Na loňském sjezdu se lidovci pokusili odstřihnout od nedávné minulosti. Pavla Bělobrádka, který stranu přivedl nejen zpátky do Sněmovny, ale i do vládní koalice s ČSSD a ANO, a který se chtěl vrátit k rodině, vystřídal Marek Výborný, jenž se nezdráhal některé momenty lidovecké přítomnosti ve Strakově akademii kritizovat. Však také v souboji o šéfovské křeslo tehdy porazil Bělobrádkova věrného souputníka, exministra zemědělství Mariana Jurečku.

Zajímavá byla i sestava místopředsedů. Na prvním místě senátorka Šárka Jelínková, s výbornou pověstí na Slovácku, leč v divočině celostátní politiky působící příliš křehce. Nakonec se soustředila zejména na vnitrostranické dění a podle názoru mnohých si ji nešlo neoblíbit.

Kdo by čekal, že hendikepy Jelínkové vyrovnají další místopředsedové, by byl vedle jak ta jedle. Šlo o náměstky primátorů Brna, Liberce a Havířova, komunálními problémy vytížené muže, kteří do republikového dění nepromlouvali. Vše musel dohánět poslední z místopředsedů, ostřílený sněmovní harcovník Jan Bartošek.

Není divu, že za rok lidovci nijak nevyrostli a ničím nezaujali. Proti suchu bojují i další strany, hájit církevní restituce je nepopulární a proměny volební legislativy občany nechávají chladnými.

Nakonec se o KDU-ČSL mluvilo nejvíc v souvislosti se zvažovanou integrací pravice. Máloco jiného ale působí tak nejistě jako ona. Dá se rozumět protibabišovským demonstrantům z Letné, že by jim spojení takového Bartoška s Miroslavou Němcovou připadalo logické. Stejná vzletná slova, stejná silácká gesta, stejné zaťaté výrazy.