Protiprávně sterilizované — především romské — ženy se možná konečně dočkají odškodnění. Část z nich za podpory neziskových organizací i bývalé zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové přiměla politiky oprášit návrh někdejšího ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera (ČSSD), který jim za vynucenou sterilizaci přiznával tři sta tisíc korun. Zatím nekonkrétním plánem se zabývala sněmovní Stálá komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny.

„Z právního hlediska je problém, že je to promlčené. V zemích s obdobnou zkušeností, řešení vycházelo především z politické vůle udělat nějaké gesto. To je buď možné udělat široce, nebo striktně skrze jasně stanovené podmínky a nárok prokazatelný dokumenty. U posledního návrhu z roku 2015 bylo vymezení podmínek pro odškodnění velmi vágní, proto bylo by dosti riskantní jej podpořit,“ shrnula situaci zmocněnkyně vlády pro lidská práva Helena Válková (ANO).

Dienstbierův návrh z roku 2015 odmítla vláda mimo jiné kvůli tomu, že z jeho odůvodnění údajně nebylo zřejmé, kolika lidem by se odškodné mělo vyplatit. Zástupci obětí uvádějí, že nejvyšší odhady, které se pohybovaly kolem sedmi tisíc osob, mnohonásobně překračovaly skutečná čísla. Současná snaha o oživení věcného záměru Dienstbierem navrhovaného zákona se problém snaží řešit.

„Naprosto nelogicky a možná i úmyslně byl nadhodnocen počet poškozených. Ten pravděpodobně nešel do tisíců. Na základě monitoringu oblasti za posledních dvacet let a toho, kolik lidí se přihlásilo veřejnému ochránci práv, můžeme hovořit o odškodném pro čtyři sta, maximálně pět set lidí,“ konstatovala Šimůnková.

Bývalá zmocněnkyně pro lidská práva také připomněla, že nedobrovolné sterilizace se týkaly širokého spektra lidí v nejrůznějších situacích a érách. Časový úsek případů pouze zhruba vymezují roky 1966, kdy československá vláda přijala zákon o péči o zdraví lidu, a 2012, kdy zákon jednoznačně vymezil podmínky sterilizace a nastavil pojistky proti zneužívání.

„Sterilizace se většinou děly v situaci, kdy nelze říci, že daná osoba mohla dát informovaný souhlas. Jednalo se o případy souhlasu s operací ve formě rychle podepsaného papíru při porodu či pod anestezií. Přítomný býval také tlak sociálních pracovníků, skrze které stát nutil určité skupiny lidí k tomu, aby se nechaly sterilizovat. Pracovníci vyhrožovali například tím, že dotyčným odeberou děti,“ vysvětlila Šimůnková.

Dále poznamenala, že se nedobrovolné sterilizace týkaly nejen romských, ale i neromských žen, ba dokonce také mužů. Jednalo se například o lidi pocházející z alternativních či disidentských kruhů. „Tyto sterilizace byly porušením základního práva na osobní integritu, soukromí, rodinný život. Naprosto zásadním porušením lidské důstojnosti,“ dodala s tím, že operace vedly k trvalým fyzickým, psychickým i sociálním problémům obětí.

Patnáct let chodím a bojuji

Právo na satisfakci před Stálou komisí přišly hájit i dvě ženy, které nedobrovolnou sterilizaci podstoupily, Elena Gorelová a Radka Hančilová. Obě se staly obětí svévole lékařů až po sametové revoluci v letech 1990 a 1991. První jmenovaná uvedla, že jí protiprávní zákrok provedli v nemocnici Ostrava-Vítkovice během porodu druhého dítěte.

„Během těhotenství jsem docházela do rizikové poradny, protože jsem první dítě porodila císařským řezem. Nikdo mě nevaroval, že by lékaři mohli provést sterilizaci. Najednou za mnou během porodu, kdy jsem byla pod sedativy, přišla sestra, ptala se na jméno dítěte a nechala mě podepsat nějaký papír — souhlas se sterilizací. Když jsem pak ležela v nemocnici, přišel primář a řekl ‚no, už nikdy nebudete mít děti‘,“ vzpomínala.

Jejím případem se dlouhé roky odmítal kdokoli zabývat. „Šla jsem na úřad, abych se zeptala, proč se to stalo. Nikdo mě nevyslechl, vyhodili mě sprostě ven. Nyní už patnáct let chodím a bojuji, mluvím o tom. Mám zdravotní komplikace, deset let jsem měla nasazená antidepresiva, a to i kvůli rodinným problémům,“ uvedla Gorelová s tím, že se ve vítkovické nemocnici před několika lety dozvěděla, že dnes by se jí podobná věc již nestala.

Druhá obětí, Hančilová, je matka tří dcer, které se podařilo sterilizaci intenzivní snahou a dlouholetým nasazením hormonů zvrátit. Její případ se odehrál na Kladně. „Před porodem mi nabídli sterilizaci. Jsem zdravotnice, přesně jsem věděla, co to znamená, tak jsem odmítla. Nabízeli mi ji znovu, znovu jsem odmítla,“ přiblížila.

„Po porodu mi bylo zle a lékaři tvrdili, že jsem já i dcera byla na pokraji smrti. V tom stavu mi dali něco podepsat. Když jsem zjistila, co se stalo, nebyla jsem jedenáct let schopná jít na prevenci. Když jsem potom šla na gynekologii, lékařka mi řekla ‚tak to na Kladně dělají‘. Trvalo mi celých patnáct let, než jsem se srovnala s tím, že mě lékař jako zdravotnici poškodil,“ řekla Hančilová.

Kdo odškodnění zařídí?

Odškodnění protiprávně sterilizovaných žen podporují všechny relevantní instituce. Poprvé za dlouhé roky se přidalo i ministerstvo zdravotnictví. Poškozené vyslechl také premiér Andrej Babiš (ANO) a jejich snahu podpořil. Ministr spravedlnosti Jan Kněžínek (nestr. za ANO), který věc dostal na starost, již ale není ve funkci. I přes v zásadě vstřícný přístup se žádnému z rezortů ale nechce návrh konkrétního opatření připravovat.

Většina zainteresovaných se shoduje, že jediným reálným řešením zřejmě bude poslanecký návrh zákona. Ten již v obrysech — na základě Dienstbierovy čtyři roky staré předlohy — zástupkyně obětí připravily. Nyní jej chtějí poskytnout zákonodárcům, kteří by byli ochotní se věci chopit. Nevyřešeným problémem ovšem zůstává, kdo má odškodné v možné výši dvanácti milionů korun zaplatit.

Téma v roce 2005 otevřel první ombudsman Otakar Motejl. Jediným výstupem ovšem byla formální omluva sterilizovaným ženám ze strany úřednické vlády Jana Fischera. Oběti i další kritici nepokládají kauzu za uzavřenou. V tomto duchu se v roce 2011 vyjádřil i komisař Rady Evropy pro lidská práva Thomas Hammarberg, když vyzval český stát k adekvátní nápravě.

Některé ženy se navzdory neexistenci legislativního řešení rozhodly bojovat za svá práva u soudů. Několik obětí protiprávních sterilizací se tak domohlo řádově statisícových odškodných v České republice, dalším satisfakci přiznaly soudy mezinárodní. Obdobné případy řešilo i Slovensko, a to kolem roku 2000, kdy prohrálo s oběťmi sterilizací u Evropského soudu pro lidská práva. Náhrady poškozeným tehdy činily až třicet tisíc euro, tedy zhruba 750 tisíc korun.