Rodrigo Duterte je prototyp siláckého machistického lídra, který ze spojení drsných metod a nepřijatelného vyjadřování vytvořil svou poznávací značku. Označil mimo jiné bývalého amerického prezidenta Baracka Obamu za „zkurvysyna“, dokonce se neváhal — a to je u představitele jedné z nejkatoličtějších zemí světa skutečně pozoruhodné — opřít i do samotného křesťanského Boha, kterého kvůli prvotnímu hříchu označil za hlupáka (estúpido), katolické biskupy pak počastoval stejně jako Obamu (hijos de puta).

Jeho nejskandálnější výrok se týkal kampaně proti zločinu spojenému s drogami, namísto překupníků a narkobaronů si ale Duterte vzal na mušku všechny drogově závislé. „Když Německo mělo Hitlera, Filipíny by měly...“ (významná pauza a ukázání na sebe sama) … Hitler vyvraždil tři miliony Židů... Máme tu tři miliony drogově závislých. Byl bych rád, kdybych je mohl vyvraždit.“

↗

Duterteho návštěva v Izraeli je v podstatě výměnným obchodem — podpora Izraele v OSN za prodej moderních Izraelských zbraní na Filipíny. Foto Haaretz

Těžko uvěřitelný výrok pronesl filipínský prezident před necelými dvěma roky. Duterte citoval své kritiky, podle nichž je „Hitlerovým bratrancem“, a takové přirovnání mu — aspoň před dvěma lety — příliš nevadilo, ba právě naopak. Pochopitelně následovala vlna kritiky od židovských a lidskoprávních organizací, ale třeba také od německé vlády.

Ještě silnější kritiku vyvolává sama protidrogová kampaň filipínského lídra, která má na svědomí mnoho tisíc životů, pravděpodobně z velké části nevinných. Mimořádně násilnou kampaň provází zastrašování i věznění obhájců lidských práv. Duterteho válka proti drogám všemi prostředky má zřejmě na svědomí i rychlejší šíření viru HIV.

Také ovšem postavila Filipíny pod současným vedením do role státu mohutně kritizovaného za porušování lidských práv, zejména ze strany OSN. To jen potvrdil osobní Duterteho konflikt se zvláštní zpravodajkou OSN Agnes Callamardovou, podbarvený zřejmě machismem filipínského prezidenta, který by nejraději zpravodajce „nafackoval“.  Podle komisaře OSN pro lidská práva by se Duterte měl nechat vyšetřit psychiatrem.

Je tedy celkem pochopitelné, že mezi Filipínami a Izraelem je dnes jistý druh spojenectví daný tím, že obě země (nebo přinejmenším jejich vedení) se považují za otloukánky, na něž OSN nespravedlivě klade přísnější metr než na jiné. Příhodná situace pro navázání vřelejších, a především prakticky založených vztahů.

V kostce řečeno, Duterteho návštěva je výměnným obchodem — podpora Izraele v OSN (Filipíny jako jedna z poměrně malé skupiny zemí nepodpořily rezoluci OSN kritizující přesun americké ambasády do Jeruzaléma) za prodej moderních izraelských zbraní na Filipíny. Jak filipínský prezident také zmínil, k dodávce izraelských zbraní už ostatně došlo, v loňském roce při konfliktu vládních sil s militanty Islámského státu. Jistou roli hraje také uvažovaná účast izraelské ropné společnosti na těžbě na Filipínách.

Dva roky starý výrok o holocaustu vzhledem k takto strategickým záležitostem nemohl hrát žádnou vážnější roli, nezmínili ho premiér Netanjahu ani prezident Rivlin při společné návštěvě památníku Jad Vašem. Kritika tak přišla převážně z řad opozice, například Cipi Livniová označila Duterteho za velice problematického člověka. 

Zajímavé je, že Duterteho první manželka Elizabeth Zimmermannová byla dcera židovského uprchlíka z Německa. Během své izraelské návštěvy představil Duterte premiéru Netanjahuovi její dceru Saru, dnešní starostku významného města Davao. Jako by tak symbolicky chtěl vyjádřit, že těžko může být skutečným antisemitou, ať už kdy řekl cokoli.

Další nepřijatelný výrok si Duterte připsal těsně před odletem do Izraele a při své návštěvě se k němu vrátil — dokud budou krásné ženy, pronesl, budou také znásilnění. Početným ženským obětem sexuálního násilí na Filipínách i jinde na světě ovšem tento žert příliš vtipný nepřišel.

Celkově vzato je návštěva filipínského prezidenta v Izraeli, jakkoli mediálně vděčná a výrazná, jen jedním v řadě případů dokládajících změnu izraelské zahraniční politiky. Ta se za vlády pravicové až krajně pravicové vlády přiklání k podobně zaměřeným zahraničním partnerům (Orbánovo Maďarsko, Indie nacionalistického premiéra Módího, samozřejmě dnešní Trumpova americká administrativa, ale i Putinovo Rusko) a naopak pro ni přestává být tak důležitý odpor k tradičnímu antisemitismu, jehož roli převzal „nový antisemitismus“ ve smyslu jakékoli kritiky izraelské politiky.