Kazma je důležitější než někdejší rakouský vicekancléř Strache za stranu, která si říká svobodná, ale na náměstích ve Vídni, kde se kdysi hajlovalo skoro tak křepce jako v Sudetech, jí říkají neonacistická. Kazma je český videoperformer, který občas stvoří velmi věrohodnou paralelní realitu, aby o to více vynikly vlastnosti toho, v čem žijeme.

Kazma je úžasný, mimo jiné tím, že si nemůžete být jistí, kdy ušije boudu na něco, co je i vám drahé. Kromě toho je Kazma skvělý už proto, že skvělý být chce.

Proto, my, jeho fanoušci, jsme pevně přesvědčeni, že Kazma těsně před evropskými volbami za pomoci německých médií shodil rakouskou vládu, otrávil tak rozhodujících pár voliček a voličů, kteří v Rakousku chtěli volit Svobodné, ale nyní konstatovali, že co je moc, to je moc, a budou volit rakouské lidovce.

Doufáme, že v konečném sečtení hlasů se ukáže, že právě Kazma byl jazýčkem na vahách a Čech, zas jednou, jako už tolikrát, svým nebojácným - skoro činem - zachránil Evropu.

Co dělal Strache

V německy mluvících zemích se prodává tričko s nápisem „Jsem zralý na ostrovy“. Na obrázku pár palem a chlap ležící v hamace. Tričkem se říká, že německy mluvící muž už dost pracoval, zaslouží si trochu slunce, alkoholu a zájmu lidí, která tak člověk na dovolené potká.

Rakouský vicekancléř Strache alkohol kombinoval s energetickým nápojem Red Bull, v překladu asi jako Roter Stier, a protože ten býk byl rudý, něco se v něm vzedmulo. Zvášť, když u toho byla ta Ruska.

Zkrátka sešli se dva s Ruskou, prý neteří oligarchy, ve vile na Ibizze. Přesně podle Kazmova předpokladu spolu probrali, co tak nácek potřebuje probrat.

Kazma je čím dál lepší, protože natočený materiál nedal zbrkle do oběhu v roce 2017. Kdyby to udělal, rakouská koalice by nevznikla, neabsolvovala by mírnix týrnix s náckem jako vicekancléřem evropské předsednictví s četnými operetními prvky. Předsednictví pak fotogenický kancléř předal Rumunsku, o kterém se v Rakousku psalo, že je na předsednictví nepřipravené, a navíc trpí korupcí.

Jako kdyby Kurz chtěl úplně zkrátka a bez nějakých štráchů, se Strachem, v předsednictví pěkně středoevropsky pokračovat. Až do alelluja. Nestalo se, proto zpátky na ostrov Ibizza v roce 2017. Do vily, ke Kazmovým Vyvoleným.

Strache chtěl, aby Ruska koupila kus Kronen Zeitung, píchla mu trochu s volbama, a na revanš nabízel nějakou tu státní zakázku. Prostě normálka a tečka. V Deníku Referendum, periodiku české levice, se dá jen dodat, že Red Bull nemá nic společného s levicí. Je to firma, která kromě značky nic nevlastní, toliko zadává, takže ten taurin ve vodě a v pixle vyrábí někdo, o reklamu se stará někdo další, a nikdo za nic nemůže.

Pak se nedivte, že Strache, když to smíchá s vodkou, mluví po tom utrejchu tak, že se musí omluvit svojí Philipě. Nejvíc největší chudák je tu stejně jeho druhá žena Philipa, která se nedávno vdávala za hlavouna, a teď má asi pěkně v tradici osvědčit věrnost v dobách zlých.

No Führer v podobné politické Lage rozdával ampule s cyankáli, což se dnes určitě zlepšilo, i mezi nácky. Ale zlepšení nezlepšení, strach z toho případu Strache určitě trochu jde. Hlavně tedy, z pohledu od nás. Z té zbrklé rezignace. Jako kdyby od něj někdo čekal, že je slušňák nebo hodnej kluk. Měl zvolat, že nikdy nerezignuje, a bylo by.

Co dělala německá média

Kazma je prostě génius, když sedmihodinový materiál s herečkou, řekněme od Pardubic nebo Chrudimi, která předstírá, že je neteř ruského oligarchy, po dvou letech a jednom evropském předsednictví Rakouska přihrál dvěma levě liberálním německým médiím.

Jen si je představte. Na první až patnácté přehrání nevěří svým očím. Pijí Red Bull, mnoho hodin diskutují. Pak šéfredaktor v místnosti bez oken, zajištěné proti odposlechům, kterou oběma médiím zaplatila u příležitosti Panama Papers Nadace pro investigativní žurnalistiku, řekne spousty slov, která z velké části končí koncovkou ung.

Přesně jak Kazma předpokládal. Na veřejnost se dostane sestřihaný materiál, kde se v rámci „žurnalistické odpovědnosti“ (jedno z ung) objevují jen scény, které mají „relevanci pro veřejnou politickou debatu“.

Německá seriozní žurnalistika se dopracovala k závěru doplněnému otázkou. „Strache je ostudou své země, je také ostudou své strany?“