Trumpovská rétorika ve volbách zdaleka neprohrála
Kryštof KozákI když je zisk Sněmovny reprezentantů pro demokraty úspěchem, zvlášť v situaci, kdy kandidovali v geograficky znevýhodněných regionech, stejně je nakonec největším vítězem voleb opět „The Donald“. Proč?
Zdá se, že Donaldu Trumpovi se za dobu svého působení podařilo ve Spojených státech legitimizovat svůj politický styl a diskurs. Zisky republikánů v Senátu, kde se volí na území celého státu podobně jako ve volbě prezidentské, ukazují, že republikáni Trumpova ražení jsou schopni odolávat i velmi dobře financovaným kampaním demokratů.
Tyto volby měly potenciál ukázat, že vyhrocená a demagogická protiimigrační rétorika i politika, která otevřeně koketuje s rasismem, není ve 21. století přijatelná a že by rozhodně neměla stačit na výrazné volební úspěchy. K tomu je třeba přidat ještě všechny další polopravdy, lži a mlžení, kterých se Donald Trump za svého prezidentství již dopustil.
Opak je však pravdou. Zdá se, že i do budoucna bude podobná rétorika na obhájení republikánských pozic pohodlně stačit, zvláště když se opepří militantní rétorikou vůči zahraničním vládám. Křesla v Kongresu si často udrželi právě čistí a loajální příznivci prezidenta, z Washingtonu se naopak často pakují ti republikáni, kteří byli vůči prezidentovi zdrženliví.
Je dobré být připraven na dva poměrně reálné scénáře. Za prvé, Trump začne vládnout formou exekutivních příkazů. Bohužel se to naučil od Obamy, který vzhledem k republikány kontrolovanému Kongresu neměl žádnou jinou možnost, jak prosazovat svoji politiku. Za pomoci exekutivních příkazů lze podniknout řadu věcí, zejména v oblasti policie a bezpečnosti nebo v problematice přístupu k internetu.
Exekutivní příkazy je možné napadat u soudů a bude to nakonec republikány nepřímo kontrolovaný Nejvyšší soud, který určí hranice exekutivního příkazu. Brett Kavanaugh je známým zastáncem vysokých privilegií a imunit pro exekutivní moc. Spory, které exekutivní příkazy vyvolají, ovlivní kampaň za znovuzvolení Donalda Trumpa, která právě začala a která pro něj zatím vypadá velmi dobře. Zřejmě nebude mít ani žádného vážného republikánského vyzyvatele.
Za druhé, protože s Kongresem budou pouze nepříjemné problémy, obrátí Donald Trump svoji pozornost k zahraničí, aby si od útoků demokratů příjemně odpočinul a získal snadné politické body za svůj tvrdý postoj jak k soupeřům, tak ke spojencům. Zatím to vypadá, že s Ruskem se konfrontace nevystupňuje, což není dobrá zpráva pro všechny v českých zemích, kdo spoléhají na Američany při omezování ruského vlivu.
Rozhodně však nelze čekat žádné další, byť sebemenší ústupky Rusku, které by vypadaly jako výraz slabosti. Svými tvrdými a konfrontačními postoji Trump vyvolá zvýšené mezinárodní napětí, které může eskalovat k válečnému konfliktu. Malá lokální válka by bohužel Trumpově popularitě v USA spíše pomohla než uškodila. Konflikt většího rozsahu s nasazením amerických vojsk si doufejme zatím nepřeje ani Donald Trump, nicméně jeho zoufalství ohledně celé řady vyšetřování sněmovních komisí bude postupně stoupat a jeho psychika je bohužel dost impulzivní a nepředvídatelná.
Jedna z nejdůležitějších otázek pro nadcházející dva roky bude, jak dopadne osudové setkání Donalda Trumpa s novým mexickým levicově-populistickým prezidentem Andrésem Manuelem Lopézem Obradorem. Oba muži mají podobný temperament a oba promlouvají k voličům znechuceným současným stavem politiky a obávajícím se o svou budoucnost.
Útoky Donalda Trumpa vůči Mexiku a Mexičanům jsou tak zlé, že jeho popularita v Mexiku je extrémně nízká. Naplňuje nejhorší stereotypy, které si Mexičané o Američanech dlouhodobě vytvářeli — obraz arogantního, násilnického, velkohubého, podivně-zbohatlého, krutého, výsměšného gringa. Jakákoliv dohoda tedy bude muset být velmi delikátní, neboť López Obrador potřebuje jasně ukázat, že se Trumpa a jeho ponižujících komentářů a politik nebojí a je ochoten jim se ctí čelit.
O čem se nemluví a nejspíš ani nebude: udržitelný rozvoj, čistá energie, kvalita života ve městech i na venkově, příčiny migrace, reforma práva na azyl či reforma školství pro 21. století. Tato témata se nevejdou do 140 efektních znaků, jsou příliš komplikovaná, „nudná“. V tom je Trumpovo velké vítězství: dokáže svoje témata nastolovat a „uhrát“ na ně minimálně polovinu voličů.
Proti tomu však stojí Alexandria Ocasiová-Cortezová, která je sympatickou jiskrou naděje pro pokrokové demokraty. Její témata, za kterými se rýsují konkrétní životní zkušenosti současných běžných pracujících Američanů i zkušenosti členů etnických menšin, jsou pro Spojené státy možná i důležitější než ta Trumpova.
Mediální pozornost se snad díky její mladické dravosti stočí k ní a aspoň trochu opustí nezkušeného „starého páprdu“ v prezidentském křesle. Místo jeho vrtochů snad budeme moci sledovat její slibně se rozvíjející kariéru. To bude určitě zajímavé a inspirativní i pro domácí progresivce.
Přinejmenším v tuto chvíli už nelze popírat, že tato předpověď byla mylná. Ne snad v té části, kde byl předpokládán chaotický, nevypočitatelný a exhibicionistický způsob Trumpova vládnutí. Ten předpoklad byl mylný v tom, že ten způsob, jakým se Trump projeví (a demaskuje), povede k prohlédnutí amerických voličů.
Teď se ale ukazuje definitivně: přinejmenším polovinou amerických voličů nepohne naprosto nic. I kdyby se Trump ve svém úřadě choval doslova jako ztřeštěný orangutan, i přesto bude mít stálý a spolehlivý rezervoár svých skalních příznivců. (A nelze se vyhnout podezření, že nikoli "přesto", nýbrž naopak p r á v ě proto.)
Ačkoli jsem nikdy nechoval přílišnou důvěru ani k (formálním) demokratickým strukturám, ani k motivacím a státnickému rozhledu samotné voličské masy, toto poznání je přece jenom zdrcující. Sotva je možné si - snad s výjimkou vysloveného diktátora - představit někoho, kdo by ještě více nežli Donald Trump dokázal tak jednoznačným způsobem diskvalifikovat sám sebe pro vykonávání jakékoli vyšší státní funkce; kdo by celý stát vystavoval jenom svým vlastním nezvladatelným emocím a svému osobnímu exhibicionismu. Každý, bez výjimky každý jenom trochu soudně a racionálně uvažující lid by někoho takového po zkušenostech s ním musel nevyhnutelně nejpozději v příštích volbách odvrhnout jako shnilé ovoce, nechat ho padnout do zapomnění jako jednorázový historický omyl.
Ale - američtí voliči (přinejmenším jejich celá polovina) činí naprostý opak: sami s až hysterickým zanícením vzývají svého boha, svůj fetiš jménem Trump. A není nic, co by mohlo otřást jejich železným přesvědčením, že zrovna on je spasitelem "té pravé" Ameriky. A on má dokonce zcela reálné vyhlídky, vyhrát i příští prezidentské volby.
Tento - nepopiratelný - fakt preferencí a rozhodování amerického voličstva má ovšem velmi dalekosáhlé důsledky. Definitivně se tu v základech otřásá samotná nejpůvodnější idea politické demokracie - tedy ta idea, že konec konců soudný a rozmyslný lid si do svého čela po odpovědné úvaze ustanoví stejně tak soudné a odpovědné představitele.
Tato základní myšlenka demokracie je nyní definitivně neudržitelná. Ukazuje se nevývratně, že ten "demokratický lid" se rozhoduje nikoli na základě střízlivého rozumu a občanské odpovědnosti, nýbrž na základě zcela iracionálních emocí, které jsou zcela ve vleku dovedně předváděných exhibicionistických show.
A to není v současné době ovšem naprosto jediný případ; pro příklad velmi podobný bychom z českých luhů a hájů naprosto nemuseli podnikat až dalekou cestu za oceán.
Ve světle všech těchto faktů se nevyhnutelně staví otázka: jaká je vlastně skutečně budoucnost politické demokracie?
Je tato politická forma vůbec principiálně způsobilá, vést k řádnému, rozumnému a odpovědnému spravování a vedení státu?
A pokud ne: nejsme náhodou v současné době svědky historického odchodu, odumírání politické formy demokracie? Ať už směrem "dolů", tedy k formám vývojově regresivnějším, s autoritářským způsobem vládnutí - anebo k formám vývojově progresivnějším, kvalitativně vyspělejším?...