Když zmrazíte svou revoluci v čase a počkáte dostatečně dlouho, stane se z ní obhajoba statu quo. Přesně to se přihodilo známé australské feministce a autorce Germaine Greerové — i když je to trochu paradox, protože jejím modem operandi se zdá být čeření vody, ať se ocitne kdekoli. Svoje pojetí feminismu přijede prezentovat na pražský festival spisovatelů, který se koná od 16. do 20. října.

Ženská práva jako klub pro zvané

Její nejznámější kniha Eunuška (The Female Eunuch) vyšla v roce 1970 a vzbudila rozruch jako text předkládající rozvitou metaforu o ženách zbavených autonomie nad svým tělem, sexualitou a životem obecně. Tahle nepokrytě osobně zabarvená forma zvolání po revoluci je dodnes jedním z nejpopulárnějších feministických textů, do značné míry pro svůj mix akademického jazyka s emocionálním zaujetím.

Zároveň kniha nesla v podstatě všechny znaky problémů, které provázejí autorčina veřejná vystoupení a texty dodnes — generalizace o tom, co si ženy myslí a jak jednají, kritiku různých způsobů revolty bez návrhu použitelné alternativy a bezděčné opírání se o předsudky.

↗

V každé situaci hlavně skandálně. Jedná se u Germaine Greerové o instinkt, nebo kalkul? Foto Wikipedia

Především poslední výtka ji doprovází teď, v padesáté dekádě jejího veřejného působení. Už od dob Eunušky Greerová neměla zábrany svoje argumenty podepřít homofobií, transfobií, a dokonce všeobecnou nevybíravou misogynií. I když kontext doby její bigotní tendence neomlouvá, její dílo tehdy mělo svůj význam.

Problém je v tom, že Germaine Greerová se za těch padesát let příliš neposunula a její hodnotné postřehy, které byly ve své době stále ještě relativně málo slýchané, jsou dnes standardní součástí feministického diskursu i na popularizační (a popkulturní) rovině. K veřejné debatě už tedy Greerová dlouho nepřispívá téměř ničím novým nebo užitečným, což si pravděpodobně sama uvědomuje a reaguje na to po greerovsku, zatvrzelým odmítáním bavit se o svých názorech konstruktivně nebo do hloubky.

Podle toho vypadají i její vystoupení a diskuse na festivalech či v televizních pořadech. Greerová jako by skoro neměla skutečně pevný názor a v každé situaci se prostě postavila do pozice, která bude znít dostatečně skandálně, aniž by ji stála místo u všech stolů najednou. Těžko říct, zda jde o instinkt, nebo kalkul. Její postoje stále ještě jaksi vágně vycházejí z rétoriky feminismu, zároveň se však do sebe běžně zamotávají nebo si protiřečí do té míry, že se stávají antifeministickými.

Výsledkem je, že Germaine Greerovou dnes nejčastěji uslyšíme podporovat stanoviska, v nichž by se hravě našel kdejaký misogyn: Znásilnění není znásilnění, pokud vás pachatel vyloženě nebije, a tresty za něj by měly být mírnější. Svatby s dětmi a ženská obřízka jsou v pořádku, protože jde o kulturní tradici. Oběti Harveyho Weinsteina byly prostě kariéristky a zobrazování násilí na ženách se ženám ve skutečnosti líbí, protože jsou zdeformované patriarchátem.

Greerová se netají záměrem provokovat a sledovat, jak s jejími výroky naloží ostatní, zároveň se však zdá, že každý výrok je v základu motivován nějakou autentickou osobní nelibostí nebo pohrdáním.

Samostatnou kapitolou je její nenávist k trans lidem, speciálně trans ženám, které za ženy vůbec nepovažuje, a neváhá to pravidelně zdůraznit. V Británii, kde Greerová dlouhodobě žije, nejde bohužel o výjimku — jakožto země silně spojená s druhou vlnou feminismu (k níž Greerová patří) se stala v podstatě eldorádem transfobních feministek. V 70. a 80. letech život transgender lidí nikoho v mainstreamu příliš netrápil, a tak se ze svých reduktivních postojů transfobní osoby většinou nemusely zodpovídat.

Dnes je situace jiná, což vyústilo v jejich kontinuální mediální útoky vůči trans ženám a naprosto zbytečný konflikt brzdící přijetí potřebné legislativy ve prospěch trans rovnoprávnosti. V angličtině se pro takové lidi používá zkratka TERF neboli „trans-exclusionary radical feminist“ (radikální feministka, jejíž feminismus nezahrnuje trans osoby).

Těm, kdo si označení vyslouží, se termín pochopitelně nelíbí, podobně jako se homofobům nelíbí být označováni za homofoby, ale fakticky sedí: redukovat definici ženy na osobu, která se narodila s vaginou, je radikální.

Kdo je umlčován?

Lidé s podobnými postoji se docela běžně vyskytují mezi osobnostmi akademického světa, novináři a novinářkami, spisovateli, spisovatelkami a další intelektuální elitou, k jejíž práci patří objíždět univerzity a literární festivaly nebo se účastnit mediálních debat.

Jak ovšem roste širší povědomí o ženských právech, trans právech a příbuzných tématech, roste také neochota publika tolerovat nenávistnou rétoriku. Čas od času se proto stane, že se proti pozvání těchto osobností zvedne protest a univerzitní studenti například uspořádají bojkot, po kterém výjimečně následuje i zrušení pozvánky a celého vystoupení dané osoby.

Ve Velké Británii existuje takzvaná „No Platform“ přímo jako princip zakotvený v pravidlech Národní studentské unie, podle něhož by neměly na univerzitní půdě dostávat prostor lidé a organizace propagující rasismus, fašismus a další formy diskriminace. O „no-platformingu“ nebo „de-platformingu“ se dnes stále častěji mluví i v jiných zemích a v širším kontextu sílících krajně pravicových hlasů.

Kritika tohoto přístupu samozřejmě mluví o cenzuře a omezování svobody slova. Předpokládá se tu, že slovo je slovo a čin je čin, že mezi nimi není překryv, mají zcela oddělenou definici a rozdílně závažný dopad na svět. Jenomže realita je jiná. Každé pronesené slovo může mít následky, někdy dokonce bezprostřední. A slovo pronesené na veřejném fóru, jakým je univerzitní posluchárna nebo setkání spisovatelů, má dopad na životy lidí.

V nerovné společnosti je totiž svoboda slova distribuována nerovně. Pokud je establishment nakloněný určitému genderu, určité etnicitě, určité sexuální orientaci, pak lidé těchto charakteristik mají moc být prodlouženou rukou establishmentu a umlčovat ty méně favorizované. Poskytování stejné platformy všem vlastně pomáhá udržovat věci tak, jak jsou, případně nahrává legitimizaci opresivních ideologií, které se těší rostoucí podpoře masy.

V případě Germaine Greerové tento dopad není pouze kolaterální a náhodný, často jde o aktivní záměr. Svého času se například pokoušela zastavit akademický postup fyzičky Rachael Padmanové na univerzitě v Cambridge, která podle ní jako trans žena nepatřila na čistě ženskou Newnham College.

Greerová také ve svém sklonu generalizovat opakovaně a bohorovně opouští sféru pravdy. Nejen že vychází ze své osobní zkušenosti, což by bylo legitimní, ale povyšuje svoji osobní zkušenost a své předsudky na všeobecný fakt a ignoruje pozice žen, které nemají její privilegium — nejsou bílé, vzdělané, cisgender. Její výroky podporují marginalizaci celých demografických skupin.

Možná se Germaine Greer nudí, docela určitě však sílí její frustrace z neustále se měnícího světa. Dosáhla prominence v době, kdy bylo pro kteroukoli ženu odvážné kritizovat patriarchát, a zejména kritizovat ho jejím způsobem, drze, bez pokusů o diplomacii. Ani dnes to není jednoduché a bez následků, ale posun v každém případě nastal a Greerová to ve své nekonečné snaze být stále v opozici vytrvale popírá. Ráda by sama sebe prezentovala jako prostou veškeré touhy se zalíbit, na její provokativnosti je ovšem něco instinktivně marketingového.

Začátkem letošního roku vystoupila v debatě televize Al Jazeera a po nekonečných minutách argumentačního kličkování a protimluvů pronesla: „Jsem z toho všeho otrávená.“ Tato věta plně vystihuje prakticky kterékoli její veřejné vystoupení. Greerová je otrávená, když ji někdo konfrontuje s jejími vlastními výroky, je otrávená, když se po ní chce, aby podložila svoje faktická tvrzení. Nic jako debata s Germaine Greerovou ve skutečnosti neexistuje, její strategií je postavit vše vždy do opozice, a tak se každý dialog s ní brzy obrátí v únavnou hru.

Nepochybně má teď pocit, že celý svět je proti ní. A přesto znovu a znovu dostává příležitost mluvit na veřejných platformách, přesto je znovu a znovu zvána do televize a na kulturní akce. Se stejnou agendou přijede i do Prahy, protože tohle není žádný okrajový aspekt její tvorby — tohle je prostě Germaine. Žena, která pojímá kontroverzi jako účel sám o sobě, a prospívá tím už jenom sobě samé. Pracuje tak s kontroverzí i Festival spisovatelů Praha?