Dobré jméno
Alena ZemančíkováK čemu potřebuje mít vysoký politik také vysokou školu a jak to bylo se získáváním vyššího vzdělání a titulů v dobách normalizace, před ní a po ní?
Ve vyprávění mé rodiny je jedním z důležitých motivů vzdělání: v rozličném ohledu. Traduje se, že moje babička sice jako jediná z devíti dětí pošumavského rodu vychodila celou měšťanku a ještě obchodní školu, ale na ostatní děti se nedostalo. Všichni strýčkové a tetičky byli ale velcí čtenáři a čtenářky a v mnohém předčili své formálně vzdělanější kolegy a přátele. Strýček Sýkora z Varnsdorfu, tkalcovský mistr, byl předplatitelem a pilným čtenářem Literárních novin a pak Listů. Strýček Karel, soustružník, psal detektivky, strýček Jindřich básně.
Babička poté, co se vdala, opustila podle pravidel státních institucí za První republiky své zaměstnání v Národní bance, ale žádná hausfrau se z ní nestala. Neustále něco četla, také německy, aby nevyšla ze znalosti jazyka, a básně se učila nazpaměť. Její dcery, tedy moje matka a její o něco starší sestra, byly samozřejmě vedeny ke vzdělání odmalička. K této výchově ovšem patřila také láska k přírodě a pohybu v ní, předkové byli organizovanými turisty.
Všechny ženy v naší rodině byly přirozeně kované v botanice. Okřídlený vychovatelský výrok zněl „co máš v hlavě, to ti nikdo nevezme“, který znamenal neustálé povzbuzování k dalšímu a dalšímu vzdělávání. V naší rodině ale nikdo nebyl akademik, pojem vzdělanosti nebyl nikterak spojen s pozicí, dokonce ani s profesí, znamenal prostě životní styl, k němuž patřila snaha o hlubší vhled do řádu světa a radost z poznání. Učit se byla radost, duševní lenost byla hodna opovržení ještě víc než lenost tělesná. Nikdo nebyl peskován za to, že si čte. Až potud idyla.
Když mi po normalizačních prověrkách, kterými moje maminka v okresním pohraničním městě jako spontánně reformní členka KSČ neprošla, nedali na gymnáziu doporučení ke studiu, dosavadní svět se mi úplně zhroutil. Tedy — napřed ne, protože jsem tomu prostě nevěřila. Já, která přesně vím, co bych chtěla studovat a na co se hodím, která se neustále něčemu učím, bych to měla mít zakázané?
K přijímačkám jsem šla i bez doporučení a samozřejmě mě nevzali. Režim Gustáva Husáka, vlastně prvního představitele našeho socialistického státu, který měl vysokoškolské vzdělání a poctivý právnický titul, trestal lidi tím, že jim upíral studium. A vůbec — to už se psalo i jinde — dostat se na vysokou bylo obtížné i bez kádrového problému, skoro každý potřeboval protekci, pokud si vzpomínám na své spolužáky z gymnázia, tak protekce byla potřeba jak na medicínu, tak na práva, o filosofické fakultě nemluvě, tam se spousta oborů otevírala tak málokdy a brali tak málo studentů, že se tam normální člověk snad ani dostat nemohl.
Bez protekce to šlo jenom na strojní fakultu v Plzni, na matfyz a na pedagogickou fakultu — kde se ale přísně přihlíželo ke kádrovému profilu. Kariéristé se hlásili na vysokou ekonomickou, ti, kteří chtěli jít na zahraniční obchod, většinou už byli kandidáty strany. Maturovala jsem v roce 1974.
V šedesátých letech, kdy ještě vládla zmíněná idyla, se udělovaly směšné tituly „promovaných“, takže moje maminka byla promovaný osvětový pracovník a její kolegyně promovaný knihovník. Matka s takovým titulem nechtěla chodit po světě, a tak si ke studiu přidala ještě doktorát. Toto doktorské studium se ale s dnešním nedalo vůbec srovnat: diplomku jí uznali jako práci disertační a na rigorózní zkoušku se naučila za měsíc.
Domnívám se, že je tomu tak proto, že se vzdělání se v moderní době stalo skoro nejdůležitějším ukazatelem sociálního statusu. Podobně jako správný přízvuk, šlechtický titul, správná barva pleti je to něco, co je obtížné si osvojit či předstírat.
Na tom nic nemění inflace vysokoškolských titulů: ta vede k tomu, že sice titul sám o sobě znamená méně, ale o to větším hendikepem je nějaký nemít.
Otázka je zda ti politici, kteří si titul opatřili pochybným způsobem (ať už plagiátorstvím nebo nějakým rychlostudiem na škole, která tento servis poskytuje) opravdu něco pochopili zásadně špatně.
Myslím si, že ne, nebo jen v maličkostech Titul může být něco jako kmotrovská značka, dokazuje, že máte příslušný vliv. Z tohoto hlediska může být titul získaný lehce i cennější než ten vydřený.
Politici, které dohnalo plagiátorství, se ovšem malé neopatrnosti dopustili. Kdyby si raději nechali práci napsat, měli by to bez rizika odhalení a kupodivu to prý ani není tak drahé.
Ještě podotknu, že za minulého režimu se lidem s titulem RSDr. říkalo také "doktor Rystupije". Byli obávaní a v tomto smyslu vysoký společenský status měli. Výrazným potvrzením skvělého kádrového zázemí byl také titul DrSc. , který nestraníci obvykle nezískávali.