Koronavirová pandemie působí jako zázračný čaroděj, který mávnutím kouzelného proutku rozpouští staletí přetrvávající, zdánlivě rigidní struktury. Vážně se diskutuje o nepodmíněném základním příjmu. Náhle se zastavuje úmorný samopohyb kapitalistického krysího závodu ke dnu. A dokonce je nabourán i jinak žulový kolos tradičního školství.

Šokové hození učitelů do vod distanční on-line výuky může přinést mnoho pozitivního. Nuceně dojde k osvojení alespoň základních digitálních kompetencí u řady učitelů, odhalí se potenciál on-line vzdělávání a škola možná již nikdy nebude jako dříve.

Mnozí autoři jednoznačně mluví o tom, že frontální prezenční výuka v tradičním pojetí nemůže soutěžit s možnostmi digitálních výukových platforem. Učitel jako překladatel informací do hlav žáků se nevyrovná neuronové síti umělé inteligence zohledňující vzdělávací potřeby jednotlivců.

Internet, či spíše digitální sféra, nabízí v podstatě nekonečný zdroj informací. Učitel s pomocí nejrůznějších vzdělávacích interaktivních sociálních sítí či prostředí může být skrze poučenou práci se zdroji a didaktické vedení dobrým moderátorem.

V té chvíli učitel přestává být autoritou předávající žákovi „správné vědomosti“, a stává se průvodcem či mentorem vzdělávacího procesu. Jeho rolí se stává vytvářet bezpečné prostředí pomocí definování hranic pravdivosti, kritičnosti a základních pravidel respektující humanitu.

On-line výuka by také mohla paradoxně zdůraznit důležitost sociálního kontaktu a přítomnosti učitele. Má totiž potenciál částečně osvobodit pedagoga od zahlcujících povinností nalévací konvice informací, kterou zastanou aplikace. A otevřít prostor pro skutečné mentorství vedoucí k tomu nejdůležitějšímu - osobnostnímu růstu.

Zátěž učitelů vzrostla

Přes své výhody s sebou digitální vzdělávání nese řadu nástrah, které je třeba zohlednit a kterým je nutno čelit. Jednou z největších z nich je iluze, že distanční vzdělávání může zcela nahradit výstupy a obsah klasické prezenční výuky.

V současné době vzniká poněkud chaotická situace, kdy na jedné straně ministerstvo školství ve svém oficiálním prohlášení vyžaduje po školách, aby pomocí distanční výuky naplňovaly právní cíle školského zákona. Přeložit to můžeme nejspíše tak, že mají plnit Rámcový vzdělávací program a naplňovat svůj vlastní odvozený Školní vzdělávací program. A ministr školství Robert Plaga zároveň na straně druhé empaticky vyzývá školy, aby se věnovaly spíše profilovým předmětům a opakování, protože rodiny jsou neúměrně zatěžovány úkoly.

On-line výuka má svá specifika, která je nutno zohledňovat. Časová náročnost je daleko větší než práce ve škole, což platí jak pro žáky, tak i pro učitele. Vzhledem k tomu, že se prezenční výuka v podstatě proměnila na distanční individuální, navýšila se pracovní zátěž učitelů.

Poctivý učitel, který se snaží zadávat práci na každou hodinu a podle pedagogických zásad dávat každému žákovi k jeho práci individuální zpětnou vazbu, což se v prezenční podobě výuky běžně neděje, často přetáhne i svou osmihodinovou pracovní dobu. Což v situaci, kdy jsou rodiny společně v karanténě i s malými dětmi, rozhodně představuje obtížně zvladatelnou zátěž.

Na jedné straně tudíž máme v dobré víře a s dobrým úmyslem přetěžované žáky, na straně druhé máme vyčerpané učitele, kteří se v bojových podmínkách složitě a narychlo učí pracovat s nejrůznějšími on-line nástroji a zároveň naplňovat výstupy kurikula a pokračovat ve výuce novým učivem. Výsledkem může být vzrůstající konflikt mezi rodiči, žáky a školou, který ke splnění vzdělávacích cílů školského zákona rozhodně nepřispívá.

Část nečekaného převeďme do předpisů

Vzhledem k unikátnosti historické situace, které čelíme a která rozhodně jen tak neskončí, by bylo namístě vydat organizační pokyn nově upravující povinnosti škol. Měl by umožnit proměnu on-line podoby výuky ze závazného naplňování zákonných obsahů na doporučující a dobrovolné úkoly rozvíjející nejrůznější kompetence, k nimž učitel poskytuje žákům přátelskou podporu, zpětnou vazbu a konzultace.

Hektický zápřah, kterým řada škol zareagovala na nastalou situaci, lze pochopit jako projev dobré vůle dospělých zachovat pilíře normálnosti v nenormální době. Možná je však na čase akceptovat realitu jedné z přelomových událostí našich životů a vzdát se iluze, že můžeme prostě pokračovat v učení „jako obvykle“.

Opuštění či zmražení zákonných požadavků by třeba umožnilo nahlédnout k horizontům samého smyslu vzdělávání v 21. století. A promyslet od základu, k čemu je možné a potřebné mladé lidi vlastně vést.

Předpokladem zamyšlení je však absence hektické činnosti. Je totiž možné, že to nejcennější, co nám současná pandemie nabízí, tedy zastavit se v čase, vnímat, přemýšlet a být plně s blízkými v těžké situaci, potlačujeme pod vlivem iluze, že vzdělávání je rychlík, který se musí za každou cenu stíhat.

Ostatně svěrací kazajka ideologie nikdy neustávající dřiny se stále více ukazuje jako sebevražedné popření i tváří v tvář nejzávažnější krizi, v současné době schované za aktuálně efektivnější hrozbu pandemie. Tou je hrozící klimatický rozvrat planety.

Nebojme se nechat mladé lidi trochu nudit a dát jim prostor rozvíjet hodnoty jako empatie se staršími a opravdové rodinné vztahy. A nebojme se, jako učitelé, na chvíli zvolnit a v tichu přemýšlet. Vrubozobí, Přemyslovci ani diody nikam neutečou.