Kritika zákona o státní službě z uživatelských pozic
Šárka HomfrayPět let služebního zákona — pět let bojkotu snah o lepší fungování státní správy. Odborová právnička reflektuje své poznatky o tom, jak se v praxi projevuje zákon, který sliboval zejména její depolitizaci, stabilizaci a profesionalizaci.
Zákon o státní službě za pět let od svého přijetí, respektive něco málo přes čtyři roky skutečné účinnosti, nenaplnil vůbec žádný z cílů, které při přijetí měl. Chtěl státní správu depolitizovat a zvýšit její efektivitu, transparentnost, profesionalitu i stabilitu.
Ačkoli by se z ex-post analýzy hodnocení dopadů, kterou na zadání ministerstva vnitra provedla auditorská firma KPMG, zdálo, že alespoň stability a transparentnosti dosaženo bylo, praktické zkušenosti ukazují, že ani toto není pravda. A pokud jsme měli dobrým směrem alespoň nakročeno, po novele, jež nabyla účinnosti v loňském roce a výrazně změnila způsob odvolávání a výběru vysokých představených i služebního hodnocení všech státních zaměstnanců, je zjevné, že daleko nedojdeme.
Mediální reflexe této normy, která je pro fungování státu zásadní, se příliš nekoná, a pokud ano, zaměřuje se zejména nejvyšší úřady, tedy ministerstva, a na to, jakým způsobem je, nebo není možné obměnit jejich personální složení.
Ze své vlastní pozice, tedy pozice právničky odborového svazu sdružujícího mimo jiné okolo 7500 státních zaměstnanců, pochopitelně nemohu nabídnout nic jiného, než reflexi zkušenosti, kterou se zákonem mají jeho adresáti, tedy státní zaměstnanci a zaměstnankyně. To ovšem není o nic méně podstatné, než zkušenost politického vedení úřadů nebo občanů, kteří přicházejí s úřady do styku. Není totiž pochyb o tom, že na bedrech zhruba 70 000 státních zaměstnanců leží podstatná část běžného chodu státu. A bez kvalitního a relativně spokojeného úřednictva zkrátka stát dobře fungovat nemůže.
Před několika lety se ale německý stát rozhodl, že takto pojatý kariérní řád je až příliš mechanicky strukturovaný; a byl doplněn o složku osobního ohodnocení. Podle hesla "kdo víc pracuje, má být i lépe odměněn".
Ovšem - jak konstatuje i Šárka Homfray - tady pak všechno závisí na schopnosti nadřízených orgánů tu volnou, osobní stránku hodnocení používat odpovědně, věcně odůvodněně, bez nadržování (či naopak znevýhodňování neoblíbených podřízených). A to je něco, co není možno nijak předepsat zákonem; to je záležitost obecné občansko-kulturní úrovně dané společnosti.
Není mi známo jak to konkrétně probíhá v německých poměrech; ale v poměrech českých?... Tady je asi záhodno zaujmout spíše skeptická očekávání.