Známý výrok, připisovaný Albertu Einsteinovi, se týká toho, že vyhynou-li včely, zbývají lidstvu tři roky existence. Přestože je takové tvzení určitě přehnané (včely můžou být a jsou v současnosti nahrazovány jinými hmyzími druhy), současný stav a zdraví světových včelstev nabádají k ostražitosti. Japonští vědci už uvažují o vývoji nových mikrorobotických dronů, které by včely nahradily. Jaká je situace v České republice a můžeme ji nějak napravit?

Problematika vymírání a nemocí včelstev je v současné veřejné debatě poměrně zohledňována a zabývají se jí i orgány na úrovni Evropské unie, což svědčí o vážnosti situace. Příčin špatného stavu včelstev je celá řada: od toxických pesticidů přes nekvalitní včelí pastvu (v důsledku průmyslové zemědělské krajiny), odolného roztoče Varroa destructor, řadu bakterií a nemocí až po přešlechťování výkonných a nebodavých, avšak neodolných včel. Nejděsivějším důsledkem, vyplývajícím pravděpodobně z těchto faktorů, je takzvaný syndrom zhroucení včel, jemuž v USA podléhá více než 50 procent včelstev. Včely jednoduše odletí a už je nikdo nikdy nespatří.

Zdá se, že klíčovou roli při hubení včelstev hraje obecně průmyslový způsob zemědělství vycházející z hlavní premisy ziskovosti. Někdo by mohl říci, že je na každém včelaři, jaký způsob hospodaření zvolí, zda ekologický, či průmyslový. Bohužel toto je pouze mýtus. Včelaření je koníček silně zakořeněný do vláken společnosti a naší současné reality a smrt včel může sloužit jako zrcadlo odhalující podstatu našeho životního prostředí v širším slova smyslu. Včela oblétá až 11kilometrový okruh v krajině a dostává se do styku s řadou různě obhospodařovaných plodin a rostlin. Stačí jeden zemědělec, který nedodržuje přikázané doby postřiku, a zahynou celá včelstva.

Řešení problému průmyslové krajiny plné jedů a toxinů je, zdá se, nad síly včelařů. Na druhé straně existují sféry, ve kterých by šlo prosadit efektivnější opatření, která by směřovala k lepšímu zdraví včel. Centrální konflikt vyvstává v otázce léčení včelstev zasažených takzvanou varroázou (v podstatě skoro všechna). Léčení včelstev „léky“ s vysokou mírou toxicity zhoršující už tak špatný zdravotní stav včel je totiž podle zákona povinné a musí se dokládat.

Řada včelařů upozorňuje na nesmyslnost tohoto opatření, které v dlouhodobém horizontu nemá šanci uspět, protože roztoč si vyvíjí rezistenci, přičemž poukazují na nutnost vyšlechtit včelstva odolná proti varroáze. Jiní včelaři ignorují povinné léčení chemickými léky a aplikují přípravky na bázi přírodních látek, s čímž mají srovnatelné či lepší výsledky než při používání nařízené chemie.

Důležitou roli v celé problematice hraje Český svaz včelařů, zastřešující zhruba 50 tisíc včelařů, čímž se stává jednou z nejdůležitějších lobbistických organizací. Postoj svazu je jednoznačný: léčit je třeba povinně, protože jinak by se varroáza ještě více rozšířila. Stačí jeden neléčící včelař a včely roznesou roztoče po okolí a zanesou je i do zdravých včelstev. Na první pohled se zdá být argumentace svazu neprůstřelná, ale při bližším zkoumání neobstojí.

Svaz prosadil do plemenářského zákona úpravu, která umožňuje v České republice chovat pouze včelu kraňskou, která je známá svou malou odolností vůči parazitovi. Na druhé straně organizuje výkup a distribuci státem dotovaných chemických léků, které vyrábí privatizovaný Výzkumný ústav včelařský. Jednatel soukromé firmy těžící obrovské zisky z prodeje léků je taktéž členem republikového výboru svazu, který chemizaci včel neoblomně podporuje. Náhoda, nebo střet zájmů?

Český svaz včelařů je pozoruhodná instituce. Na jedné straně stojí základní organizace s nadšenými včelaři, kteří se snaží zušlechťovat svoje prostředí a věnovat se jednomu z nejkrásnějších koníčků vůbec. Na straně druhé stojí autoritářská funkcionářská klika, která si v rámci takzvaného demokratického centralismu (tedy „jsem zvolen, jsem Bůh, mám absolutní moc“) dělá opravdu co chce, bez ohledu na zájmy a vůli členů či přímo včel.

Pohrdavý styl jednání některých funcionářů vůči členům dalece překračuje hranice slušnosti (jeden z funkcionářů se neštítil s horentní dávkou agresivní arogance vulgárně osočovat členku svazu, že trpí psychickou nemocí, protože se snažila poukázat na podezřelé financování a možnou korupci). Řada skandálů svazu už také pronikla i do veřejného povědomí (například med ze zahraničí s antibiotiky vydávaný za český, prodávaný svazovou firmou Včelpo, jež je nyní fakticky v likvidaci).

Mnoho včelařů ze svazu vystupuje, další nadávají nahlas i potichu, ale jinak zůstávavají pasivní a apatičtí. Mentalita „nehas ani to, co tě pálí“ je však zřejmě v naší zemi natolik zakořeněna, že současné vedení svazu zůstane bezstarostně na prameni dalších deset let. Jenom promyšlený, masový, dobře zorganizovaný a angažovaný odpor početné členské základny svazu by mohl přivodit změnu, která by znamenala výkop k budoucnosti, ve které by zdravé včely žily se zdravými lidmi ve zdravé krajině. Najdou k tomu členové odvahu, anebo se nechají otrávit apatií, podobně jako nechávají otravovat svá včelstva? Postaví se včelaři za své včely?