Zákon o státní službě za pět let od svého přijetí, respektive něco málo přes čtyři roky skutečné účinnosti, nenaplnil vůbec žádný z cílů, které při přijetí měl. Chtěl státní správu depolitizovat a zvýšit její efektivitu, transparentnost, profesionalitu i stabilitu.

Ačkoli by se z ex-post analýzy hodnocení dopadů, kterou na zadání ministerstva vnitra provedla auditorská firma KPMG, zdálo, že alespoň stability a transparentnosti dosaženo bylo, praktické zkušenosti ukazují, že ani toto není pravda. A pokud jsme měli dobrým směrem alespoň nakročeno, po novele, jež nabyla účinnosti v loňském roce a výrazně změnila způsob odvolávání a výběru vysokých představených i služebního hodnocení všech státních zaměstnanců, je zjevné, že daleko nedojdeme.

Mediální reflexe této normy, která je pro fungování státu zásadní, se příliš nekoná, a pokud ano, zaměřuje se zejména nejvyšší úřady, tedy ministerstva, a na to, jakým způsobem je, nebo není možné obměnit jejich personální složení.

↗

Na státní správě leží podstatná část běžného chodu státu. Zákon o státní službě jim moc nepomohl. Foto WmC

Ze své vlastní pozice, tedy pozice právničky odborového svazu sdružujícího mimo jiné okolo 7500 státních zaměstnanců, pochopitelně nemohu nabídnout nic jiného, než reflexi zkušenosti, kterou se zákonem mají jeho adresáti, tedy státní zaměstnanci a zaměstnankyně. To ovšem není o nic méně podstatné, než zkušenost politického vedení úřadů nebo občanů, kteří přicházejí s úřady do styku. Není totiž pochyb o tom, že na bedrech zhruba 70 000 státních zaměstnanců leží podstatná část běžného chodu státu. A bez kvalitního a relativně spokojeného úřednictva zkrátka stát dobře fungovat nemůže.

Zákon, který nikdo nechtěl

Komentátor Aktuálně.cz David Klimeš ve svém komentáři na téma služebního zákona zmiňuje dnes už okřídlený výrok někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“

Musím s ním souhlasit v tom, že tento výrok není zcela přesný. On to totiž se státní službou nikdy nikdo dobře nemyslel. Všichni, kdo jsme u toho tenkrát byli, si pamatujeme, že byl přijat pouze pod tlakem Evropské unie, a základní snahou bylo, aby daňové poplatníky pokud možno nic nestál a aby státním zaměstnancům nepřinesl kdovíjaké výhody a jistoty. To se v zákoně skutečně projevilo — a dopad to má samozřejmě i na praxi.

Zákon klade na úřednictvo poměrně striktní soubor požadavků, od relativně vysokého vzdělání, přes občanskou bezúhonnost, až po vyšší míru flexibility oproti jiným úřadům. Zároveň jim omezuje některá práva, například na další přivýdělek. Za to jim poskytuje jen velmi málo kompenzace — pár dní placeného volna navíc a relativně vysoké odstupné, respektive odbytné, v případě, že pro ně ve státní službě nebude už další uplatnění.

O chronické nedůvěře a špatném vztahu veřejnosti a politiků k naší byrokracii jsem už zde psala, nebudu se tedy opakovat. Pro pochopení problémů se zákonem je ale důležité mít je na paměti.

Samotný text zákona není kvalitní ani konzistentní, nemůže však být sám o sobě označen za jedinou příčinu nezdaru. Koneckonců až na některé výjimky — jako je například skoro absolutní nemožnost výjimky z formálního vzdělání — v něm není téměř žádné ustanovení, které by se nedalo aplikovat řekněme „uživatelsky přívětivě“. Vůle ale k takovému postupu bohužel často chybí, převládají tendence právě opačné.

Poučení do příští pětiletky

Toto je možné demonstrovat na příkladu služebního hodnocení, tedy nástroje, který umožňuje poskytovat zpětnou vazbu v pravidelných intervalech a vést jednotlivé státní zaměstnance i celé útvary k žádoucím posunům. Zároveň může služební hodnocení pomoct jako podklad k férovému a adekvátnímu platovému ohodnocení státních úředníků.

Právě s osobním příplatkem byl ale spojen poněkud nevhodně. Na většině služebních úřadů je na něj nedostatek peněz a politická vůle navýšit je nebo srovnat napříč služebními úřady, chybí. Když k tomu přičteme nedostatečnou přípravu hodnotitelů i hodnocených, vidíme, že se celé služební hodnocení devalvovalo na nevítanou administrativní zátěž spojenou s pocitem křivdy u podhodnocených zaměstnanců.

Loňská novela služebního zákona na stížnosti nereagovala tak, že by dodala to, co je potřeba k naplnění původního smyslu hodnocení, ale naopak z něj udělala vysloveně šikanózní nástroj.

Zároveň zkomplikovala možný postup obrany proti nespravedlivému hodnocení, čímž podtrhla další z nedostatků, které zákon z mého pohledu má. Jako zásadní praktický problém vnímám poměrně složité vršení instrumentů a postupů k domáhání se zaměstnaneckých práv. V řadě služebních úřadů pak jejich vedení namísto systematického manažerského řízení úřadu, předcházení problémům a jejich řešení, nechává zaměstnance všechno si oběhat a „vydupat“ individuálně — často při ignorování zákonných kroků nebo lhůt.

Potenciál jednotného metodického vedení ze strany sekce pro státní službu ministerstva vnitra bohužel z mé zkušenosti není v praxi dostatečně využit čistě z toho důvodu, že jej některé služební úřady více či méně ignorují. Ke sjednocení postupů a praxe tak dochází velmi pomalu a nejednotně, cestou opakovaných správních — a postupně i soudních — řízení. Přitom zákon, jeho adresáti a jeho vrchní gestor by si rozhodně zasloužili více respektu.

A co bych státní službě a její základní normě přála do další pětiletky?

• Důstojný kariérní řád, kvůli kterému bude mít smysl jít pro stát pracovat.
• Reálnou možnost dobře uplatnit odborníky a zkušené profesionály.
• Pružnější výběrová řízení, která nebudou zatížena pouze falešnou snahou o transparentnost, ale umožní i někoho přijmout. 
• Moderní personalistické nástroje, jako je například služební hodnocení, které o něčem vypovídá a poskytuje skutečnou zpětnou vazbu, motivaci a zároveň spravedlivé odměňování.
• Vzájemnou důvěru jednotlivých článků státní správy a respekt k úloze a kompetencím metodického orgánu.