Odmítnutí debatovat o řešení odchodu od uhlí s těmi, kdo s námi (plně) nesouhlasí — tak, jak to vyjádřil ve svém textu Radek Kubala — vychází z předpokladu, že konec těžby a spalování uhlí je pouze kulturní otázka, je třeba porazit čiré zlo a technické detaily jsou podružné. Jenže to je hluboký omyl, nebo prostě účelově úzký pohled.

A člověk nemusí být odborník na energetiku, aby mu to došlo. Stačí si třeba promluvit se zaměstnancem uhelné elektrárny či horníkem. Přestože tento člověk bude hájit svůj obor, nejde o nějakého zlosyna ani o nesvéprávnou oběť uhlobaronů. Jde o reprezentanta jednoho z mnoha aspektů spojených s uhelnou energetikou. Tím aspektem jsou v tomto případě pracovní místa či šířeji obživa mnoha rodin, zejména na Mostecku, Chomutovsku či Sokolovsku.

Jsou tu však i technické či technologické aspekty konce uhlí. Je třeba provést celý přechod tak, aby na jedné straně dál fungovala elektrifikační soustava, a na druhé straně se třeba masivně nestavěla infrastruktura pro zemní plyn. To by totiž mohlo způsobit vypuštění většího množství emisí skleníkových plynů a zároveň větší růst nákladů pro domácnosti, než pomalejší náhrada uhlí založená na obnovitelných zdrojích.

↗

První zasedání Uhelné komise. Přinese nějaký posun? Foto Enviweb

Samozřejmě, je zde velmi významný zájem uhelného byznysu vydělávat miliardy a jeho tradičně velký vliv na stát, proti čemuž je potřeba bojovat. Ale stejně tak je zde prachobyčejný strach lidí ze změn a neznámého, který je potřeba rozptýlit trpělivým vysvětlováním a hledáním sociálně příznivých řešení. Pokud by totiž na odklon od uhlí měly doplatit nejzranitelnější společenské skupiny, nízkouhlíková transformace nikdy nezíská dostatečnou podporu a bude přinejmenším zpomalena, ne-li zastavena

Uhelná komise — a je třeba Radka Kubalu opravit v tom, že nemá rozhodnout, ale doporučit k rozhodnutí vládě — tak v principu nemusí zabít veřejnou debatu o řešení klimatické krize technokratickým rozhodováním. Může se naopak stát jedním z nástrojů, jak se posunout v řešení zmíněných praktických aspektů, které je pro ukončení fosilní závislosti nutně potřeba vyřešit.

Proto tam ekologické organizace vysílají svoje lidi, kteří rozumí energetice, a zároveň je jejich hlavním cílem chránit klima. Proto jsem s vědomím zodpovědnosti přijal úkol zastupovat asociaci ekologických organizací Zelený kruh na těchto těžkých jednáních.

Dlouholetá práce českých ekologických organizací s úspěchy v dílčích (často obranných) kampaních a aktuální vzedmutí klimatického hnutí, zejména studentských stávek, změnila veřejnou i politickou debatu. Výstupy německé uhelné komise smetly tuzemskou představu, že Německo počítá s uhlím navždy. A tak politici, fosilní byznys i konzervativní experti v energetice konečně přistoupili na debatu o konci uhlí. V české realitě jde o velevýznamný posun. A i první zasedání uhelné komise ukázalo, že má smysl dát přímé diskusi šanci.

To samozřejmě neznamená, že přímé akce proti fosilnímu byznysu, stávky, demonstrace či kampaně za konkrétní změny zákonů a rozhodnutí ztratily na významu. Naopak jsou ještě důležitější než dříve. A jsou jistě důležitější než sama jednání Uhelné komise. Hnutí DUHA se samozřejmě ani nyní neomezí pouze na účast svého experta v Uhelné komisi, kde zastupuje ekologické organizace Zeleného kruhu.

Kampaně za rozvoj obnovitelných zdrojů (jako jediné opravu smysluplné náhrady uhlí), za uzavírání konkrétních uhelných elektráren či odchod domácností od topení uhlím pokračují. Stejnou strategii avizuje i Greenpeace, které má v Uhelné komisi také člena. Nicméně pokud vedeme konfrontační kampaně vůči státu a jednotlivým firmám, jsme vždy připraveni s nimi i zasednout k jednacímu stolu. A stejně tak jsme připraveni jednací stůl opustit, kdyby smyslem jednání přestal být konec doby uhelné v českých zemích.

Složení komise od začátku kritizujeme. Zastánci uhlí tam mají příliš početné zastoupení, mezi zástupci podnikatelů chybí jasní zastánci moderní energetiky. Zvolení poslance ODS, klimaskeptika a fanouška znečišťovatelů Jana Zahradníka hlasy poslanců ANO členem Uhelné komise za sněmovní Výbor pro životní prostředí je selháním těch, kteří jej tam protlačili, a dílčím vítězstvím uhelné lobby.

Násobně větším vítězstvím zastánců fosilního průmyslu by však bylo, pokud by se tím v tuto chvíli ekologické organizace nechaly vyprovokovat k odchodu z komise. Já však věřím, že ekologické organizace i nové klimatické iniciativy budou dál společně pokračovat jako celé klimatické hnutí ve snaze všemi možnými způsoby pohnout Českou republiku k adekvátnímu podílu na řešení klimatické krize.