České ekologické hnutí je jednou z největších vymožeností polistopadového vývoje. Děti Země, Greenpeace, Hnutí Duha jsou organizace, které se rodily v bujaré atmosféře spjaté se zánikem Husákova režimu. Vznikla tu úctyhodná síť center ekologické výchovy a poraden pro ekologicky příznivý způsob života.

Dnes ekologičtí aktivisté vyjdou v mnoha městech do ulic ukázat, co dělají a co umí. Letošní Den Země se koná u příležitosti dvacátého výročí prvních českých oslav. V roce 1990 se uskutečnily po celém světě a byly jednou z největších a také posledních událostí, do nichž se promítaly plané naděje, že by se východní blok zbavený sovětských okovů mohl vydat po cestě, která by se vším všudy nekopírovala v mnoho ohledech bludnou trajektorii Západu.

Před dvaceti lety se české oslavy Dne Země staly veřejnou událostí číslo dvě, hned po první návštěvě Jana Pavla II. v Československu. Ale i on se oslav Dne Země zúčastnil — na Velehradě zasadil při té příležitosti strom. Ekologické hnutí se před dvaceti lety těšilo ve společnosti dnes stěží představitelnému respektu, neboť bylo obecně bráno za jednoho z vítězů listopadové revoluce. A i ČEZ se ho opravdu bál.

V té době starostové v okolí Temelína shromažďovali síly k odvrácení dostavby jaderné elektrárny, dukovanský starosta byl otevřeným spojencem ekologických iniciativ, a když zástupci ekologů předávali předsedovi vlády Václavu Klausovi desetitisíce podpisů proti dostavbě jaderné elektrárny Temelín, označil je výstřední politik, jemuž česká média ovšem právě tehdy budovala v podstatě kult osobnosti, za „rozbíječe konsensu“.

To byla ovšem hluboká poklona, protože v první půli devadesátých let české ekologické hnutí vskutku představovalo pro Klausovu ODS protivníka se silnějším společenským zázemím, nežli měly opoziční politické strany. Ekologické hnutí bylo mimoděk jedním z hlavních nositelů étosu původního tíhnutí listopadové revoluce, kterou Klausova ODS unesla a zkomolila ve jménu české verze thatcherismu.

Být českým konzervativcem na začátku devadesátých let ovšem znamenalo konzervovat socio-kulturní vzorce Husákovy normalizace, což se Klausovi a jeho kompanii skutečně podařilo. Ekologické hnutí tomu vzdorovalo metodami občanské neposlušnosti i osvěty, rozrůznilo se do větví: radikálních organizací organizujících kampaně, vychovatelů a poradců rozšiřujících ve společnosti širší zázemí ekologickým snahám.

Přesto ekologické hnutí ovšem vždy tvořilo pouze fragment celku společnosti, takže její celkově nepříznivý vývoj mu v čase zužoval manévrovací prostor. Snižoval se zájem médií a také jimi bylo čím dál tím nepříznivěji hodnoceno.

Ještě v roce 1996 natočila Česká televize dokument o blokádě Temelína, který ji líčil s neskrývanou sympatií jako o něco političtější malý český Woodstock, jímž vskutku do značné míry byla. Už o pár let později by něco takového bylo zhola nepředstavitelné.

Tak jako se uzavíral prostor v médiích, uzavírala se i česká politika, neboť i ona byla čím dál tím více spojena s ekonomickými zájmy čím dál mocnějších korporací. Česká společnost se vinou více méně zdařilé realizace Klausova politického projektu nořila do sirupu cynické atmosféry, která idealistickým občanským iniciativám vůbec nepřála. Svou úlohu sehrávaly i stupňující se sociální tlaky, které jednotlivcům snižovaly možnosti výběru životní strategie.

Ekologickému hnutí se tak ztrácela půda pod nohama v důsledku okolností, jež nebyly v jeho rukou. Pokud mělo udržet vliv, nezůstávala na počátku nultých let jiná možnost, než se pokusit celkový politický rámec, v němž působí, ovlivnit i přímo.

Bohužel vedle linie principiální konfrontace se směřováním k plytké konzumní společnosti se právě s koncem devadesátých začala v ekologickém hnutí postupně prosazovat i linie kvazi-realistická, vycházející z toho, že není-li v silách ekologického hnutí poměry celkově měnit, musí se jim přizpůsobit. Tato tendence převážila jak ve většině jednotlivých ekologických uskupení, tak v politickém projektu obrody Strany zelených, který dnes končí v důsledku uzavření zrádné koalice s hlavním ideovým protivníkem českého ekologického hnutí — Klausovou ODS.

Tato mesaliance ovšem nebyla sama o sobě příčinou pádu Strany zelených, ta tkvěla už v přízemní mentalitě, s níž se Bursíkova a Liškova skupina Strany zelených zmocňovala a už od první chvíle každému, kdo o to měl zájem, mohlo být jasné, že jejich podnik nemůže skončit jinak nežli kolapsem a deziluzí; v koalici s ODS si jen nutná příčina jejich krachu našla svou formu.

Kvazi-realistický plán politické větve ekologického hnutí, spočívající ve snaze dosahovat mírného pokroku v mezích zákona, o který bude pečovat parlamentní Strana zelených, vezme letos za své vinou povážlivé diskreditace zelené politické reprezentace. Kromě prakticky jistého odchodu ze sněmovny je nutné počítat i se ztrátou mandátů v řadě zastupitelstev. Zákonitý nástup antiekologické reakce už je v chodu.