Poslanecká sněmovna 23. ledna setrvala na novele zákona o státní službě, a to v té podobě, v jaké návrh původně odeslala Senátu. Neakceptovala tedy ani změnu nejproblematičtějšího aspektu, tedy odvolávání státních tajemníků vládou na návrh jejího člena.

Novelu předložila vláda (tehdy ještě jednobarevná) do legislativního procesu v lednu 2018, tedy ve velice krátké době po parlamentních volbách. Ještě kratší doba uplynula od urychleného schválení systemizace, tedy vnitřní struktury ministerstev a dalších úřadů, která znamenala mimo jiné zrušení několika vysokých míst na ministerstvech.

Od počátku byla pod palbou kritiky, nejprve i zevnitř úřadů, následně i většiny opozičních stran. V této době ji kritizovala i zatím opoziční ČSSD, později tato kritika ustala, možná výměnou za nějaké jiné téma. Po celou dobu jejího projednávání ji kritizovaly odbory i další subjekty, jako například Transparency International. Nicméně návrh prošel první částí legislativního procesu velice rychle a brzy se v podobě vládního návrhu objevil ve Sněmovně.

I zde byla patrná snaha o co nejrychlejší projednání a ideálně omezení diskuze. Na (zejména ze strany Pirátů, ale třeba i ODS) až nadstandardně věcnou a podrobnou kritiku problematických změn, které přináší, bohužel předkladatel nereagoval buď vůbec, nebo variacemi na tvrzení, že ministr si musí přivést svůj tým, aby mohl úřad efektivně řídit.

Novela i s ohledem na rozložení sil ve Sněmovně poměrně hladce proplula až do Senátu i s na poslední chvíli přidaným pozměňovacím návrhem, zásadně měnícím způsob odvolávání státních tajemníků. Senát veden snahou alespoň o elementární korekci nedobrého návrhu novelu Sněmovně vrátil s doporučením tuto kontroverzi odstranit.

Nepolitický politik

S premiérem je chronicky složitá diskuse. S fakty nakládá velice velkoryse, používá řadu argumentačních faulů, zejména osobních útoků, z debaty a od tématu utíká. To vše se projevilo i ve způsobu, jakým novelu hájil právě na lednové schůzi. Kromě obvyklých útoků na tradiční politické strany ovšem opětovně prokázal naprosté nepochopení toho, jakému účelu má zákon o státní službě sloužit. Zejména významu oddělení politického a odborného — úřednického vedení úřadu.

Základem státní služby má být aparát složený z apolitických odborníků, který se nebude muset obávat, že po každých volbách, nebo i častěji, dojde k čistkám podle toho, jak kdo fungoval za předchozího vedení. Toto riziko mimo jiné vede i obavám z jakýchkoli zásadnějších kroků a prosazování odvážnější politiky.

Ze svého působení na ministerstvu dopravy si velice dobře pamatuji paralýzu způsobenou opakovanou výměnou ministrů během jediného roku, kdy každý z nich měl potřebu se vymezit proti svému předchůdci, včetně personálních opatření. Pokud předpokládáte, že to, co děláte, se za pár týdnů či měsíců může obrátit proti vám, s jakou chutí budete plnit nějaké radikálnější úkoly? V tomto smyslu je „politizace“ úřadu pro jeho politické vedení nevýhodná. Vystrašení, případně rezignovaní úředníci prostě vaši agendu nijak horlivě prosazovat a naplňovat nebudou.

Pokud tedy premiér vnímá jako největší problém zákona o státní službě to, že „státní tajemník je víc než ministr a největší úředník víc než vláda“ a není možné nikoho podle libosti vyhazovat, je zřejmé, že v tomto ohledu nepochopil vůbec nic. Pokud proti argumentu, že otevírá opět úřednictvo možnostem politických čistek, argumentuje jen tím, že vyjmenovává ministry, kteří nejsou členy hnutí ANO, je zjevné, že netuší, jaký je rozdíl mezi členy vlády jako politiky a úřednictvem. Koneckonců on není politik, ANO není politická strana, takže vlastně není nutné o tomto vůbec diskutovat.

Rizika a příležitosti

Zopakujme si stručně, co novela vlastně může přinést. Několik málo velice partikulárních řešení některých skutečných problémů (například velice nízké interní prostupnosti státní služby a složitých výběrových řízení), které ovšem v praxi dojdou realizace jen zřídka a všechny zúčastněné, zejména personalisty, ještě více zatíží v už tak složité agendě.

Dále snazší a rychlejší odvolávání všech představených, od vedoucích oddělení až po státní tajemníky a vedoucí úřadů. Mnohem nižší požadavky na uchazeče ve výběrových řízeních, zejména právě u představených, a to v druhém kole, které je otevřeno uchazečům „zvenčí“.

Jinak v zásadě nic. Zejména nic, co by zvýšilo atraktivitu státu jako zaměstnavatele. Nebo lákalo mladé lidi ke kariéře ve státní službě. Nebo nějak výrazně usnadnilo složitou administrativu lidem, kteří zákon o státní službě aplikují. Pokud tedy zjevně nejde o novelu, která by koncepčním způsobem přistoupila k řešení reálných problémů aplikační praxe, o co tedy jde?