„Diskusí o klimatické změně probíhá hodně a je super, že se o tom diskutuje, ale nestačí to. Teď je třeba jednat!“ promlouvá apelativně drobná dívka s brýlemi a rovnátky k hloučku více než stovky středoškoláků. Místo megafonu jí slouží plechový kužel, připravená slova jí občas uvíznou v krku, je slyšet, že je nachlazená. Posléze přiznává, že jí dnes není moc dobře, „ale tohle se muselo udělat“. „Co chceme?“ obrací se k davu. „Klimatickou spravedlnost!“ reagují studenti. „Kdy ji chceme?“ Odpověď: „Teď!“

„Chcete něco hezkýho do článku nebo chcete pravdu?“ pochechtávají se na sebe dva „druháci“, které oslovuji jako první. „Nám se upřímně řečeno nechtělo do školy. Podle mě je tady sedmdesát pět procent lidí proto, aby se ulilo. Jasně, že je klima důležitý, ale pochybuju, že nějaká takováhle akce něco změní,“ tlumí nadšení ve vzduchu dvojice.

„My tady fakt nejsme, abychom se ulily,“ ozývají se vzápětí dvě dívky, které si prý raději koupí zboží v papírovém obalu za třicet pět korun než ve plastovém za dvacet. A tohle navíc není „nějaká takováhle akce“.

Píše se pátek 15. března. Středoškoláci v osmadevadesáti zemích světa dnes v době dopoledního vyučování křižují ulice s transparenty a volají po okamžitém řešení klimatické krize. Děje se tak i v osmnácti městech České republiky — nejen v obligátních velkoměstech Praze či Brně, či ve většině dalších krajských měst, ale i tady, v patnáctitisícovém středočeském Rakovníku, nejmenším z českých míst na mapě světové stávky.

Psali o nás, že jsme Hitler jugend