↗

Je paradoxní, že zatímco stát a zdravotnická veřejnost volí spíše cestu represe, zastrašování a zostouzení či — v tom nejlepším případě — drobných krůčků typu center asistovaného porodu, co do shromažďování a třídění informací jeho úlohu do velké míry supluje občanský sektor. Foto StockSnap, pixabay

Domácí porod je v českých médiích sázkou na jistotu. Ve zprávách a diskuzích hovoří typicky lékaři odsuzující „nezodpovědné matky“ a obhajující české porodnictví za pomoci dobrých statistik perinatální úmrtnosti a vycházení vstříc přání maminek. Na druhé straně pak vystupují zástupkyně žen, komunitních porodních asistentek a lidskoprávní advokátky argumentují svobodou volby, doporučeními WHO, která podle nich mnohé porodnice nedodržují, a rizikovostí šedé zóny, v níž se aktuálně domácí porody odehrávají.

Ženy se sice mohou rozhodnout pro porod doma, ale často neseženou porodní asistentku, protože ty se účastí na plánovaném domácím porodu vystavují pokutě až milion korun. Při komplikacích a následném přesunu do porodnice se pak o průběhu porodu často mlží, což dál prohlubuje nedůvěru mezi oběma stranami.

V rámci výzkumu kontroverze ohledně domácích porodů v České republice jsme si přitom nemohly nevšimnout linky, která v české debatě významně chybí, a tou jsou data. Nevíme nic ani o ženách, které se rozhodují pro porod doma, ani o tom, jak tyto porody probíhají, a popravdě nevíme mnoho ani o péči v jednotlivých porodnických zařízeních.

První serióznější pokus zjistit, které ženy se pro porod doma rozhodují a jaké motivace za touto volbou stojí, podnikl právě náš výzkumný tým. Za pomoci agentury Fokus jsme shromáždili zkušenosti 642 žen, které v letech 2015 až 2020 plánovaně porodily doma. Zjistily jsme, že se jedná většinou o vysokoškolačky žijící spíše ve větších městech, které jako důvod své volby uvádějí nevyhovující péči v porodnicích — vadí jim rutinní zásahy (92 % respondentek) nebo chování personálu (85 % respondentek), 69 % respondentek se pro domácí porod rozhodlo z důvodu předchozí špatné zkušenosti s porodem v porodnici (celá výzkumná zpráva je zde).

Zmapovat, jaké ženy se pro porod doma rozhodují, je přitom důležité. Diskuzi o stavu zdravotnické péče není možné redukovat na systém ukazatelů — je třeba pečlivě sledovat i to, kdo a proč na ní participuje, a kdo a proč ji odmítá nebo z ní vypadává. Dodejme přitom, že české výkaznictví neumí plánované domácí porody sledovat a všechna čísla, s nimiž se operuje, jsou jen odhady. Na naše dotazníkové šetření by tak měl ideálně navázat obsáhlejší výzkum (inspirací může být například šetření v Austrálii).

Bez dat to nepůjde

Místo věcné diskuze nad daty nám okolnosti a průběh domácích porodů zprostředkovávají média: buď na šťastných příbězích celebrit, jako jsou Kristýna Leichtová nebo Markéta Šichtařová, nebo na dramatických zprávách o záchrance, která dorazila k porodu buď včas, nebo pozdě. Lékaři mluví o domácích porodech celkem jednoznačně jako o rizikových, a to aniž by měli jinou než individuální evidenci.

Kromě toho, že v Česku probíhají plánované domácí porody spíše asistovaně (62 % respondentek z našeho šetření rodilo s porodní asistentkou, dalších 16 % mělo její péči domluvenou, ale asistentka nestihla dorazit) a někdy se u nich vyskytnou komplikace (což víme z médií), o nich bohužel o mnoho víc říci neumíme.

Pokud přitom není jasné, kolik plánovaných domácích porodů v České republice probíhá, jaká je anamnéza a průběh těhotenství žen, které se pro ně rozhodují, a za jakých podmínek probíhají, nelze věrohodně hovořit ani o jejich výsledcích (např. komplikace, zdravotní stav novorozence) ani o míře rizika, kterou s sebou nesou, a jakkoli je srovnávat s porody vedenými ve zdravotnických zařízeních. Podobná evidence přitom existuje např. v Německu jako stabilní součást systému.

Kromě domácích porodů chybí data — pro mnohé překvapivě — také na úrovni péče v jednotlivých porodnicích. ÚZIS prezentuje údaje typicky s několikaletým zpožděním, a navíc kumulativně. Jsme tedy schopní pozorovat trendy na úrovni péče v České reublice (např. vývoj počtu císařských řezů či tzv. nástřihů), ale pokud bychom stáli o to porovnávat jednotlivé porodnice na základě počtu a typu intervencí pro rodičku s tou kterou anamnézou, tak nepochodíme (v Norsku to například možné je).

Cesta represe

Je paradoxní, že zatímco stát a zdravotnická veřejnost volí spíše cestu represe, zastrašování a zostouzení či — v tom nejlepším případě — drobných krůčků typu center asistovaného porodu, co do shromažďování a třídění informací jeho úlohu do velké míry supluje občanský sektor, konkrétně Aperio se svým Průvodcem porodnicemi.

Ostatně to, že je naše evidence v oblasti zdravotnictví slabá, nemůže být pro českou společnost překvapením — rok s ne-informacemi o počtu testovaných, nakažených, zemřelých či očkovaných je dostatečně výmluvný. Překvapivé je, že data scházejí i u dlouhodobějších témat, o kterých jsme — soudě alespoň podle emotivních debat o domácích porodech — přesvědčeni, že jsou pro nás klíčově důležitá. Pojďme tedy příště, až se zase povede diskuze o tom, zda jsme spíš pro, nebo proti domácím porodům, odolat svodu „mít názor“, a řekněme: „Ne, raději data!“.