Senát Parlamentu ČR schválil v minulých dnech ústavní žalobu na prezidenta republiky Miloše Zemana. Řada politiků, komentátorů a dalších osobností tuto skutečnost hlasitě přivítala, ačkoli povětšinou s dovětkem, že v důsledku rozložení sil v Poslanecké sněmovně Parlamentu tato k podání žaloby pravděpodobně nikdy nedá souhlas. Přesto je otázkou, zda by ústavní žaloba, i kdyby nakonec k Ústavnímu soudu doputovala, skutečně přinesla něco pozitivního.

Ústavní žaloba je „zbraň těžkého kalibru“, s níž je třeba nakládat obezřetně, jelikož její užití se neobejde bez rizika. Je pravdou, že senátoři prakticky nemají jiný účinný nástroj, pakliže chtějí vstoupit do přímého sporu s prezidentem republiky, přesto se její aplikace na skutky v ní uváděné může jevit jako „jít s kanónem na vrabce“.

Mohli bychom hypoteticky najít řadu situací, v níž by jednání prezidenta republiky natolik překročilo meze, že by jedinou použitelnou a efektivní obranou byla ústavní žaloba — např. kdyby sám o své vůli odvolal vládu nebo jmenoval či odvolal ministra, odmítl povinnou demisi vlády (v situaci vyslovení nedůvěry či nevyslovení důvěry), pokusil se bez souhlasu Senátu jmenovat soudce Ústavního soudu, bez souhlasu vlády vyhlásil amnestii, svévolně vyhlásil mobilizaci a podobně.

Skutky a situace uvedené v ústavní žalobě jsou ale jiné povahy — byly zde totiž povětšinou jiné způsoby, jimiž bylo možné prezidentově postupu čelit a „umravnit ho“. A to, že se ostatní aktéři politiky těchto způsobů nechopili, či dokonce prezidentovi svým chováním či vyjádřeními vycházeli vstříc, by mohlo ovlivnit osud ústavní žaloby.

Je vcelku bez debat, že postup prezidenta Miloše Zemana byl v mnoha situacích zcela nepatřičný. To se nicméně dalo očekávat, byť třeba ne v takové intenzitě. Moc je opojná droga a je běžným jevem, že osoba anebo instituce, která nějakou moc třímá, se ji dříve či později, jemně či agresivně, pokusí pro sebe získat více.

A v takovou chvíli musí reagovat ti druzí — i proto je důležitá dělba moci a systémy jejího vyvažování. Prezident Zeman ve skutečnosti není sám o sobě silný — jeho síla je jen zdánlivá, spočívá totiž ve slabosti těch druhých. Prezident může vyvolávat konflikty, vydávat silná prohlášení a činit gesta, ale ve chvíli kdy dojde na formalizovaný kompetenční spor, bude téměř vždy v pozici slabšího. Je ovšem nezbytné mít kuráž do takového sporu jít.

Podívejme se touto perspektivou na skutky uváděné v ústavní žalobě. Jejím významným bodem je jmenování premiéra Jiřího Rusnoka a jeho vlády v roce 2013. Významným argumentem v diskusích té doby bylo, že prezident, ačkoli jmenování premiéra je výlučně jeho pravomoc, si nemůže vybrat jen tak kohokoli, ale musí při svém rozhodování zohledňovat složení Poslanecké sněmovny a jmenovat premiérem toho, kdo má reálnou šanci sestavit vládu, která získá důvěru (ovšem nikoli nezbytně předsedu vítězné strany).

Prezident si zvolil Jiřího Rusnoka, čímž dle senátorů zcela ignoroval poslance. To je do značné míry pravda — jaká však byla reakce poslanců? Když přišla Rusnokova vláda žádat o důvěru, nemusela od poslanců získat ani jeden jediný kladný hlas — a taková nula (nebo případně velmi nízký počet hlasů pro důvěru) by byla srozumitelným vzkazem směrem k Hradu „Pane prezidente, takhle tedy ne!“.