Bestia triumphans je „filosofický termín, označující onu demarkační čáru, kde intelligence přestává, a špatné, vzděláním nezušlechtěné síly nad dobrými nejen vítězí, ale daleko je převyšují. Čím nižší svědomí, — tím slepěji zuří neřest, — čím chatrnější vzdělání, — tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel — bestia triumphans“. (Vilém Mrštík: Bestia triumphans, 1897)

Výše uvedený úryvek pochází z eseje psané na obranu historických částí města v dobách pražské asanace. Mrštík v ní popisuje klientelistické zájmy, které udávaly ráz demolice na úkor rad odborníků. Pojem Bestia triumphans se ve veřejných diskusích opakovaně vrací a je možné se na něj odvolat i v případě neutuchajících polemik ohledně zbourání komplexu Transgas na pražských Vinohradech.

Petr Janyška ve svém textu demolici Transgasu podporuje, na což mu nelze upřít právo. Jeho článek ale obsahuje nepřesnosti týkající se jak okolností vzniku budov, tak rozhodnutí o jejich zboření.

K prvnímu bodu jen stručně: nelze argumentovat tím, že si budovy zaslouží demolici za své politické „vyznění“, které nikdy nezastávaly. Ke druhé námitce podrobněji: i kdyby snad Transgas byl onou programově totalitní stavbou, je důležitější zabývat se politickými otázkami dneška. Právě ty nás ohrožují více než jakákoliv „husákovská estetika“, již bychom navíc stěží definovali. Petr Janyška nemá pravdu, tvrdí-li, že o bourání komplexu bylo rozhodnuto demokratickou cestou.

Své by o tom měli vědět bývalí ministři kultury Jiří Besser a Daniel Herman. Konkrétně druhý jmenovaný (spolu s radním Wolfem) navrhl zástupcům Klubu za starou Prahu možnost doslova vyhandlovat záchranu Transgasu za výstavbu podzemních garáží na Václavském náměstí. Tak vyplývá z nedávného rozhovoru Pavla Karouse s Richardem Biegelem.

↗

Proti bourání komplexu budov Transgas několikrát protestovali občané. Foto Alžběta Stančáková

Činy Daniela Hermana tak nebyly vedeny estetickým cítěním, nýbrž touhou po zisku bez ohledu na barbarství prostředků. Toto chování není radno přehlížet. Necháme-li si takové postupy líbit, mohou (a budou) časem padat i další budovy, jedno zda brutalistní, respektive high-tech, či ty z oné „staré krásné zástavby“. Případně může dojít (a už dochází) k jejich necitlivým úpravám.

Návrh Transgasu ve své době posuzovali porotci z řad odborníků. Nestane-li se z prázdné parcely po komplexu jen výhodný prostor pro spekulace, chybí záruka, že původní stavby nahradí hodnotný architektonický počin. Vypisování soutěží, jimž předsedají odborníci, se v dnešní době začíná jevit jako přežitek.

Důsledek takto neodborného postupu nejspíš nevědomky vystihl Petr Janyška tvrzením, že nových a zajímavých stavebních tendencí je v Praze pomálu. Tato situace je ovšem dána podvyživením a podfinancováním kulturního resortu, o němž rozhodují nekompetentní lidé, kteří jsou pro své zájmy ochotni nevratně poškodit architektonický ráz jedinečného města. I proto debaty ohledně zbourání Transgasu neutichly — jeho problematika je totiž více politická než stavba sama.