Svého času vzbudil pozdvižení lídr německých Zelených Joschka Fischer, když - jakožto vůbec první ministr za Zelené - svou přísahu skládal obutý v teniskách. Stejně tak mnohé jeho stranické kolegyně svůj niterný odpor vůči celému státnímu establishmentu vizuálně deklarovaly nošením krajně úsporných minisukní; a jedna dokonce zřejmě jako projev své naprosté nezávislosti svého novorozence kojila přímo ve sněmovním sále.

Čas uplynul, a tento dřívější radikalismus strany Zelených vyšuměl. Ukázalo se totiž, že to byl do značné míry pouze vnějškový, a tedy laciný exhibicionismus, bez skutečné substance. A tak se němečtí Zelení postupem času přizpůsobili panujícím poměrům - jak krotkostí svých politických programů, tak ale i svým zevnějškem. A dokonce i velmi radikální, hippiovsky vlasatý člen radikálního křídla Zelených si při styku s veřejností na sebe oblékne něco jako sako.

Takže, co s tím? Snad asi tolik: nespoléhejme na laciná gesta. Pravé postoje se poznají podle něčeho naprosto jiného. "Dej císařovi, co je císařovo," řekl svého času Ježíš. Jsou věci zásadnější.

Je mnoho dostatečných důvodů pro to, vůči současným parlamentům zaujímat velice skeptický, a třeba i přezíravý postoj. To však ještě není důvod pro to, v rámci jakéhosi vzdorovitého puberťáckého protestu nezachovávat v jejich prostorách alespoň to základní společenské dekorum.

Existuje totiž přece jenom určitá naděje, že i ty parlamenty se jednou stanou místem skutečného "vládnutí lidu nad věcmi svými". Ale i za těch okolností bude velmi nedůstojné, když si mezitím jejich účastníci a návštěvníci navyknou chodit tam oblečení (či neoblečení) podle vlastního uvážení, a třeba z galerie házet dolů papírky od bonbónů.

Může se mi třeba hrubě nelíbit, co hrají v Národním divadle. Ale když už bych se tam přece jenom vypravil, pak tam skutečně nepůjdu v šortkách.