Přátelství v čase okupace a nenávisti

Filip Outrata

Kniha palestinského právníka a spisovatele Raji Shehadeha ukazuje izraelsko-palestinský konflikt z nezvyklé perspektivy: jako příběh osobního přátelství mezi Palestincem a Izraelcem.

Psal se rok 1977, 20. listopadu, a ve foyer jednoho telavivského hotelu se sešli izraelští a palestinští hosté, aby na velkém projekčním plátně sledovali projev egyptského prezidenta Anvara Sadata v izraelském Knessetu. Mezi hosty, pozvanými izraelským levicově sionistickým časopisem New Outlook, který v roce 1957 založil historik a politik Simcha Flapan, byl i šestadvacetiletý palestinský právník Raja Shehadeh.

Právě se vrátil ze studií práv v Londýně a do Tel Avivu přijel v doprovodu svého otce Azize, rovněž právníka. Rajův otec byl tehdy už obecně známou a uznávanou osobností. Bezprostředně po izraelské okupaci palestinských území v červnu 1967 předložil izraelské vládě návrh mírového uspořádání, který v osmi bodech popisoval vznik nezávislého palestinského státu. 

Mírový plán se tehdy nedočkal sluchu a sám Aziz Shehadeh byl v roce 1985 za záhadných a nikdy neobjasněných okolností zavražděn, zřejmě rukou kolaboranta s izraelskou okupační správou.

To bylo ale onoho listopadového dne ještě daleko a ve vzduchu byla naděje. Když egyptský prezident ukončil svůj projev, obklopili Azize Shehadeha novináři a ptali se ho, co o tom všem soudí. Jeho syn na svém sedadle osaměl, a protože nikoho jiného mezi přítomnými neznal, dal se do řeči s mladým mužem, který seděl vedle něho. Mluvili anglicky a mladý palestinský právník podle přízvuku poznal, že vousatý mladík vedle něj pochází z Kanady.

Jmenoval se Henry Abramovitch, byl o rok starší a do Izraele dorazil nedávno přes Kypr, poté co získal doktorát z psychologie na Yaleově univerzitě. Z rozhovoru, který Raja a Henry tehdy vedli, se zrodilo hluboké přátelství, které vydrželo navzdory nepřátelství a prohlubujícímu se příkopu mezi Izraelci a Palestinci dodnes. Po čtyřiceti letech učinil Raja Shehadeh, nyní již mezinárodně uznávaný palestinský spisovatel, z přátelství s izraelským psychologem a antropologem téma své zatím poslední knihy.

Ztracené iluze, přibývající zranění

Přesněji řečeno, skrze historii tohoto přátelství a dalších přátelských vztahů s Izraelci sleduje palestinský právník a spisovatel historii své země v posledních čtyřech dekádách. Základem knihy, stejně jako dalších autorových knih, je jeho deník, který si vede pět desetiletí od okupace v roce 1967. Je to záznam každodenního života v režimu okupace, života, který navzdory krajně nepříznivé vnější situaci usiluje o to zůstat „normální“, lidský.

Shehadehův pohled je celkově poznamenán určitou skepsí, která při pohledu na současnou situaci Palestiny a Palestinců nemá daleko k rezignaci. Ve zkratce řečeno, někdejší idealistický právník a obhájce Palestinců v případech vyvlastňování jejich půdy přestal věřit ve spravedlivost právního systému v Izraeli. Politický vývoj zejména po dohodách z Osla a vzniku palestinské „autonomie“, včetně počínání vlastního palestinského vedení, ho připravily o iluze o politickém řešení situace.

V listopadu 1977 bylo ale všechno jiné. Raja Shehadeh obdivoval energii a dynamiku vlastní izraelské společnosti. To vše bylo tak rozdílné od Palestiny, jež se po roce 1948 a vyhnání dostala pod správu Jordánska, které palestinskou kulturu a identitu potlačovalo. V protikladu ke strnulé, konzervativní a provinciální jordánské společnosti se Izrael zdál otevřený, plný života.

Raja obdivoval levicové kibucnické hnutí, stejně jako to, že v izraelských novinách mohou vycházet články kritické k vládě, že soudy jsou nezávislé a společnost není prožraná korupcí. Obdivoval kreativitu Izrelců, jejich vztah k hudbě.

Zejména pak to, že se v Izraeli podařilo vytvořit novou národní identitu. Mimo jiné díky tomu, že mladí Izraelci, chlapci i dívky, slouží v armádě. Bylo by skvělé, myslel si tehdy, kdyby Palestinci také měli vlastní armádu, díky níž by se utvořila a upevnila jejich národní identita.

Jak ale Raja zjistil hned při prvním rozhovoru, jeho izraelský přítel se na věc dívá podstatně jinak: Henry byl pacifista, k armádě jako tvůrkyni národní identity se stavěl značně skepticky. Jeho Izrael byl spíš duchovní, spirituální, než národní a politický. Bylo jasné, že tohle setkání bude pro oba mladé muže velmi obohacující. Raja pozval Henryho na návštěvu do Ramalláhu a strávili mnoho času procházkami po — tehdy ještě z velké části panenských a nezastavěných — kopcích Západního břehu.

Přátelství ve zkouškách konfliktu

×