„Já ve vládní projekt věřím,“ prohlásil Jan Hamáček po několikahodinovém jednání sociálně demokratických špiček, které se rozhodovaly, zda se má strana připojit ke snahám opozice a vyslovit nedůvěru vládě Andreje Babiše, nebo v ní nadále setrvat a předstírat, že se jí nejnovější kauzy všemi utlačovaného chudáka miliardáře vůbec nedotýkají.

Sociální demokraté si — jak bylo možné očekávat — zvolili druhou z možností. Usnesli se, že Babišovy problémy vládu zatěžují. Že za nejlepší řešení politické krize považují pokračování stávajícího kabinetu s jiným premiérem. Ale že pana velkopodnikatele k rezignaci vyzývat nechtějí, neboť vědí, že na postu lpí a ustupovat nehodlá.

Vedení strany se dále shodlo, že k dnešnímu koaličnímu kabinetu s ohledem na rozložení sil v Poslanecké sněmovně neexistuje alternativa. „Opozice nemá žádný plán,“ vysvětloval Hamáček s tím, že pád vlády by přinesl ústavní krizi, případně zformování nové, jež by se opřela o hlasy národovecké KSČM a xenofobní SPD, což rozhodně není v zájmu občanů České republiky, o které jde sociální demokracii především.

„Do vlády jsme se po vnitrostranickém referendu rozhodli jít proto, abychom prosazovali náš program. A to se nám daří,“ zdůvodňoval dále rozhodnutí sociálních demokratů hrát vytrvale roli fíkového listu politické divizi Agrofertu stranický předseda. Poukazoval přitom na nedávné zrušení karenční doby nebo zvýšení minimální mzdy.

↗

Argumenty, které pro setrvání ve vládě Hamáček snesl, ovšem nejenže těžko obstojí, ale v jistých ohledech mohou dokonce vzbudit i pobavený úsměv. Vždyť je přece — řečeno mírně — směšné deklarovat víru ve stávající koalici a zároveň jedním dechem dodávat, že ji sociálně demokratičtí poslanci ve Sněmovně při hlasování o nedůvěře nepodpoří.

Hamáček zřejmě vycítil, že by strana neměla zůstat součástí kabinetu bez dalšího, že by se proti Babišovi měla vymezit, a proto vynašel řešení hodné královny Koloběžky. Na rozdíl od ní však přechytračil leda sám sebe. Ve snaze vyhnout se odpovědnosti s přehledem splnil kvalifikační kritéria pro nadcházející paralympiádu v oportunismu, na které není bez šance na medaili.

Zpátky však k oněm argumentům, jež holport s miliardářem v očích sociálních demokratů bezezbytku ospravedlňují. Opravdu se straně daří ve vládě prosazovat vlastní politický program? Sněmovna skutečně podpořila návrh na obnovení proplácení prvních dnů nemocenské, další úspěchy jsou ale v nedohlednu.

Je třeba připomenout, že Hamáčkem zmíněný růst minimální mzdy odpovídá více představám politického hnutí ANO než původním požadavkům sociální demokracie. A stejně tomu ostatně bylo i v případě nedávno schváleného zvýšení platů zaměstnanců veřejného sektoru.

Tolik potřebný zákon o sociálním bydlení Babiš označuje za nepotřebný a nezdá se pravděpodobné, že jej vláda vůbec připraví, natožpak aby byl schválen. U ledu se ocitlo i zálohované výživné a naposledy kabinet zamítl i návrh, jež měl přispět k regulaci exekutorů. Sociální demokraté k tomu mlčí a raději svému koaličnímu partnerovi pomáhají rozbíjet zákon o státní službě, který v minulém volebním období prosadili.

Zcela neopodstatněná je i Hamáčkova představa, že sociální demokracie setrváním ve vládě brání nástupu okamurovců a komunistů k moci. Se svými patnácti poslanci není s to zabránit vůbec ničemu. Bude-li se chtít politické hnutí ANO chtít opřít o národovce a xenofoby, může tak bez obtíží učinit.

Strany si spolupráci ostatně v prvních povolebních měsících již vyzkoušely. Popírač romského holocaustu Tomio Okamura v pozici místopředsedy Sněmovny, bojovník proti mikrovlnkám a iluminátům Radek Koten v čele bezpečnostního výboru nebo noví obskurní členové mediálních rad jsou její výmluvnou připomínkou.

Rozhodnutí sociální demokracie zůstat ve vládě je proto třeba číst jako výraz krize politické imaginace a faktického rozpadu jejích struktur. Strana se opoziční role bojí a nelze se jí divit. Její poslanci mnoho nepracují a ve Sněmovně se příliš nezdržují. Členská základna je demoralizovaná, její početní stav upadá a Lidový dům zůstává prázdný.

Ona krize spočívá mimo jiné v tom, že zatímco se ostatní politické strany snaží s občany soucítit a tematizovat jejich problémy, sociální demokracie žádá soucit a pochopení vlastních problémů od občanů. Stěžuje si, že chce — z nedostatku jiných nápadů — vládnout, ale pořád ji ve vládnutí něco ruší. Samá politika a roztodivné kauzy jí otravují život. Nestojí o to, aby se neustále někdo vyptával, co si myslí, proč nebo co dělá. Naději — protože vládnutí se bez politiky neobejde - skýtá pád do bezvýznamnosti, pak jí všichni dají pokoj.