrazuje současnost, kde rozpíchané ruce už nejsou tak časté...
Nicméně ten problém glorifikace drog tady samozřejmě je, a je závažný. Ještě strašnější je situace v hudebním stylu zvaném rap, který mladí hodně poslouchají, a který je v současnosti především o "depkách" a braní drog.
Hlavně to zaměření na mladé je katastrofální.
Protože pokud se s drogama setká dospělý člověk, dá se to ještě nějak zvládnout, i když život je často dosti poznamenaný. Mohl bych vyprávět. Ovšem když začnete v drogama ve čtrnácti, tak vás to semele a v lepším případě skončíte jako úplná troska.
Osobně bych každého, kdo prodá nebo dá drogy nezletilým naprosto středověce věšel na nejbližším stromě s cedulí kolem krku "dealoval dětem", ať jeho ostatky sežerou krkavci. Tvůrce podobných seriálů a raperské hvězdičky bych vysílal na pětiletku nucených prací v dolech.
P.S. Ještě bych upřesnil, že marihuanu bych jako rekreační drogu PRO DOSPĚLÉ naopak podpořil. Můžu dosvědčit z vlastní zkušenosti, že "tráva" je jiná než tvrdé drogy. Hodně jiná. Je relaxační a navíc by mohla snížit konzumní šílenství této doby. Dobrý joint, parta přátel a trocha hudby nebo návštěva divadla či kina dokáže plně nahradit různé zážitkové akce nebo zběsilé nakupování...