Co Čech, to psychiatr. Jsme normální?
Barbora AntonováK lidem s duševními nemocemi veřejnost stále přistupuje nepoučeně, s předsudky a obavami — a s neochvějnou jistotou, že máme právo na základě vlastních pocitů nebo útržkovitých zkušeností hodnotit duševní zdraví ostatních lidí.
Otec (shodou nešťastných okolností také premiér, tedy osoba veřejně činná, ovlivňující do velké míry názory obyvatel) veřejně označí svoje potomky za duševně nemocné, sdělí i jejich diagnózu. To je samozřejmě v rozporu nejen s představou o odpovědném otcovství, ale narušuje to i zákonná práva pacientů, respektive občanů. Diagnózu, ať už skutečnou, nebo pouze domnělou, navíc použije jako důkaz jejich nesvéprávnosti, neschopnosti vyjadřovat se k závažným skutečnostem ovlivňujícím jejich život.
Pokud vás tohle nepohoršilo, představte si, že někdo zpochybní vaši občanskou či pracovní způsobilost například tím, že veřejně oznámí, že máte chlamydie nebo diabetes. Ne, není to jiný případ než schizofrenie, i chlamydie a cukrovka můžou způsobit stavy, kdy jste úplně na dně a skoro nemůžete fungovat; samozřejmě se ale předpokládá, že léčbou se dostanete zase do „normální“ kondice — a úplně stejně je to u naprosté většiny duševních nemocí.
Česká média se kupodivu nepozastavila nad zhůvěřilostí premiérova sdělení, ale začala pilně rozebírat, zda dotyčný potomek chorobou skutečně trpí, jaké má jeho nemoc projevy a důsledky, co při této nemoci pacient smí či nesmí dělat (kupovat nemovitost?). To vše na základě několika záběrů na videu.