Otec (shodou nešťastných okolností také premiér, tedy osoba veřejně činná, ovlivňující do velké míry názory obyvatel) veřejně označí svoje potomky za duševně nemocné, sdělí i jejich diagnózu. To je samozřejmě v rozporu nejen s představou o odpovědném otcovství, ale narušuje to i zákonná práva pacientů, respektive občanů. Diagnózu, ať už skutečnou, nebo pouze domnělou, navíc použije jako důkaz jejich nesvéprávnosti, neschopnosti vyjadřovat se k závažným skutečnostem ovlivňujícím jejich život.

Pokud vás tohle nepohoršilo, představte si, že někdo zpochybní vaši občanskou či pracovní způsobilost například tím, že veřejně oznámí, že máte chlamydie nebo diabetes. Ne, není to jiný případ než schizofrenie, i chlamydie a cukrovka můžou způsobit stavy, kdy jste úplně na dně a skoro nemůžete fungovat; samozřejmě se ale předpokládá, že léčbou se dostanete zase do „normální“ kondice — a úplně stejně je to u naprosté většiny duševních nemocí.

Česká média se kupodivu nepozastavila nad zhůvěřilostí premiérova sdělení, ale začala pilně rozebírat, zda dotyčný potomek chorobou skutečně trpí, jaké má jeho nemoc projevy a důsledky, co při této nemoci pacient smí či nesmí dělat (kupovat nemovitost?). To vše na základě několika záběrů na videu.

Znovu — představte si, že docházíte na chemoterapii a konzilium novinářů bude rozhodovat o tom, jestli, kdy a v jakém rozsahu můžete vykonávat svou práci nebo zacházet se svými penězi. A k tomu proběhne neformální občanské referendum, ze kterého vyplyne, že buď pracujete, a pak máte právo nakládat se svým bankovním účtem, nebo jste v posteli, a k účtu tudíž máte mít zakázaný přístup.

Všechna tato nekompromisní vyjádření hladce navazují na slova člověka, který používá nálepku duševní nemoci jako krytí vlastních nekalostí. Následná obrana (možná zdravého, možná nemocného, to nikdo z nás neví a vlastně by ani vědět neměl) syna, který se snaží obhájit své právo být vnímán ne jako diagnóza, ale prostě jako člověk, je pak už jen dalším materiálem pro mediální i veřejné spekulace.

V posledních desetiletích probíhají intenzivní pokusy o destigmatizaci psychicky nemocných pacientů. Lékaři, sociální pracovníci, ošetřovatelé, pečovatelé, psychologové se snaží dosáhnout toho, aby lidé s duševní nemocí nebyli vystaveni diskriminaci, aby se dostali k účinné léčbě, aby si udrželi co nejvyšší kvalitu života, včetně práce a bydlení.

Opatrně započatá reforma psychiatrické péče měla léčbu duševně nemocných vymanit z modelu 19. století a nabídnout pacientům systém medicínských, psychologických, sociálních, duchovních a dalších opor, které mu umožní zůstat co nejdéle ve svém vlastním prostředí, systém péče, která by zahrnula i jiné než jen ryze zdravotní aspekty nemoci, systém péče, jejíž těžiště by se z institucí, tedy nemocnic a ústavů, přesunulo tam, kde má nejlepší výsledky — do rodin, do komunit.

Jak je vidět na současném dění, neobejde se reforma bez masivní osvětové činnosti, v první řadě mezi novináři. Přestože narůstá počet lidí, u nichž je diagnostikováno nějaké psychické onemocnění, a je tedy pravděpodobné, že člověk s bipolární afektivní poruchou, schizofrenií nebo depresí se vyskytuje i v našem blízkém okolí, média (a bohužel nejen ta bulvární) velmi často prezentují duševně nemocné jako nebezpečné blázny, kteří představují riziko pro společnost, nenesou odpovědnost za svoje jednání a měli by být pod neustálým dozorem.

S diskriminací kvůli zdravotnímu stavu se u nás potýká hanebně vysoké procento obyvatel — stačí se podívat na debaty o inkluzi. Stigma duševní nemoci je pak obzvlášť tíživé, tabu se prolamují jen velmi pozvolna. Když už se jednou za čas objeví statečná osobnost, která je ochotná, a hlavně schopná mluvit o své nemoci střízlivě a srozumitelně jako o nepříjemné, ale řešitelné okolnosti svého života, překryje ji vzápětí daleko atraktivnější příběh zahrnující agresi (nejčastěji vůči sobě, tedy sebevraždu), pobyt v psychiatrickém zařízení („museli ji umístit do ústavu!“), excentrické chování. Bez výrazů jako šok, tragédie, utrpení, zděšení… se tato vyprávění neobejdou.

I kdybychom nechali stranou společenskou odpovědnost, která je ve vyspělých zemích samozřejmá, měli bychom si uvědomit, že netečností ke stigmatizaci duševně nemocných, včetně stigmatizace mediální, znecitlivujeme veřejný prostor, který je prostorem i našich vlastních životů. Pokaždé, když uvidíme titulek obsahující podiv nad tím, jak si mohl premiérův syn koupit dům, když byl přece psychicky nemocný, pokaždé, když někdo přisoudí člověku diagnózu po pár minutách videa, když hodnotí zdravotní stav člověka na základě svého „přesvědčení“, mělo by nám zatrnout.

Pokaždé, když politik pronese nějakou nehoráznost (třeba že u bezdomovců je vyšší procento sebevražd, a proto jim obec nemůže přidělit byt vedle běžných nájemníků), měli bychom se velmi hlasitě ozvat. A pokaždé, když zjistíme, jak je lákavé poměřovat chování a osobnost člověka pouze prostřednictvím jeho diagnózy, měli bychom tomuto svodu odolat.

A s každým spolknutým lexaurinem, s každým práškem na spaní nebo panákem na rozpuštění úzkosti bychom si měli připomínat, že pokud se náš přístup k duševním nemocem radikálně nezmění, za toho „podezřelého blázna“ může být zítra kdokoli z nás.