HIV je fenomén, který už více než třicet let působí lidstvu nemalé obtíže. Od okamžiku, kdy se tento virus objevil, se jím nakazilo mnoho milionů lidí a mnoho milionů lidí rovněž zemřelo v důsledku onemocnění AIDS, které tento virus způsobuje. Boj s HIV však není ztracený. Celá řada států, zejména v západní Evropě, dokázala vyvinout účinný systém prevence, který vedl a vede ke stabilizaci situace.

Česká republika v tomto ohledu poněkud zaostává a jakkoli se to na první pohled může zdát paradoxní, jedním z důvodů, který brání účinné prevenci, je vysoká míra kriminalizace jednání HIV pozitivních, spočívajícím v nechráněném pohlavním styku, a obecně velmi rigidní přístup českých soudů k této problematice.

Když věda ustupuje předsudkům

Podle českého trestního zákoníku se jednání HIV pozitivních osob spočívající v nechráněném pohlavním styku obvykle posuzuje jako trestný čin šíření nakažlivé nemoci a současně obvykle také jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví.

Zejména druhý z trestných činů je velmi závažný a hrozí za něj vysoké tresty odnětí svobody. V praxi českých soudů sice jsou obvykle uloženy tresty mírnější než podle zákonné sazby, i tak ale v celé řadě případů vede rozsudek ke kriminalizaci HIV osob a tím pádem i k jejich stigmatizaci a vylučování ze  společnosti.

↗

Stigmatizace HIV pozitivních osob nejen porušuje jejich právo na důstojný život, ale také brání účinné prevenci. Repro DR

Přitom platí, že trestně odpovědný za šíření HIV může být pouze ten, kdo o své nákaze ví a komu se dostalo v tomto ohledu poučení ošetřujícího lékaře ve smyslu zákona o veřejném zdraví. Většina osob, kterým je HIV diagnostikováno včas a které dodržují léčbu stanovenou lékařem, přitom v současné době dosahuje takzvané nezjistitelné virové hladiny.

HIV pozitivní osoba, která má nezjistitelnou virovou hladinu, podle mnoha studií, pod které se podepsaly prestižní vědecké instituce (například i americké Center for desease control and prevention, které jako první vůbec diagnostikovalo onemocnění virem HIV), nemůže žádným způsobem přenést na jinou osobu virus HIV. V této souvislosti se hovoří o doktríně U=U (undetectable = untransmittable, tedy česky nezjistelný = nepřenosný). Při nízké virové hladině je přitom riziko přenosu infekce na jinou osobu při všech formách pohlavního styku velmi nízké.

Na základě „stošestky“, tedy zákona o svobodném přístupu k informacím, jsem požádal všechny české soudy o zaslání trestních rozhodnutí, na základě nichž byla HIV pozitivní osoba odsouzena za šíření HIV infekce, abych zjistil, jakým způsobem přistupují české soudy k této problematice. Výsledek mě sice zklamal, ale nepřekvapil.

Kromě homofobních výlevů — jistý znalec má například potřebu zcela nevkusně uvádět, že „anální otvor není určen k souloži“ — mě zaujala právě zejména naprostá ignorace doktríny U=U, jakož i právní kvalifikace, kterou soudy použily při posuzování jednání HIV pozitivního spočívajícího v nechráněném pohlavním styku. V celé řadě případů pak byla za daných okolností pravděpodobnost nákazy v řádu desetin procenta, přičemž soudy považovaly jednání HIV pozitivního bez hlubší argumentace za (úmyslný!) pokus těžkého ublížení na zdraví.

Homosexuální asociálové?

Zdá se, že české soudy stále vnímají HIV pozitivní osoby v duchu rétoriky užívané před rokem 1989 jako nebezpečné živly, které je třeba izolovat od zdravého jádra, a to bez ohledu na obrovský posun v oblasti léčby a prevence HIV, který i otázky ohledně kriminalizace HIV pozitivních osob staví do zcela jiného světla. Tím podporují už beztak vysoce stigmatizující a předsudečný přístup většinové společnosti a vytvářejí z HIV pozitivních osob jakési méněcené občany.

Pro pochopení tohoto přístupu je v této souvislosti užitečné přečíst si článek Kateřiny Kolářové s vypovídajícím názvem „Homosexuální asociál a jeho zavirované tělo“, reflektující společenské postoje k HIV pozitivním osobám v dobách pozdní normalizace a době těsně porevoluční a dávat je do kontextu s dnešním pohledem.

Při porovnání tohoto článku s judikaturou tuzemských soudů zjišťujeme, že současná soudní praxe se vlastně nadále drží osmdesátkového a devadesátkového úhlu pohledu a není schopna reflektovat skutečnost, že vývoj v oblasti léčby a prevence HIV se posunul vpřed a k tomuto fenoménu je tak třeba přistupovat zcela odlišným způsobem.

Flagrantní z hlediska tvrdosti uloženého trestu je v tomto ohledu nedávný případ HIV pozitivního pana F. Č. z roku 2016, jehož Krajský soud v Brně jako odvolací soud odsoudil k nepodmíněně k 55 měsícům vězení (přičemž plně akceptoval výrok o vině i argumentaci soudu prvního stupně) za to, že měl několikrát pohlavní styk s muži, a to navzdory skutečnosti, že měl při realizaci těchto styků nulovou hladinu. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se pak můžeme dočíst, že „riziko přenosu viru HIV ani za nulové virové nálože nelze vyloučit, což je také celosvětově akceptovatelným stanoviskem“.

Co z toho vyplývá? Podle mého názoru to, že české soudy nejspíš žijí ve zcela jiném světě, kde existují zcela jiná stanoviska zdravotnických organizací. Jinak lze obdobné závěry jen těžko vysvětlit.

Proč to takhle nejde a jak z toho ven

Argumentem pro méně kriminalizující přístup přitom není jen humanizace HIV pozitivních a jejich právo na důstojný a naplněný život. Mnohem zásadnějším, celospolečenským argumentem je zejména příznivý vliv menší kriminalizace HIV pozitivních osob na prevenci šíření HIV. Na tuto skutečnost přitom upozorňují nejen autoři vědeckých publikací, ale i UNAIDS (Společný program OSN pro HIV/AIDS) a samozřejmě i celá řada globálních aktivistických organizací, jako je například HIV Justice.

Z těchto studíí vyplývá, že kriminalizace není účinným prostředkem prevence proto, že vede k zastrašování, nedůvěře HIV pozitivních osob ve zdravotnický systém a je přímo spojena s pozdním testováním a nesdělováním HIV statusu svým sexuálním partnerům, lékařům a dalším osobám.

Pokulhává tak základní účel trestního práva — ochrana společnosti před negativními jevy. Drtivá většina osob se totiž nenakazí od toho, kdo o svém HIV statusu ví, a tudíž může být trestněprávně odpovědný, ale nakazí se spíše od těch, kteří svůj HIV status neznají, tím pádem se neléčí a mají tak obvykle i vyšší, tedy rizikovější virovou hladinu. Stručně řečeno, skutečným rizikem není to, že léčený HIV pozitivní člověk má nechráněný pohlavní styk, ale to, že mnozí neznají svůj HIV status, a jsou tak mnohem pravděpodobněji přenašeči virusu na další osoby.

Trestní právo tedy v tomto ohledu působí nikoli jako prostředek prevence, ale spíše jako prostředek paniky a společenského lynče, kdy odsouzení za šíření HIV infekce jsou obvykle vděčným tématem pro mnohá mainstreamová, zejména bulvární média. Tato média vyvolávají ve společnosti mýty o homosexuálních asociálech, o špinavých prostitutkách a přispívají už k beztak zhrublému, agresivnímu a dezinformacemi zahlcenému společenskému klimatu.

Navrhuji tedy, pojďme se bavit o HIV racionálně, neodsuzujme ty, kteří se tímto virem nakazili, respektujme vědecké autority, šiřme osvětu o chráněném pohlavním styku a uvědomme si, že HIV v žádném případě nesmí být důvodem sociálního vyloučení. Jen tak se lze proti tomuto viru účinně a smysluplně chránit.