V souvislosti s výsledkem amerických voleb do Konrgesu (s rezultátem v podstatě nerozhodným) musím korigovat jednu svou předpověď, kterou jsem učinil v době volebního klání o úřad prezidentský. Vyjádřil jsem tehdy myšlenku, že pro levicový tábor by vlastně vítězství Trumpa mělo být výhodou - protože ten by se svým způsobem vládnutí nevyhnutelně před každým rozumným voličem znemožnil natolik, že po celou řadu dalších voleb by spolehlivě vítězili kandidáti strany demokratické.

Přinejmenším v tuto chvíli už nelze popírat, že tato předpověď byla mylná. Ne snad v té části, kde byl předpokládán chaotický, nevypočitatelný a exhibicionistický způsob Trumpova vládnutí. Ten předpoklad byl mylný v tom, že ten způsob, jakým se Trump projeví (a demaskuje), povede k prohlédnutí amerických voličů.

Teď se ale ukazuje definitivně: přinejmenším polovinou amerických voličů nepohne naprosto nic. I kdyby se Trump ve svém úřadě choval doslova jako ztřeštěný orangutan, i přesto bude mít stálý a spolehlivý rezervoár svých skalních příznivců. (A nelze se vyhnout podezření, že nikoli "přesto", nýbrž naopak p r á v ě proto.)

Ačkoli jsem nikdy nechoval přílišnou důvěru ani k (formálním) demokratickým strukturám, ani k motivacím a státnickému rozhledu samotné voličské masy, toto poznání je přece jenom zdrcující. Sotva je možné si - snad s výjimkou vysloveného diktátora - představit někoho, kdo by ještě více nežli Donald Trump dokázal tak jednoznačným způsobem diskvalifikovat sám sebe pro vykonávání jakékoli vyšší státní funkce; kdo by celý stát vystavoval jenom svým vlastním nezvladatelným emocím a svému osobnímu exhibicionismu. Každý, bez výjimky každý jenom trochu soudně a racionálně uvažující lid by někoho takového po zkušenostech s ním musel nevyhnutelně nejpozději v příštích volbách odvrhnout jako shnilé ovoce, nechat ho padnout do zapomnění jako jednorázový historický omyl.

Ale - američtí voliči (přinejmenším jejich celá polovina) činí naprostý opak: sami s až hysterickým zanícením vzývají svého boha, svůj fetiš jménem Trump. A není nic, co by mohlo otřást jejich železným přesvědčením, že zrovna on je spasitelem "té pravé" Ameriky. A on má dokonce zcela reálné vyhlídky, vyhrát i příští prezidentské volby.

Tento - nepopiratelný - fakt preferencí a rozhodování amerického voličstva má ovšem velmi dalekosáhlé důsledky. Definitivně se tu v základech otřásá samotná nejpůvodnější idea politické demokracie - tedy ta idea, že konec konců soudný a rozmyslný lid si do svého čela po odpovědné úvaze ustanoví stejně tak soudné a odpovědné představitele.

Tato základní myšlenka demokracie je nyní definitivně neudržitelná. Ukazuje se nevývratně, že ten "demokratický lid" se rozhoduje nikoli na základě střízlivého rozumu a občanské odpovědnosti, nýbrž na základě zcela iracionálních emocí, které jsou zcela ve vleku dovedně předváděných exhibicionistických show.

A to není v současné době ovšem naprosto jediný případ; pro příklad velmi podobný bychom z českých luhů a hájů naprosto nemuseli podnikat až dalekou cestu za oceán.

Ve světle všech těchto faktů se nevyhnutelně staví otázka: jaká je vlastně skutečně budoucnost politické demokracie?

Je tato politická forma vůbec principiálně způsobilá, vést k řádnému, rozumnému a odpovědnému spravování a vedení státu?

A pokud ne: nejsme náhodou v současné době svědky historického odchodu, odumírání politické formy demokracie? Ať už směrem "dolů", tedy k formám vývojově regresivnějším, s autoritářským způsobem vládnutí - anebo k formám vývojově progresivnějším, kvalitativně vyspělejším?...