Politici všech barev na sebe v útrobách malostranských paláců pravidelně útočí. Jedni říkají, že druzí jsou zloději a lháři. Druzí prvním vyčítají korupční skandály a projídání rozpočtu v dobách prosperity. Téměř všichni se pak shodují, že s komunisty a fašisty nemohou spolupracovat za žádných okolností.

Ideologické rozpory se projevují na každém zasedání. Na úrovni městských a obecních zastupitelstev se ale hodnotová východiska a vzájemné animozity ztrácejí. Jak s oblibou říká nejeden komunální politik: „Tady jde přece o konkrétní lidi.“

Radnice českých, moravských a slezských měst řídí koalice stran, jejichž čelní představitelé se jinak prezentují jako nesmiřitelní protivníci. V Chebu vládne politické hnutí ANO s ČSSD a ODS, kterým z opozice kryjí záda komunisté. Prahu řídí babišovci ve spolupráci se sociálními demokraty, lidovci, Zelenými a Starosty.

V Karlových Varech je u moci koalice politického hnutí ANO, ČSSD a KDU-ČSL. Mladou Boleslav vedou občanští demokraté společně s TOP 09 a stranou Andreje Babiše. Ta stojí i v čele Ostravy, kterou spravuje za pomoci ODS, lidovců a lokálního hnutí Ostravak.

↗

Vrchu totiž nabylo přesvědčení, že komunální politika — oproti té celostátní, která se dělá v Parlamentu — není ideologická, a vlastně není ani opravdovou politikou.

Politika se na komunální úrovni stala čímsi nechtěným, co zavání hádkami, zbytečnými problémy a korupcí. Politika se pochopila jakožto politikaření a nikdo s ní nechce mít ani zbla společného.

Zmatení pojmů dobře vystihuje několik vět z předvolebního klipu politického hnutí ANO: „Naši kandidáti na starosty a primátory jsou zkušení manažeři, kteří budou prosazovat dobré věci pro vás a pro vaše město. Nebudou dělat politiku. Na to není čas ani nálada.“

Vždyť co je politického na opravě chodníku, revitalizaci náměstí nebo výstavbě dětského hřiště?

Odpověď na podobnou otázku zní: Vše.

Obec totiž rozhoduje, zda a který chodník opraví. Jestli ten, jenž vede na sídliště, nebo ten u nákupního střediska. Případně jestli místo chodníku neinvestuje do rozšíření silnice. Rozhoduje, zda revitalizuje náměstí, aby jej mohli užívat místní obyvatelé, či promění městský park na stavební parcely. A rozhoduje také o dětském hřišti, na jehož místě by si někdo jiný mohl přát třeba parkoviště.

Tato a podobná rozhodnutí samozřejmě nevycházejí z jakési zjevené pravdy o potřebách toho kterého města. Oporu mají naopak v ideologických rámcích, k nimž se jednotlivé politické strany hlásí.

Problém se ovšem skrývá v tom, že komunální politici o hodnotách a jim odpovídajícím programům vlastních partají zhusta mnoho nevědí. Příkladem může být brněnský sociální demokrat Oliver Pospíšil brojící proti dostupnému bydlení, které naopak ČSSD na celostátní úrovni prosazuje.

Na vině jsou ale i samy politické strany, které na programovou práci na komunální úrovni prakticky rezignovaly. Centrální, zastřešující volební programy letos představila pouze ODS a TOP 09. Ostatní si vystačí s hesly, klipy a usměvavými tvářemi na billboardech.

Neexistují-li na úrovni zastupitelstev měst a obcí ideologické rozpory, záleží-li pouze na lidech a je-li politika v komunále nechtěnou, vkrádá se otázka, zda volby nejsou zbytečným a poněkud nákladným špásem, bez kterého by se naše země nakonec hravě obešla.

Anebo zda by nebylo od věci vrátit se k politice, která se nevyznačuje pouze ochotou a schopností nalézat konsensuální řešení, ale jež je s to principiálně hájit ideová východiska, hodnoty a program, přes něž zkrátka nejede vlak.