Znečišťování životního prostředí je tak staré jako lidstvo samo; autoři je podrobněji analyzují až od roku 1700, kdy v důsledku vyspělejších technologií na Západě nebývale nárostlo. Po roce 1830 tu díky rozvoji průmyslu i mezinárodního obchodu růst hospodářství konečně předběhl růst lidské populace a společnost se tak začala vymaňovat z malthusovské pasti. To vedlo k optimismu, k víře ve zlepšení životních podmínek lidí; řešení nepříznivých důsledků industrializace se očekávala od rostoucího počtu inženýrů.

Jenže inženýři se častěji dávali do služeb mocných a vymýšleli jim další nové nebezpečné technologie, takže celková míra znečištění dále narůstala. K ní velice přispělo vyčiňování kůží, získávání kovů z rud, zpracování uhlí, ropy a minerálních olejů, umělé hmoty; mechanizace a chemizace zemědělství otrávila zbytek venkova.

Nesnesitelně páchnoucí řeky a města tonoucí ve smogu i jedovatých průmyslových exhalacích byly v 19. století a části století minulého v tehdejších „vyspělejších zemích“ spíše pravidlem než výjimkou. Soustavněji se lidé i politici začali zajímat o životní prostředí až od 60. let 20. století. A díky následným mnohočetným opatřením vypadají dnešní západní města upraveněji a mají čistší vzduch než před sto lety.

Avšak celkový objem znečištění světa raketově narostl kvůli demografické explozi a zmnohonásobení průmyslové výroby a stále se rozšiřuje. Ani technologie informačního věku nejsou čisté. Mobily a nosiče informací spotřebují kolem 10 procent elektrické energie, několik procent barevných a velkou většinu některých vzácných kovů; tvoří i velkou část odpadů.

Odpady nám přitom unikají: končí totiž v chudých zemích, kde místní politikové za úplatu přijímají z „vyspělých zemí“ nebezpečné látky, které zkracují život místním lidem. Tam dnes platí, co bývalo po mnoho generací běžné na Západě: mnozí jsou svou prací či zařazením vázáni na jedno kontaminované místo, aniž je mohou, byť jen nakrátko, opustit.

Člověk je špatným pánem přírody

Oficiální křesťanská doktrína obdobně jako náboženství asijská nečistotu morálně stigmatizovala. Na rozdíl od nich však schvalovala využívání přírody člověkem: ten je jejím pánem a smí si z ní učinit svůj objekt. Následkem tohoto západního přístupu byla města Evropy a USA znečištěná průmyslovými exhalacemi, uhelným prachem i organickými odpady po dlouhou dobu větší měrou než tehdejší města asijská, ačkoli ta ještě v 18. století překonávala metropole západní nejen v počtu obyvatel.

Sami západní autoři si všímali, že systém kanalizace, hygieny a sběr odpadků, jmenovitě v tehdejším japonském Tokiu či indickém Dillí, byl propracován soustavněji a na vyšší úrovni, tekoucí voda byla čistší, zatímco životní prostředí v Paříži a Londýně a v dalších evropských městech se přinejmenším do roku 1750 neustále zhoršovalo. Ještě dlouho — až do konce 19. století — měla západní města stejnou, ne-li vyšší úmrtnost.

Novinkou 20. století byly světové průmyslové války a velkoplošné ničení krajiny chemickými jedy. Mobilizovaly nejen lidské a materiální síly, ale posílily i vojenskoprůmyslový komplex a jeho sepětí se státem. Teprve tyto války umožnily rozvoj těžkého průmyslu a masovou výrobu otravných plynů a příslušných výrobků (letadla, automobily, tryskové motory) i používání dříve vzácných či exotických materiálů jako hliník.

Štěpení uranu se zprvu zkoumalo v laboratořích, a teprve 2. světová válka umožnila a podnítila jeho praktické užití: tedy vývoj, použití a i po něm nekonečné série zkoušek atomových bomb, které nadlouho ničily rozsáhlé oblasti planety. Průmyslová odvětví v té formě, jak je známe, vděčí za svou podobu válečným konfliktům: bez nich by se nedaly shromáždit tak obrovské prostředky na příslušnou vědu a výzkum.

Pro nové válečné magnáty a jejich továrny pak museli vládní činitelé nacházet jiná uplatnění i v době míru: Hliník se stal surovinou pro výrobu nádobí, balení potravin a nápojových plechovek, čpavek a nitrát začal ve velkém zamořovat zemědělskou krajinu, chlór nacházel užití ve zdravotnictví, bojové plyny a DDT se začaly užívat proti hmyzu.

Místní samosprávy občas dokázaly znečišťování omezit. Řešení důsledků výroby a zamoření životního prostředí však nikdy nestálo na prvním místě. I opatření proti zdravotně závadné výrobě, v míru alespoň akcentovaná, brala během válek zcela za své.

„Veřejný zájem“ coby nepřítel života

Na škodlivé účinky průmyslových provozů se však postupně přicházelo a první zákon na světě zaměřený na regulaci znečištění spatřil světlo světa roku 1810 ve Francii. Liberálnější země se ovšem ve srovnání s autoritářštějšími režimy v péči o čistotu prostředí zrovna nevyznamenaly. Autoři, byť mají nedostatek informací o bývalém Sovětském svazu, však upozorňují na tamní velmi zhoubné ekologické katastrofy.

Přehrady, velká díla i gigantické stavby i dnes různé režimy podporují, přestože vyhánějí miliony lidí z domovů, ničí jejich životy i obrovské plochy orné půdy a přírody, působí ekologické katastrofy. Pro silné vůdce a diktátory jsou však výhodné, neboť umenšují váhu občana. Posílily moc sovětského tyrana Stalina, ale i amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta (1933—1945), který jejich prostřednictvím řešil nejen světovou hospodářskou krizi a válku.

O umístění jedovatých provozů zpravidla rozhodují ti, kteří mohou bydlet v čistším prostředí jinde, a umisťují je naopak tam, kde žijí chudí a bezmocní lidé. Na nejmenší odpor narážejí znečišťovatelé paradoxně u těch, kteří jsou na zaměstnavateli zcela závislí a nemohou se odstěhovat mimo znečištěné oblasti.

A tak dodnes státy a firmy umisťují některé nebezpečné a znečišťující provozy do neobydlených oblastí a hned k nim stavějí tovární města, aby si jejich zaměstnanci v případě konfliktu nemohli najít jinou práci. „Veřejným zájmem“ přitom nerozumějí zájmy místních obyvatel, natož přírody, nýbrž jen zvyšování výroby.

Dravci v kalných vodách

Již v 19. století si průmyslníci a společnosti začínají stavět jedovaté provozy stranou velkých měst. Továrny opatřují stále vyššími komíny, aby se exhalace rozptýlily. Odpady již vypouštějí do řek a později, když řeky nestačí, do moře, o němž se předpokládá, že je tak velké, že se tam všechny ztratí.

Neztratily. Již před polovinou 19. století dosáhla kupříkladu vrstva odpadu z výroby mýdla při pobřeží jihofrancouzského Marseille takové mocnosti, že do přístavu města nemohly proplouvat lodě. Trasa se následovně musela hloubit a odpady odvážet dál, na širé moře.

Mocné korporace a monopoly, které často získávají moc následkem válek, si pak i v době míru vynucují taková politická a administrativní opatření, aby lidi vykořenily a nastavily pravidla tak, aby i těm, kteří by rádi žili skromně a postaru, nezbývalo než vydávat co nejvíc vlastních prostředků za to, co by si sami svobodnou volbou nevybrali.

Korporace provádějí záměrné inovace, aby zákazník již nakoupené zboží nemohl dlouho využívat, ale byl neustále nucen nakupovat novinky. Tak firma DuPont záměrně zhoršila kvalitu svého původně trvanlivého nylonového vlákna, aby svým výrobkum zkrátila životnost. Obdobně americký kartel Phoebus v roce 1924 zkrátil životnost všech svých žárovek z 2500 na 1000 hodin.

Automobilová lobby ve Francii a v USA již od 20. let 20. století likvidovala tehdejší rychlou a téměř každému dostupnou síť tramvajových tratí. V roce 1935 Kongres USA zakázal výrobcům elektřiny vlastnit tramvajové sítě, aby mohla firma General Motors za pouhé dva roky na Manhattanu vykoupit a zrušit 150 km tramvajových tratí a posléze zlikvidovat tramvajovou dopravu v dalších 45 městech USA.

Co naplat, že byla tato společnost ve spojení se Standard Oil a Firestone Tire posléze označena federální porotou za viníka. Vyhrála na celé čáře. Tramvaje na většině oněch míst nejezdí dodnes, lidé tráví na cestách do práce ve smogu a dopravních zácpách více času než dříve a nevzhledné dálnice již těžko kdo odstraní.

Dříve se výrobci při ospravedlňování kontaminace oháněli nezbytností produkce pro přežití společnosti. Dnešní firmy již potřebu čistého životního prostředí uznávají v teorii. V praxi se však často snaží zdiskreditovat vědce a výzkumníky, zpochybňují jejich práci, produkují záplavu falešných materiálů a zatemňují podstatu i jednoduchých problémů.

Se svými ohromnými mediálními možnostmi a prostředky si nalézají nové metody, jak odvracet kritiku, jak znevěrohodnit či zesměšnit ekologické aktivisty a veřejnost přimět k rezignaci. Znečišťovatelům nahrává i rozdrobenost vědních oborů, na což již dlouho upozorňuje i indická aktivistka Vandana Shiva: specialisté nabízejí řešení v úzkém rámci svého oboru, aniž by odpovídali za jeho neblahé ekologické, sociální a politické důsledky.

Zablokované myšlení

Politické elity, vědci, podnikatelé i průmyslníci stále sázejí na důvěru v trh, důmysl, ekotechnologické výdobytky, na inženýrství. Předkládají zlepšovací návrhy a inovace, které mají znečištění vyvážit. Usilují prý o minimální znečištění, jako by znečišťování planety, byť ve snesitelné a „nevyhnutelné“ míře, bylo nutné pro přežití lidstva.

Naši autoři namítají, že pouhá technická vylepšování odvádějí pozornost od promýšlení společensko-politických forem a způsobů života, které by umožňovaly svět zcela čistý. Vytěsňují tak jiná hnutí, která chtějí podřídit hospodářství ekologickému rytmu planety a pro něž není životní prostředí a znečištění podružným, nýbrž ústředním problémem.

Autoři navrhují důkladnější přezkoumání stávající struktury výroby a spotřeby, třeba po vzoru sdružení negaWatt. To nabízí cestu ke stoprocentně obnovitelné energii do roku 2050. Dějiny přece nejsou nevyhnutelným procesem. Je třeba usilovat o střídmější způsob života, o spravedlivější a méně jedovatý svět s větší měrou sociální rovnosti.

Konkrétně v této zemi mají držitelé moci i strážci duchovna také své způsoby, jak se bránit alternativám: varují před komunismem, jako by svobodu nekompromitovalo spíše stávající nepostihování nekalých praktik firem. Odmítají neevropské myšlení, jako by moderní totalitní systémy neměly své myšlenkové kořeny právě v Evropě. A návrhy ochránců přírody odbývají slovy typu „to bychom se museli vrátit do jeskyní“.

Primitivní přístupy, které berou v úvahu jen dvě alternativy, z nichž jedna je předem naformulována jako nepřijatelná, však zpochybňují nejen novější francouzští filosofové. Již starým myslitelům mahájánového a čchanového buddhismu bylo jasné, že takovýto „dualismus“ nejenže nepřipouští a odmítá důkladnější analýzu, nýbrž mrzačí i samy myšlenkové a duchovní schopnosti lidí.

Jarrige a Le Roux žasnou nad tím, jak — vzhledem míře poničení naší planety — je slabý mezinárodní odpor proti jejím znečišťovatelům. K jejich úžasu se dá připojit silný argument: Pokud se již tak velká část lidí vymanila z materiální nouze, avšak nevratné ekologické a klimatické změny jsou zřejmé téměř všude, a znečištění životního prostředí je dnes dokonce obecně považováno za statisticky nejčastější příčinu předčasných úmrtí, pak se za dosavadní stav mají co zodpovídat spíše zastánci dosavadního směřování.

François Jarrige, Thomas Le Roux - La contamination du monde: Une histoire des pollutions à l'âge industriel, Éditions du Seuil, Paris, 2017, 480 s.