Premiér, nejnovější z pořadů Jaromíra Soukupa, je vyvrcholením nemotorného pokusu sebestředného nešťastníka instalovat sebe sama do vrcholné politiky. Oproti podobným případům, kdy před námi zeje propast mezi ambicí a dovedností, nám však ani po řádném výsměchu Soukupovu marnému snažení nemizí divné prázdno v břiše. Je třeba podívat se na to proč.

1.Diagnóza: pomsta šikanovaného

Stejně jako máme pocit, že Jaromír Soukup je většinu vysílacího dne sám v budově, i postava Pavla Diviše se nachází v podivném vakuu, bez úředníků na Úřadu vlády, bez publika v televizi, bez novinářů na tiskovce (kde to ještě podtrhne slovy „Na všechny se asi nedostane“). Přesto, když se octne sám v místnosti, nevede monolog, ale vždy dialog se sebou samým.

Tato podivná terapeutická atmosféra, která seriálem prostupuje, posílená častým oslovováním sebe sama v množném čísle, nás vede k pochybnostem, zda jde skutečně o hraný seriál, nebo spíš o syrovou sondu ztrápeného vnitřního života Jaromíra Soukupa. Možná je celá televize Barrandov tím barem z Kubrickova hororu Osvícení, kam si osamocený Jack Nicholson, dávno za hranou šílenství, přimýšlí hosty i barmana.

Výrazným motivem první epizody je šikana. Jaromír Soukup jako by si vytvořil kulisy, které mu teprve umožní peskovat svoje okolí, přičemž působí jako člověk, který se v reálném životě ocital spíš na druhé straně barikády. Aby vypadalo peskování od takového člověka aspoň trochu uvěřitelně, musí být jeho terč ještě poníženější. Touto obětí se od prvních minut stává tajemnice Marcelka. Vedle kohokoli jiného, než je troškovská karikatura hysterické nány zmítané trémou, chichotací neurózou a hluboko zadupanými ambicemi, by Soukup dál vypadal jako smutný ňouma.

Jako by to celý život šikanovaný chlapec potřeboval někomu vrátit, ale ani boxování, ani bohatství mu nepomohly vykročit z vlastního stínu ušlápnutého a neohrabaného dobráka. A tak vznikla televize Barrandov, místo, kde si může „občan Kane“ konečně vytvořit vlastní fantastický svět, ve kterém ho budou lidé oslovovat „pane řediteli“ — a kdyby to nestačilo, tak fiktivní postavy dokonce „pane premiére“. (A když ne fiktivní postavy, tak aspoň on sám.)

Ve třetí epizodě se na další tiskové konferenci nechává Diviš/Soukup konfrontovat několika dotazy novinářů. Vidět samozřejmě nejsou, neboť kamery TV Barrandov mají nastavené senzory na jediného člověka. Aby mohl opět vypadat jako frajer, ptají se všichni na úplné nesmysly — přesto jeho reakce postrádají vtip, pointu i argument. Vlastně to vypadá, jako kdyby ani vlastní seriál ve vlastní televizi s vlastním scénářem a vlastními dialogy nedokázal vytvořit situaci, ve které by Jaromír Soukup nebyl za blbce.

2.Humor: tradice „scének“ z lyžáku

Jak je na tom sitcom s „humorem“ asi není třeba příliš rozpitvávat. Jaromír Soukup navazuje na tradici toho nejhoršího z žánru „chlapecká scénka na lyžáku“. Taková scénka vzniká zpravidla v jednom z chlapeckých pokojů a její tvůrci věnují celou přípravu něčemu, čemu říkají „improvizace“, ale reálně jde jen o vzájemné přesvědčování o neodolatelnosti vlastního humoru (i v hlavě Jaromíra Soukupa to určitě celé vypadalo o hodně líp).

Skutečná improvizace přichází vždy na řadu až ve chvíli, kdy se scénka přehrává zbytku účastníků lyžařského výcviku — nepřipravené scény a dialogy zcela převládají a scénka se protahuje na několik desítek minut s velmi slabou odezvou, a končí zpravidla zpocenými zády a druhý den zasmušilým rozjímáním na sjezdovce a posléze i radikálnějšímu přehodnocení vlastní identity směrem k výrazně introvertnějším polohám od poezie až po fantasy.

3.Neherci, nekulisy, nedialogy

Seriál Ulice běží každý všední den a se zhruba stejnou frekvencí se plynule dál natáčí. Seriál Premiér vzniká stejně, akorát v řádově kratších rozestupech. Vzhledem k tomu, že první epizoda obsahovala zmínky o projevu Grety Thunbergové na půdě OSN a v páteční epizodě se řešily reakce na úmrtí Karla Gotta, bavíme se o předstihu v řádu jednotek dní. Takové šílené tempo umožňují dva faktory: