Celkem třikrát lámali minulý rok komentátoři pomyslnou hůl nad španělskými Podemos. Poprvé v létě, když se ukázalo, že hlavním tématem hnutí před celošpanělskými volbami zůstane obecný boj proti korupci a starým politickým strukturám; podruhé na podzim, kdy začalo být jisté, že hnutí volby nevyhraje a kdy jej nakrátko přeskočili v preferencích i středopravicoví Ciudadanos.

Do třetice byli pak Podemos zatracováni v zimě, respektive v prosinci. Protikorupční, levicově populistické či, jak kdo chce, radikálně demokratické uskupení získalo právě v prosinci ve volbách 20,7 procenta hlasů a v 350členné sněmovně obsadilo spolu s volebními partnery 69 míst. Avšak do žádného velkého koaličního jednání se nepustilo.

Komentátoři z hlavního proudu tak začali o Podemos mluvit podobně jako staré španělské strany: že nevědí, co chtějí, že nejsou ani revolucionáři, ani reformisté, že místo návrhů řešení nabízejí jen antisystémové pózy a že je teď kvůli nim španělská politická scéna rozdrobená a vládnout nemůže dost dobře ani pravice, ani levice.

Ve středu 13. ledna se ovšem sešla poprvé nová španělská sněmovna a Podemos je zase všude plno. Španělská, ale i některá zahraniční média řeší spor nad přítomností kojence Diega na schůzi, kam ho přinesla jeho matka-poslankyně Carolina Bescansová, jež odmítla využít parlamentní jesle, a nad vizáží Alberta Rodrígueze, poslance za Tenerife, který dorazil na první schůzi ve svetru a s dready a podle zlých jazyků z lidovecké pravice tam roznášel vši.

Trochu v pozadí, ale všudypřítomná, přitom zůstává daleko podstatnější otázka: co bude v zemi dále.

Navzdory všudypřítomnému lomení rukama, hořekování nad politickou nejistotou a prorokování dalších voleb lze popsat nejméně pět realistických vládních konstelací, z nichž minimálně dvě, ale možná i tři, by znamenaly vznik levicové či středolevicové koalice a vstup právě Podemos do vlády. Mluvit je ovšem třeba i o tom, že hlavní rozhodnutí musí teď ve Španělsku učinit někdo jiný, a to tradiční socialisté.

Hlavní možnosti: velká koalice a portugalský model

V médiích ve vlastním Španělsku jsou teď nejčastěji zmiňovány dva koaliční modely: německý a portugalský. Německý počítá s různými variantami velké koalice. Klasická velká koalice, totiž spojení pravicových lidovců z Partido Popular (PP) a socialistů z PSOE, by sice mělo pohodlnou většinu, ale ve Španělsku nemá příslušný způsob vládnutí tradici. Předseda socialistů Pedro Sánchez navíc už několikrát zdůraznil, že PSOE nepodpoří vládu, již PP povede anebo v jejímž čele bude stát Mariano Rajoy — dosavadní premiér a předseda lidovců, který v předvolební kampani nazýval Sáncheze „bídným lumpem“.

Bez Rajoye, respektive bez vůdčích postů, přitom nechtějí do společné vlády zase lidovci, kteří prosincové volby přeci jen vyhráli, a tak je klasická velká koalice ve Španělsku prozatím krajně nepravděpodobná.

Realističtější — a podle mnohých pozorovatelů vůbec nejpravděpodobnější — je v současnosti jiná velkokoaliční varianta: takzvaný Pakt pro Španělsko, v rámci něhož se spojí „všechny strany, které si uvědomují vážnost situace a jsou připraveny zabránit rozpadu země“. Rozpadem země jsou zde míněny zejména snahy regionálních separatistů a vzhledem k tomu, že Podemos chtějí dopřát Kataláncům závazné referendum, znamená sousloví „všechny strany“ jen tři parlamentní subjekty: lidovce, socialisty a nové středopravicové Ciudadanos.

Právě pragmatičtí Ciudadanos koncept Paktu pro Španělsko vymysleli a lidovcům z PP se líbí, socialisté z PSOE však zatím váhají. Podmínku, že PP nesmí vládu podporovanou socialisty vést, lze při účasti tří stran v koalici splnit vhodným rozdělením rezortů. Horší je to s premiérem Rajoyem, který se dnes jeví pro lidovce nenahraditelný.

Část pozorovatelů předpokládá, že riziko katalánského osamostatnění bude teď všemi zainteresovanými aktéry náležitě démonizováno, aby socialisté mohli vyložit svůj vstup do velkokoalice jako státnický krok. Jiní pozorovatelé mají však za to, že PSOE a Ciudadanos budou vládu PP nakonec spíše tolerovat z opozice.

Druhý, totiž portugalský model koalice je poslední popsané variantě podobný — šlo by o také o menšinovou vládu, ovšem tentokrát socialistickou, kterou by tolerovali buďto Podemos a Ciudadanos, nebo lidovci a Ciudadanos výměnou za programové ústupky.

Portugalský se danému modelu říká proto, že právě v Portugalsku umožnil loni na podzim vyřešit povolební krizi a právě na jeho základě vede dnes vládu v zemi socialista António Costa. Předseda španělských socialistů Sánchez byl v minulých týdnech Costu navštívit a pozorovatelé uvádějí, že od něj chtěl s největší pravděpodobností získat rady právě k odpovídajícímu politickému postupu.

Levicové koalice a pnutí v PSOE

Mimo tři zmíněné koaliční varianty se ve Španělsku debatuje ještě o dvou dalších: řádné středolevicové koalici, kterou by tvořili socialisté, Podemos a Ciudadanos, a čistě pokrokářské koalici socialistů, Podemos a poslanců z malých radikálních a separatistických stran.

Ani jedna z těchto variant není předem vyloučena, obě jsou ale náročné na dojednání a předpokládají další politické posuny. Ciudadanos navíc prozatím do levicové koalice nechtějí a znalci upozorňují, že pravicoví lidovci drží stále absolutní většinu v Senátu, která by jistě komplikovala případné levicové koalici prosazování zásadních legislativních změn.

Předseda PSOE Pedro Sánchez dnes jinak především lavíruje mezi tlakem z členské základny a pozicí vlivných stranických předsedů z jednotlivých španělských regionů, takzvaných baronů, jako jsou Emiliano Garcia-Page z Kastílie, Susana Díazová z Andalusie, nebo asturijský Javier Fernández. Tito vládu s Podemos za žádnou cenu nechtějí.

Největší část členské základny PSOE naopak žádá po předsedovi právě středolevicovou koalici a jako nástroj „sociální rekonstrukce Španělska“ vyzdvihuje tuto variantu i socialistům blízký deník El País. Sánchez argumentuje, že spojení s Podemos znamená spojení i s jeho malými, ale úspěšnými volebními partnery, což jsou dost často opět separatisté, a zatím se mu daří klíčová rozhodnutí odkládat.

V PSOE je sice také relativně hlasitá skupina kolem bývalého předsedy madridských socialistů Tomáse Gómeze a bývalého starosty Getafe Pedra Castra, která se snaží prosadit okamžitý stranický sněm a na něm odvolání Sáncheze. Předseda PSOE ale dosud odolává i jí a sněm slibuje až na letošní březen, kdy ovšem bude vláda už s největší pravděpodobností vytvořena.

Navíc není dle pozorovatelů vůbec jisté, že nový předseda či předsedkyně by byl levicové koalici více nakloněn. Jako o alternativně k Sánchezovi se totiž dnes mluví nejvíce o Susaně Díazové — zmíněné andaluské „baronce“.

Přístup Podemos

Sami Podemos se nějak intenzivně o vznik určité z vlád dle popsaných možností nesnaží a vedou politiku stejným stylem jako před vstupem do parlamentu. Když si lidovecký premiér Rajoy pozval na konci prosince na jednání po ostatních i lídra Podemos Pabla Iglesiase, dostalo se mu namísto koaličních požadavků výzvy, aby v parlamentu neprodleně podpořil Zákon o sociální nouzi, který zakazuje vystěhovávání rodin, jež mají jediné bydliště, a přitom si nemohou dovolit platit hypotéku, nebo zaručuje, že každému důchodci budou poskytnuty léky, které potřebuje.

Před ustavující schůzí parlamentu se Podemos pokusili o rozdělení svého klubu na čtyři s argumentem, že ve Valencii, Katalánsku a Baskicku nekandidovali pod hlavičkou jednotného hnutí, ale jako koalicie s dalšími subjekty, a tedy jako uskupení jiného druhu. Toto jim bylo však ostatními stranami znemožněno.

Když byli posléze oponenty nařčeni, že vše dělají, jen aby získali více peněz, rozeslali do médií stranické usnesení, dle něhož nebude žádný poslanec nebo poslankyně Podemos pobírat vyšší plat než odpovídá trojnásobku minimální mzdy.

Poslanci a poslankyně Podemos se zároveň vzdali i dalších výhod, jako je poslanecký příspěvek na taxíky ve výši 3000 eur, proplácení internetu či plný příspěvek na bydlení. Ten činí dnes u španělských poslanců 1823 eur měsíčně, přičemž mimomadridští zástupci Podemos mají čerpat maximálně 850 eur a madridští bydlet prostě doma.

Z posledních mediálních výstupů hnutí a řečnických výměn mezi Podemos a socialisty se zdá, že Podemos s možností spoluvládnout už příliš nepočítají. Ani k nakonec úspěšnému pokusu PSOE a Ciudadanos prosadit do čela sněmovny vlastního kandidáta — baskického socialistu Patxiho Lópeze — se nepřipojili. Pablo Iglesias jej označili přímo za „ostudný akt“.

Znalci však v aktuálních rozborech upozorňují, že všechna uvedená vyústění povolební situace jsou stále možná. Španělské zákony umožňují poměrně snadný vznik menšinových vlád (pokud premiér-uchazeč nezíská pro svou vládu klasickou nadpoloviční většinu, může být schválen ve funkci do 48 hodin druhým hlasováním, ve kterém mu stačí získat více hlasů pro, než proti). Země má navíc tradici dlouhých vyjednávaní i nečekaných politických zvratů. První vláda tehdy Aznarových pravicových lidovců se například v roce 1996 opřela o baskické a katalánské nacionalisty.

Bilance rozhořčených

Španělským Podemos se sice v roce 2015 nepodařilo vyhrát volby tak jako v zimě Syrize v Řecku, ale do jarních municipálních a regionálních voleb dokázalo hnutí vyslat pestré, úspěšné a progresivní koalice, s jejichž pomocí dnes spoluurčuje chod Madridu, Barcelony, Valencie, Zaragozy či Cádizu.

Podemos také nepřinesli loni do vysoké španělské politiky komplexně propracovaný program žádoucího národohospodářského a sociálního obratu, pomohli ovšem kultuře politiky, a především kultuře kritiky politiky. Jejich předvolební kampaň byla nápaditá, plná energie a mistrně zvládnutá. A ani Syriza, ani skandinávci, ani Jeremy Corbyn nedokázali tak přesvěčivě vyložit, proč 3,2procentní růst HDP a 600 tisíc nových pracovních míst neznamená, že pravice spravuje zemi dobře.

Nástup Podemos znamenal dosud ve Španělsku právě a především kulturní změnu: 35 poslanců a 34 poslankyň, tedy bezmála rovné zastoupení obou pohlaví, vzdávání se poslaneckých, takřka aristokratických výhod, důsledně demokratické přesvědčení a tvorba politiky bez vazeb na oligarchy a oblastní kmotry — to jsou prvky, které země ve velké politice neznala.

V rovině dopadů faktické politiky Podemos je třeba s hodnocením ještě počkat: oblastní vlády a radnice s pokrokářskou účastí jsou u moci teprve krátce; o nové celostátní vládě se rozhodne do dvou měsíců, nebo pak v předčasných volbách.

Bude-li ale teď někdo zásadně rozhodovat o podobě správy země v roce 2016, pak nikoliv Podemos, nýbrž socialisté. Slovy analytika Josého Torreblancy je to právě PSOE, kdo je dnes „hlavním rozhodčím, stranou s nejvíce možnostmi, jak jednat“. Mohou se vydat pokrokářským směrem i zachovat se krajně konzervativně.

Většina Španělů si nové volby nepřeje a na bezodkladné zformování vlády tlačí i Evropská komise. Dohodnout na polední chvíli se ostatně dokázala nedávno i katalánská pravice s tamními separatistickými radikály. Pokud by ovšem přeci jen v roce 2016 došlo na opakování voleb, Podemos by dle aktuálních průzkumů spíše posílili.

Lámat hůl nad španělskými rozhořčenými do čtvrtice tedy věru neradno. Vývoj Podemos v roce 2015 nebyl učebnicově revolucionářský a mnohé logicky zklamal, své pozitivní stopy ale zanechal. Silou hnutí se ukázaly být jeho energičnost, nápaditost a nepřizpůsobivost, ale i vědomí si vlastních omezení, vlastních možností. První povolební měsíc dává tušit, že toto vše vydrží Podemos i v novém politickém roce, jenž nyní ve Španělsku pomalu začíná. 

Další informace:

The Local — Spain Younger, scruffier, and with a babe in arms: This is Spain's new elite

The Local — Spain Spain's divided parliament convenes at time of political turmoil

El País Podemos deputy causes stir by bringing baby to Congress

El País Veteran Basque Socialist becomes new Spanish congressional speaker

El País Catalan Socialists call on Podemos to drop referendum demands

El País Socialists struggle with internal strife over party pact talks and leadership

The Local — Spain Spain's Socialists refuse to back Rajoy bid to form new government

The Local — Spain Spain's new leftist MPs renounce traditional parliamentary perks

AFP Spain's Socialist leader heads to Portugal for tips on govt forming

AFP Rajoy will first try to form govt but deadlock could see new elections

TypicallySpanish.com Some 500 militants and PSOE members in Madrid are demanding the resignation of Pedro Sánchez

The Guardian Spain edging towards Socialist-led coalition as negotiations begin

The Guardian Spanish elections: what happens next after the unprecedented result?

The Guardian Politics isn’t a fairytale about good versus bad

CommonDreams.org For Spain's Podemos, People Take Priority Over Politics

El País What happens now if there’s no majority to form a government?

BBC News Spain election: Political uncertainty after split result