My děti ze stanice zoo, seriál, ve kterém je špatně úplně všechno

Nina Adlerová

Seriálová adaptace ikonického textu My děti ze stanice Zoo se své předloze zpronevěřila. Špínu a šeď nahradila hýřením a barvami, a naturalistické zobrazení drogové scény tak zaměnila reprezentací užívání drog coby bezvadné zábavy.

Opravdovost ustupuje seriálové estetice. Vše je krásné, zářivé, hřejivé. Snímek z videa FB ctart.cz

Na konci února představila streamovací platforma HBO Go novou interpretaci příběhu mladičké Christiane F., jehož knižní předlohu z konce sedmdesátých let četl během dospívání snad každý. Sama jsem se ke knize dostala zhruba ve věku, kdy Christiane získává první drogové zkušenosti. Ani moje rodinné zázemí nebylo idylické, byť s násilnickým otcem, který tyranizoval celou rodinu, se to srovnávat nedá.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Rychle jsem se tedy s jejím strachem, nejistotou a touhou tomu všemu utéct ztotožnila. Její příběh mě fascinoval. Na pozadí drog a prostituce mi před očima vyvstávala pevná pouta, která během své cesty po drogové scéně navazovala, náhradní „rodina“ vrstevníků i její vztah s Detlefem, na kterého se mohla spolehnout za všech okolností. A především to, že našla svůj únik z hnusné a smrduté reality berlínského sídliště.

Kniha ale klade velký důraz na neustálé připomínání toho, kam takový drogový útěk vede a jak nevyhnutelná všechny čeká zkáza. Informovat veřejnost a představit svět mladých toxikomanů v jeho celistvosti bylo také hlavním mottem vydání příběhu Christiane. Na mě to tehdy zafungovalo.

O to víc jsem se na novou adaptaci knihy těšila. Pomiňme fakt, že českému divákovi těžko unikne, kde je seriál natáčen, a žádný zázračný přesun do Berlína se tedy nekoná. Knižní vydání doprovází série dobových černobílých fotografií. Stejně jako realita zachycená na fotografiích byl i svět Christiany F. šedivý, ušmudlaný, prosycený pachem moči a prázdné budoucnosti.

Naopak seriál praští do očí především přebujelou záplavou barev a světel, které evokují spíše spokojenost, skvělou zábavu a radost ze života. Seriálová Christiane se navíc nepřestává smát. A proč by taky ne, rodinné vztahy jsou sice trochu napjaté, ale rozhodně ji nikdo netýrá, ve škole se jí daří, kamarády si také najde celkem snadno.

Proč tedy začne utíkat z domu, užívat drogy a postupem času skončí závislá na heroinu, na který shání peníze prostitucí? Nevíme. Uniká nám motivace postavy, pokud tedy nemá být motivací pouhá nuda a rozmar. Zatímco skutečná Christiane trpěla s tyranským otcem, seriálová Christiane je hvězdou večírků, a přesto má ve škole skvělý prospěch. Ani o Babsi, nejlepší kamarádce Christiane, se toho moc nedozvíme. Občas promlouvá se svým otcem, který spáchal sebevraždu, ale nevíme proč a nevíme ani, jaký dopad to na Babsi mělo, kromě toho, že ji vychovává její bohatá babička žijící v honosném sídle. Babička, která by pro Babsi udělala první poslední. Potřebu utéct od této „fúrie“ seriál ilustruje tím, že babička platí Babsi hodiny klavíru.

Příběhy chlapeckých postav nám také nejsou příliš jasné, byť jejich dějovým linkám seriál věnuje mnohem více prostoru než kniha. Snad jediná Stella stála autorům za námahu a její zkušenost s alkoholickou matkou a explicitním znásilněním dovoluje divákovi jí porozumět.

Babsi, dvanáctileté děvčátko, zde hraje dvacetiletá Lea Drinda, která se sice vehementně snaží o naivní výrazy ve tváři, ale dvanáct let ji bohužel neuvěří nikdo. Christiane, které je na začátku příběhu třináct let, zase dvaadvacetiletá Jana McKinnon. To má jednak za následek zmatení diváka, protože věk postav je velmi nejednoznačný, jednak absurdní až humorné scény, kdy dospělá žena předstírá, že netuší, co je menstruace, nebo prosí o balonek na pohřeb.

Ani oblečení vzhledem ke skutečnému věku hereček nepůsobí tak nepatřičně. Vyvolává však řadu otázek. Proč se nikdo nepozastaví nad tím, že pubertální dívenky nosí mini kraťasy, síťované punčochy, topy nad pupík a kozačky nad kolena? Ani rodiče, ani nikdo ve škole?

A kde jsou úzké kalhoty a dlouhé rukávy zakrývající jizvy, trombózy a škrábance? V tomhle světě na ně asi není místo. Absťákové škrábání do masa je zde velmi vlažně naznačeno, abscesy ani trombózy neexistují. Maximálně vidíme střídání míst vpichu, nevíme ale proč. Na kost vychrtlé tělo tu nahradily štíhlé postavy s nekonečně dlouhýma nohama oháklé ve výrazném cool oblečení. Máte pocit, že se díváte na editorial letošního Vogue, ne na bandu děcek na heráku. Ta tam je špína, hnus a zmar.

Ani smrt tu nepůsobí extra děsivé. Namísto skutečného Axela, který umřel sám na špinavých záchodcích obklopen leda tak zvratky a obsahem svých střev, seriálový Axel umírá zcela v poklidu obklopen partou nejlepších přátel takřka v objetí s milovanou dívkou. A zatímco skutečná Babsi zemřela na předávkování, ta seriálová umírá nejspíš po útoku zvráceného zákazníka. Aby však nebyla její smrt pro diváka příliš šokující, uklidní nás tvůrci snovou scénou, ve které ji zachrání její hrdina a láska — DJ ze Soundu, který v tomto díle získává roli jakéhosi dei ex machina.

Opravdovost zde ustupuje seriálové estetice. Vše je krásné, zářivé, hřejivé. Sound není špinavý sklep, kde se potkává závislá mládež, ale „nejmodernější evropská diskotéka“, jak si ho před první návštěvou představovala skutečná Christiane.

Z každého večírku na nás dýchá atmosféra nekonečné zábavy a nesmrtelného mládí. Hlavní představitelé si díky heroinu užijí mnohem více povyražení než pravidla dodržující normies. Koncert Davida Bowieho sice neuvidí, ale komu se poštěstí močit přímo vedle této mega star, nebo se schovat v jeho privátní šatně a vyzkoušet kvalitní matroš?

Autoři seriálového zpracování zkrátka zcela potlačili to, co považuji za klíčový charakter předlohové knihy a za hlavní poselství medializace příběhu Christiany F — zobrazit drogovou scénu v její surovosti. Nahradit tuto linii reprezentací užívání drog jakožto bezvadné zábavy totiž znamená výchozí text nejen dezinterpretovat, ale i zneužít. Jak tedy říká známé meme: Seriál? Děkuji ne, raději knihu.

Diskuse

Díky za zajímavou recenzi. Seriál jsem sice neviděl (a ani bych se na něj nedíval, kdybych o něm věděl; už jenom ten fakt že se z natolik dějově sevřeného původního příběhu udělá jakási seriálová "nudle" nutně musí předem budit krajní podezření), ale autorce recenze je možno naprosto věřit přesnost jejích hodnocení. - Už jenom ten náhledový obrázek je skutečně vysloveně kýčovitý.

Co k tomu dodat? - Svého času se konstatovalo, že hudební komerce si dokáže nakonec podřídit a k obrazu svému přizpůsobit i to, co bylo původně zaměřeno přímo proti ní, jako byl punk. A ve filmu či v televizní tvorbě tomu není samozřejmě nijak zásadně jinak, komerce nakonec sáhne po všem, z čeho se - u průměrného masového diváka - dají vytřískat nějaké peníze.

Dnes už to v drtivé většině případů u mladých není o píchání do žíly a heroinu, ale spíš o hulení (ať už trávy nebo hůř pervitinu "z plechu"), nebo různých tabletkách. -- v tom možná seriál - zajisté nechtěně - lépe zobrazuje současnost, kde rozpíchané ruce už nejsou tak časté...

Nicméně ten problém glorifikace drog tady samozřejmě je, a je závažný. Ještě strašnější je situace v hudebním stylu zvaném rap, který mladí hodně poslouchají, a který je v současnosti především o "depkách" a braní drog.

Hlavně to zaměření na mladé je katastrofální.

Protože pokud se s drogama setká dospělý člověk, dá se to ještě nějak zvládnout, i když život je často dosti poznamenaný. Mohl bych vyprávět. Ovšem když začnete v drogama ve čtrnácti, tak vás to semele a v lepším případě skončíte jako úplná troska.

Osobně bych každého, kdo prodá nebo dá drogy nezletilým naprosto středověce věšel na nejbližším stromě s cedulí kolem krku "dealoval dětem", ať jeho ostatky sežerou krkavci. Tvůrce podobných seriálů a raperské hvězdičky bych vysílal na pětiletku nucených prací v dolech.

P.S. Ještě bych upřesnil, že marihuanu bych jako rekreační drogu PRO DOSPĚLÉ naopak podpořil. Můžu dosvědčit z vlastní zkušenosti, že "tráva" je jiná než tvrdé drogy. Hodně jiná. Je relaxační a navíc by mohla snížit konzumní šílenství této doby. Dobrý joint, parta přátel a trocha hudby nebo návštěva divadla či kina dokáže plně nahradit různé zážitkové akce nebo zběsilé nakupování...