Psal se rok 1977, 20. listopadu, a ve foyer jednoho telavivského hotelu se sešli izraelští a palestinští hosté, aby na velkém projekčním plátně sledovali projev egyptského prezidenta Anvara Sadata v izraelském Knessetu. Mezi hosty, pozvanými izraelským levicově sionistickým časopisem New Outlook, který v roce 1957 založil historik a politik Simcha Flapan, byl i šestadvacetiletý palestinský právník Raja Shehadeh.

Právě se vrátil ze studií práv v Londýně a do Tel Avivu přijel v doprovodu svého otce Azize, rovněž právníka. Rajův otec byl tehdy už obecně známou a uznávanou osobností. Bezprostředně po izraelské okupaci palestinských území v červnu 1967 předložil izraelské vládě návrh mírového uspořádání, který v osmi bodech popisoval vznik nezávislého palestinského státu. 

Mírový plán se tehdy nedočkal sluchu a sám Aziz Shehadeh byl v roce 1985 za záhadných a nikdy neobjasněných okolností zavražděn, zřejmě rukou kolaboranta s izraelskou okupační správou.

To bylo ale onoho listopadového dne ještě daleko a ve vzduchu byla naděje. Když egyptský prezident ukončil svůj projev, obklopili Azize Shehadeha novináři a ptali se ho, co o tom všem soudí. Jeho syn na svém sedadle osaměl, a protože nikoho jiného mezi přítomnými neznal, dal se do řeči s mladým mužem, který seděl vedle něho. Mluvili anglicky a mladý palestinský právník podle přízvuku poznal, že vousatý mladík vedle něj pochází z Kanady.

Jmenoval se Henry Abramovitch, byl o rok starší a do Izraele dorazil nedávno přes Kypr, poté co získal doktorát z psychologie na Yaleově univerzitě. Z rozhovoru, který Raja a Henry tehdy vedli, se zrodilo hluboké přátelství, které vydrželo navzdory nepřátelství a prohlubujícímu se příkopu mezi Izraelci a Palestinci dodnes. Po čtyřiceti letech učinil Raja Shehadeh, nyní již mezinárodně uznávaný palestinský spisovatel, z přátelství s izraelským psychologem a antropologem téma své zatím poslední knihy.

Ztracené iluze, přibývající zranění

Přesněji řečeno, skrze historii tohoto přátelství a dalších přátelských vztahů s Izraelci sleduje palestinský právník a spisovatel historii své země v posledních čtyřech dekádách. Základem knihy, stejně jako dalších autorových knih, je jeho deník, který si vede pět desetiletí od okupace v roce 1967. Je to záznam každodenního života v režimu okupace, života, který navzdory krajně nepříznivé vnější situaci usiluje o to zůstat „normální“, lidský.

Shehadehův pohled je celkově poznamenán určitou skepsí, která při pohledu na současnou situaci Palestiny a Palestinců nemá daleko k rezignaci. Ve zkratce řečeno, někdejší idealistický právník a obhájce Palestinců v případech vyvlastňování jejich půdy přestal věřit ve spravedlivost právního systému v Izraeli. Politický vývoj zejména po dohodách z Osla a vzniku palestinské „autonomie“, včetně počínání vlastního palestinského vedení, ho připravily o iluze o politickém řešení situace.

V listopadu 1977 bylo ale všechno jiné. Raja Shehadeh obdivoval energii a dynamiku vlastní izraelské společnosti. To vše bylo tak rozdílné od Palestiny, jež se po roce 1948 a vyhnání dostala pod správu Jordánska, které palestinskou kulturu a identitu potlačovalo. V protikladu ke strnulé, konzervativní a provinciální jordánské společnosti se Izrael zdál otevřený, plný života.

Raja obdivoval levicové kibucnické hnutí, stejně jako to, že v izraelských novinách mohou vycházet články kritické k vládě, že soudy jsou nezávislé a společnost není prožraná korupcí. Obdivoval kreativitu Izrelců, jejich vztah k hudbě.

Zejména pak to, že se v Izraeli podařilo vytvořit novou národní identitu. Mimo jiné díky tomu, že mladí Izraelci, chlapci i dívky, slouží v armádě. Bylo by skvělé, myslel si tehdy, kdyby Palestinci také měli vlastní armádu, díky níž by se utvořila a upevnila jejich národní identita.

Jak ale Raja zjistil hned při prvním rozhovoru, jeho izraelský přítel se na věc dívá podstatně jinak: Henry byl pacifista, k armádě jako tvůrkyni národní identity se stavěl značně skepticky. Jeho Izrael byl spíš duchovní, spirituální, než národní a politický. Bylo jasné, že tohle setkání bude pro oba mladé muže velmi obohacující. Raja pozval Henryho na návštěvu do Ramalláhu a strávili mnoho času procházkami po — tehdy ještě z velké části panenských a nezastavěných — kopcích Západního břehu.

Přátelství ve zkouškách konfliktu

Hlavním tématem hluboce osobní Shehadehovy knihy je to, jak politická situace ovlivňuje přátelství mezi dvěma lidmi. Může vůbec obstát, vydržet, když je na obou stranách izraelsko-palestinské bariéry taková míra strachu, nedůvěry, zášti a stále přibývají další zranění? Odpověď, kterou palestinský spisovatel postupně a citlivě vykresluje, je vlastně nadějná: ano, je to možné, i když je to velice obtížné.

Opakující se uzavírky Ramalláhu a pokračující fyzické oddělování okupovaného palestinského území znamenaly, že bylo pro oba přátele obtížnější se fyzicky setkávat. Stejně jako to, že izraelský stát dělal vše pro to, aby se Izraelci s Palestinci nesetkávali. Nešlo ale jen o vnější překážky a omezení. Pro Raju bylo třeba velice obtížné přijmout fakt, že se jeho izraelský přítel více a intenzivněji neangažuje proti okupaci.

Henry si toho byl vědom a v době první intifády v roce 1989 napsal svému příteli dopis, v němž vypočítával všechny skupiny a aktivity proti okupaci, ve kterých byl v té době zapojen. Rajovi se to ale zdálo příliš málo a příliš pozdě. V době druhé intifády se zase Henrymu zdálo, že jeho palestinský přítel neprojevuje dostatečnou lítost nad izraelskými oběťmi sebevražedných útoků. Rajovi naopak vadilo, že Henry nechápe zoufalou situaci okupace, která mladé palestinské útočníky vedla k jejich činům.

V roce 2006 Henry Abramovitch vážně onemocněl. Jeho nemoc oba přátele opět sblížila, připomněla jim vzácnost jejich přátelství. Které, ač osobní povahy a nikoli účelové, je v situaci palestinsko-izraelského konfliktu zároveň politickým aktem. Jak Raja Shehadeh píše v závěru knihy:

„Svým malým způsobem naše přátelství pomáhá odhalit lži, které Netanjahu a jeho stoupenci předkládají Izraelcům a celému světu — že Arab je úhlavní a věčný nepřítel Žida, že konflikt mezi palestinskými Araby a izraelskými Židy nemá diplomatické řešení a Izrael se může udržet jen pomocí násilí.“

Přátelství je vzácné, protože umožňuje zahrnout odlišnost, učinit ji součástí svého života a tím jej nekonečně obohatit. „Henry a já spolu budeme dále nesouhlasit. Bude se i nadále stávat, že budeme zklamaní jeden z druhého. Budeme se na sebe hněvat.“ Ale zároveň přijímat jeden druhého i s jeho odlišností, včetně jeho národní a osobní zkušenosti, a radovat se z toho, co je společné.

Raja Shehadeh: Where the Line is Drawn. Crossing Boundaries in Occupied Palestine. London, Profile Books, 2017.