Po komunálních volbách v roce 2018 se v Praze mluvilo o modré vlně — občanští demokraté nejenže těsně zvítězili v celopražském měřítku, své pozice obhájili nebo vylepšili také v mnoha městských částech. Zdálo se, že alespoň částečný návrat na ztracené pozice mají zajištěn.

Velmi záhy se ale ukázalo, že realita může být i k vítězům leckdy krutá. Na magistrátě skončila ODS v opozičních lavicích, podobně se situace vyvinula i v některých městských částech.

Hned v několika případech ODS přes svůj vysoký volební zisk zůstala stát stranou. Nové koalice přitom vznikaly obvykle na podobném půdorysu — místní uskupení se domluvila s Piráty, Zelenými a Čižinského Prahou Sobě; spíše marginální roli sehrávali křesťanští demokraté, STAN a TOP 09.

Při utváření nových radničních většin byla zřejmá logická snaha vyhnout se spolupráci s hnutím ANO. Neméně důležitou motivací však byla snaha vymezit se vůči starým pořádkům reprezentovaným zejména ODS, ale také TOP 09, pravicovými stranami, které dlouhodobě obsazovaly vedení radnic po celé Praze a jež si zároveň nezanedbatelné množství voličů spojuje s řadou korupčních afér a nekoncepční politikou ve vícero oblastech, mezi nimiž vyniká bytová politika.

Při sledování tehdejších vyjednávání se nešlo ubránit vzpomínce na výroky Andreje Babiše o „tradičních stranách prolezlých korupcí“, jak předseda vlády častoval zejména pravicovou opozici ve sněmovně, a před vytvořením vlády i sociální demokracii. Na republikové úrovni mu rétorika o nahrazení zprofanovaných a neschopných politiků hnutím, které bude „skutečně pracovat pro lidi“, vyšla dokonale a dovedla ho až k postu premiéra.

Podobný narativ zčásti využili i pražští komunální politici při svém tažení proti oběma pravicovým hegemonům pražské politiky. Veškeré paralely mezi celostátní a metropolitní politikou ale končí při pohledu na následný vývoj.

Osud nových spojenectví předznamenal rozpad koalice na Praze 4 v dubnu 2019. V červnu téhož roku následovala její příklad Praha 5 a momentálně víří neklidné vody pražské politiky „převrat“ na Praze 1. Přestože jsme byli v jednotlivých případech svědky lehce odlišných scénářů, výsledek je identický. Nastupující koalice sestávají primárně z ODS, TOP 09 a ANO. Doplňují je pak zastupitelé lokálních subjektů či STAN.

Dvě antibabišovské strany tvořící kostru pravicové opozice ve Sněmovně se tak na komunální úrovni neváhájí spojovat se svým úhlavním rivalem, proti kterému kontinuálně brojí již několik let. Jinak než pokrytectvím takové jednání nazvat nelze. Zároveň je tento neobvyklý svazek námětem na úvahu o podhoubí vzájemné spolupráce — jedná se z obou stran o pouhý pragmatismus, nebo lze za nenadálou aliancí tušit též hlubší politickou spřízněnost?

↗

Vlevo odstavený Pavel Čižinský, za ním staronové tváře... Dvě antibabišovské strany tvořící kostru pravicové opozice ve Sněmovně se tak na komunální úrovni neváhájí spojovat se svým úhlavním rivalem. Foto ČRo

Touha po moci ale vede staré struktury pražské pravice k ještě absurdnějším výstřelkům, než je snaha zadupat jakoukoliv politickou alternativu, jakmile se jim k tomu naskytne příležitost. Vskutku ukázkovým příkladem je nová rada Prahy 1, ve kterém zasednou i politici se zastupitelskou zkušeností z minulého volebního období, z nichž většina je trestně stíhána za prodej dvaceti městských bytů hluboko pod tržní cenou.

Léta se ohánět argumentem o „trestně stíhaném premiérovi“, opakovat ho při každé příležitosti až do úmoru, a poté se v nejdůležitější pražské městské části spojit s jeho hnutím a do funkce zastupitelů dosadit trestně stíhané členy vlastní strany? To zavání opravdu silným pohrdáním inteligencí voličů.

Proč vedení TOP 09 i ODS k pražským koalicím s ANO mlčí?

Vedlejším efektem démonizace Andreje Babiše opozičními silami je nemožnost kooperace s hnutím ANO na celostátní úrovni, poněvadž hnutí je na osobě svého předsedy založeno. Subjekty řazené na pravou stranu politického spektra, které tvoří pravicový opoziční blok (ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN), by si za jakýkoliv náznak ochoty s Babišem kooperovat vyslechly tvrdé odsudky svých vlastních voličů.

Těžko říci, co stálo u zrodu komunikační strategie, kterou si pravice odřízla veškeré možnosti kooperace s nejsilnějším politickým subjektem v zemi. Že by zásadovost vedoucí k principiálnímu odmítnutí spolupráce s trestně stíhaným premiérem a bývalým agentem STB? Anebo snad předpoklad, že politická hvězda Andreje Babiše zhasne stejně rychle, jako se rozzářila? Ať tak či onak, celostátní politická scéna je ve výsledku mnohem přehlednější a překvapení, podobná těm v Praze, jsou velmi nepravděpodobná.

V čele průzkumů veřejného mínění se od sněmovních voleb z roku 2017 s neutuchající podporou necelé třetiny českých voličů drží hnutí ANO, jehož nejbližší pronásledovatelé aktuálně zaostávají takřka o dvacet procentních bodů. Zoufalá situace, v níž se ocitla pravicová opozice, logicky nahrává úvahám o užší kooperaci takzvaných „demokratických stran“, nebo dokonce o „sjednocení opozice proti Babišovi“.

Jednou věcí jsou ovšem úvahy a politické proklamace, jež jsou nám pravidelně dávkovány představiteli jednotlivých stran, druhou pak jejich realizace, která prozatím kulhá na obě nohy. Za rok touto dobou bude kampaň pro sněmovní volby v plném proudu, ale o integraci opozice se stále více mluví, nežli se pro ni dělá.

Velkým testem ochoty pravicových subjektů ke spolupráci budou krajské volby letos na podzim. V daném ohledu je ale prozatím nejviditelnějším výstupem rozchod TOP 09 a STAN, dvou dřívějších politických partnerů, kteří se za vzájemného ujišťování o pevnosti svého svazku rozhádali natolik, že se o potenciální dohodě dá uvažovat nanejvýš ve čtyřech krajích.

Nehledě na to, nakolik je taková možnost skutečně reálná, skýtají myšlenky o sjednocení opozice jinou a mnohem podstatnější otázku: co by se tímto krokem na české politické scéně změnilo? Či přesněji: Změnilo by se vůbec něco?

Z pohledu aktuálního rozložení moci jistě ne, neboť čtveřice zmíněných stran hlasuje již nyní v důležitých otázkách společně a hlubší forma integrace by sněmovní rutinu zásadně neovlivnila. Pravicová opozice si od svého postupu pravděpodobně nic takového ani neslibuje.

Snaží se spíše získat nový impuls, který by se zhodnotil u volebních uren. Voliči ale musíte výměnou za jeho hlas něco nabídnout — vizi, které může věřit a kterou je ochoten podpořit.

Jenomže ani jedna ze čtveřice zmiňovaných stran nemá jednoduchou pozici — všechny jsou do jisté míry spojeny s neoliberálním politickým étosem, který dominoval české politice po roce 1989. Jak ve svém komentáři pro Český rozhlas poznamenává Jiří Pehe: „Občanští demokraté, TOP 09, lidovci, ale v menší míře i Starostové a nezávislí jsou spojeni s jednou z nejvíce traumatických zkušeností, které česká společnost zažila od roku 1989, a tou byla ekonomická krize z roku 2008, zejména pak způsob, jakým se ji pokoušely řešit tehdejší vládní strany. ODS a KDU-ČSL jsou pak navíc tak či onak spojeny i s traumaty ekonomické transformace už v 90. letech.“

Z výsledků posledních dvou voleb do Poslanecké sněmovny je patrné, že étos neoliberálního optimismu již odezněl a snahy o jeho oživení jsou marné. Tuto skutečnost si nicméně česká pravice buď neuvědomuje, nebo ji zkrátka odmítá reflektovat.

Místo skutečné alternativy nabízí voličům jen zastaralou pseudovizi, která se dá shrnout souslovím „návrat před Babiše“. Problémem je, že většina české společnosti po ničem takovém netouží.

V zemi, kde se, dle sociologického výzkumu Rozděleni svobodou vytvořeného pro Český rozhlas, čtyřicet procent občanů potýká s nedostatečnými příjmy a téměř desetina obyvatel čelí exekuci, je to více než pochopitelné. Kdo by si přál návrat neoliberální ekonomické logiky, která stála u zrodu současných problémů, a stran, které ji reprezentují?

Dokud z této řečnické otázky nezačnou opoziční pravicové strany vyvozovat patřičné důsledky, bude mít jejich snaha o integraci, jakkoliv hlubokou, jen omezené výsledky. Nezbyde jim nic jiného, než pokračovat v tom, co činí dnes: tepat Andreje Babiše za každé slovo, spílat všemu, co se jim zdá levicové, a mezitím se, ve snaze ukořistit alespoň nějakou moc, pokrytecky spojovat se svým celostátním rivalem na komunální úrovni.

Stačí jim to? A pokud ne, proč proti svým pražským organizacím, které se s místními babišovci spřáhly, viditelně nezakročí? Na jakém základě v Praze spojenectví pravicových stran a ANO vznikala? Na základě sdíleného programu? Veřejnost má právo to vědět.