Filipínský prezident Rodrigo Duterte (*1945) byl sice demokraticky zvolen za Filipínskou demokratickou stranu — Lidovou moc, ale připodobnil se výslovně k Adolfu Hitlerovi a je málo platné, že to pak zamlžil. Posunul po svém zvolení před dvěma lety filipínskou politiku od tradiční prozápadní orientace směrem k nadstandardním kontaktům s Čínou. Učí se od Čínské lidové republiky, jak stabilizovat společnost?

Duterteho tématem je boj proti drogové kriminalitě, která je v této ostrovní zemi na jih od Japonska vážným problémem. Zásahy proti drogovým dealerům, pašerákům drog, ale také jejich uživatelům tam nemají jen oficiální charakter. Projevuje se politika neoficiálního násilného potlačování drogové scény mimo rámec daný demokratickými zákony. Duterte nijak zvlášť netají, že tito podezřelí si zaslouží smrt.

Když se spustí apokalyptický boj proti zlu, skutečnému nebo domnělému, a zapomene se na mezinárodně uznaný princip presumpce neviny, znamená to, že v dané společnosti dala její reprezentace přednost hodnotám přežití před hodnotami sebevyjádření. Zahrnuje to třeba preferenci tradiční rodiny před právem každého jednotlivce na rozvoj vlastních možností a jejich volný projev. Mimo jiné tato orientace znamená, že přednost dostává bezpečnost před svobodou.

Velkorysé a odvážné uznání svobody na prvním místě si, jak se zdá, zatím mohly naplno dovolit spíše bohaté země. Ani ty jistě nepodceňují bezpečí, tedy ochranu života, ale vědí, že také musí být proč žít. Chudé země, a k nim Filipíny nepochybně patří, respektive jejich současný vůdce, nejsou ochotny respektovat lidskou důstojnost zločinců. Možná by je to při jejich ekonomické a sociální situaci stálo více úsilí než třeba nás, obyvatele západní a střední Evropy.

My patříme, se všemi sociálními problémy, k nejbohatší desetině lidstva a pro nemalou část naší politické reprezentace je, jak se zdá, čím dál tím víc svoboda jen slavnostním slůvkem pro sváteční projevy, kdežto bezpečí před skutečnými a často fiktivními nepřáteli je pro ně daleko důležitější. Vědí, že to velká část voličů očekává, a podle toho se chovají. Volání po razantním trestání bez „zbytečných průtahů“ však naštěstí zatím nevede k bezprávnému vyřizování účtů.

Od Duterteho zvolení do funkce v červnu 2016 bylo zabito již nejméně 4500 lidí spojovaných s drogami. Demokratické složky filipínského politického spektra jsou samozřejmě pro potlačování byznysu spojeného s užíváním návykových látek. Zdůrazňují však, že se to má dít v právním rámci, se zachováním presumpce neviny.

Do konfliktu se zapojila rovněž římskokatolická církev, která v této jediné převážně křesťanské asijské zemi (nepočítáme-li Rusko) má na své straně zhruba 80 procent obyvatel. Tamní biskupové vyzvali státní moc k dodržování zákonů. Duterte proti nim nediplomaticky ostře vystoupil, a dokonce vyzval (jak později vysvětlil, žertem) k jejich zabíjení.

Římská církev v různých regionech, pokud by se držela křesťanské sociální etiky výslovně kritické vůči kapitalismu a pokud by respektovala lidská práva alespoň ve smyslu encykliky papeže Jana XXIII. Pacem in terris (1963), může být v narušené demokracii nebo v diktátorských režimech nepohodlná. Využívá se proti ní historických argumentů, například že občanské svobody a lidská práva u příležitosti revolucí 18. století (se stejnou neomylností) striktně odmítala.

Tento gigantický centralizovaný náboženský útvar není v roli obhájce lidských práv příliš věrohodný. Jeho organizační struktura je absolutistická, ne-li totalitní. Vedení má absolutní moc, nikomu neodpovědnou, nikým nekontrolovanou. Papeže volí předchozími papeži jmenovaní volitelé. Lokálně tato církev podporuje konzervativní, autoritativní vlády a režimy. Je ve světě spíše garantem hodnot přežití. Pro svobodný rozvoj jednotlivce mnoho pochopení nemá.

Zvlášť na Filipínách byla římská církev pokládána za oporu koloniální nadvlády nad touto zemí a v souvislosti s hnutím, které vedlo ke vzniku první nezávislé filipínské republiky na začátku 20. století, došlo i k revoluci v tamní převládající církvi a ustavila se nezávislá filipínská církev katolického typu.

Ta je druhým největším náboženským útvarem země. Má tradiční liturgii, biskupské uspořádání, avšak s prvky demokracie. Opustila pokryteckou partnerskou etiku a respektuje různé podoby soužití. Je dnes spřízněna s církvemi starokatolickými (které navzdory svému názvu nejsou konzervativní, ale spíše alternativně katolické) a s anglikánským společenstvím. Je to, řekněme, liberálnější katolická tradice. Liberálnější vnitrocírkevně i ve svém vlivu na sekulární společnost. Údaje o zastoupení této církve v populaci se liší, ale některé uvádí k 7 procentům.

Nemáme-li argumenty, které by svědčily o opaku, můžeme věřit upřímnosti filipínských biskupů římské církve. Jejich zápas o dodržování práva, jejich obrana životů hypotetických pachatelů drogových zločinů může být považována za upřímně míněnou. I když stanoviska náboženské instituce, již reprezentují, jsou leckdy z občanského hlediska problematická, biskupové jako občané v tomto případě jednají křesťansky a humánně. Zaslouží si mezinárodní solidaritu proti bezmála diktátorskému prezidentovi.

Filipínští biskupové koneckonců mají z čeho čerpat. Humanismus umožňující posléze uznat základní práva a svobody byl poprvé formulován právě v prostředí jejich církve. Renesanční křesťanští hermetici, a mezi nimi zvlášť Florenťan Giovanni Pico della Mirandola, se dobrali uznání důstojnosti člověka.

Pico zemřel v mladém věku násilnou smrtí předtím, než se měl dostavit do Říma, kde měl obhajovat své názory proti nařčení z bludu. Jeho církev na něj decentně zapomíná. Právě z biblických a antických kořenů evropské kultury spojených v křesťanství však humanismus vyrostl a je chvályhodné, když i dnešní církevní činitelé o tom vědí a počítají s tím. Na Filipínách a bohdá i v České republice.