V zemích, kde se začíná horšit politické klima, bývají neziskové organizace první na ráně. Útoky na neziskový sektor jsme mohli v minulých letech vidět v Rusku, Maďarsku nebo Polsku. Jako koordinátorka pro sociální oblast Charity Česká republika mám často možnost být v kontaktu i s kolegy v jiných zemích. Například s Charitou v Horním Rakousku, kde provozují sociální služby na velmi vysoké úrovni, nastavené tak, aby mohli svým klientům co nejlépe pomoci bez zbytečných byrokratických omezení.

Tamní sociální pracovníci působili, že pracují s daleko větším klidem a lehkostí než moji kolegové zde. Jeden by si řekl — ideální stav. Avšak i oni mluvili o tom, jak se sociální politika a financování jejich služeb zhoršily od doby, kdy začala být součástí rakouské vlády nacionalistická FPÖ.

Podobné tendence můžeme vidět i u nás, zatím ve zdánlivě nevinné podobě — snaze oslabit neziskový sektor pouhou změnou pravidel financování projektů z Evropského sociálního fondu, která by však fakticky znemožnila mnoha organizacím realizaci projektů. A to nedlouho po tom, kdy jsme byli svědky nedůstojného handrkování o dofinancování sociálních služeb ze státního rozpočtu na tento rok s tím, že na příští rok vyhlídka zatím není lepší.

Marně neziskové organizace vysvětlují politikům i veřejnosti způsob, jakým jsou financované, smysluplnost činnosti, kterou dělají, i důsledky navrhovaných změn financování. Že by si vláda neuměla představit, jaké dopady by měla absence sociálních služeb a projektů? Tomu nevěřím, myslím, že to naopak ví moc dobře…

V posledních měsících jsme v Charitě zjišťovali, jaké skupiny lidí v České republice nemají přístup k adekvátním sociálním a dalším veřejným službám, které by jim pomohly ve složitých životních situacích. Velké problémy mají dosud například lidé s poruchou autistického spektra nebo ti, u nichž se spojuje více oslabení dohromady (například kombinace duševního a mentálního onemocnění nebo bezdomovectví a špatného zdravotního stavu).

Mnoho služeb je však těžko dostupných už jen z kapacitních důvodů, třeba pečovatelské služby, domovy pro seniory nebo odlehčovací služby. Mnoho situací našich klientů je ale v podstatě neřešitelných také kvůli absenci systému sociálního bydlení.

Zkrátka, přestože se v posledních letech prostředky na sociální služby navyšovaly a vzniklo mnoho inovativních projektů, náš sociální systém má stále daleko k dobrému stavu věcí. Proto potřebuje další investice, rozvoj a dobře ohodnocené zaměstnance, nikoli nesmyslné handrkování o částky, které jsou z pohledu celého státního rozpočtu v podstatě drobné.

Nejpozději příští vládě bych doporučovala, aby si vzala rozvoj sociálních služeb, zejména pak služeb sociální péče, za jednu ze svých hlavních priorit. Vzhledem ke  stárnutí populace a očekávaných změn na trhu práce lze předpokládat, že tento segment v příštích desetiletích nabude na velikosti a významu. I přes technooptimistické představy některých jsem přesvědčená, že sociální péči nezastanou roboti a nelze ji dobře provozovat jako výdělečnou firmu. Bohužel, zdá se, že současná vláda tak daleko nevidí.

Co vlastně může na organizacích, které dennodenně svou činností přímo i nepřímo zlepšují život našich spoluobčanů, vadit? Myslím, že nikoli fakt, že někomu pomáháme, ale v tom že činnost neziskové organizace je vždy spojena s určitou společenskou vizí — pro Charitu je to šíření milosrdné lásky k bližnímu, pro jiné to může být sociální spravedlnost, participace či rovnost.

V posledních letech jsme si jako zástupci neziskového sektoru zvykli být v prosazování systémových změn daleko aktivnější — například u témat jako sociální bydlení nebo předlužení a exekuce byla a je role neziskových organizací při prosazování změn klíčová. Příliš často říkáme věci, které se politikům nemusejí líbit. A ani překážky, která se nám teď ministerstvo financí chystá klást ve financování naší činnosti, na tom nic nezmění.

Dokud v tomto státě nebude politikům záležet na obyčejných lidech, nepostará se o staré a handicapované občany a zároveň nebude řešit nepříznivou situaci lidí v nouzi, bude zákonitě směřovat k ekonomickému oslabení, nespokojenosti a odlivu mladých a chytrých či šikovných lidí do vyspělejších zemí.

Jestliže má tato země v sociálním sektoru ušetřit, je nutné, aby se zajistilo dostupné bydlení, aby lidé nezůstávali v předluženosti, byli motivováni k řešení a mohli pracovat v čisté ekonomice a odváděli do systému daně a odvody. Je nutné, aby práce člověku umožňovala důstojný život. Pokud se nepodaří jednat moudře a neudržíme si sociální a zdravotní systém v dobré kondici, bude naše ekonomika oslabovat a naši lidé zchudnou oproti privilegované menšině a jen velmi obtížně budeme vše znovu narovnávat.